Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut

Zákaz brček a dalších plastových výrobků oceány nezachrání

0

Zákaz igelitových tašek nestačil. Celý loňský rok se na nás z médií hrnuly zprávy o tom, jak různé kusy plastu končí v oceánech a že je nutné s tím něco dělat. Ideálně někomu něco zakázat. Mediální masáž zafungovala a zákonodárci v západních zemích nelenili a začali připravovat legislativu regulující výrobu, dovoz a prodej plastových výrobků.

Hlavní hybnou silou se stala iniciativa snažící se prosadit ve Spojených státech zákaz plastových brček, do níž se neváhaly zapojit i celebrity.

Výsledkem této kampaně bylo vydání místních vyhlášek zakazujících používání plastových brček v desítkách severoamerických měst včetně Seattlu a Vancouveru a vypadá to, že další velká města budou následovat. Namísto plastu jsou prodejci nápojů nuceni zákazníkům poskytovat několikanásobně dražší a méně spolehlivé alternativní výrobky z papíru a jiných biodegradovatelných materiálů.

Aktivisté pořád dokola omílali číslo 500 milionů spotřebovaných brček v USA za den. Časopisu Reason se podařilo zjistit, že tento údaj pochází ze školního referátu tehdy devítiletého kluka Mila Cresse, jenž tvrdí, že na něj přišel na základě telefonického rozhovoru s několik výrobci. Skutečná spotřeba brček je zhruba třetinová.

Kampaň uváděla i další alternativní fakta, zejména tvrzení, že pokud nedojde k omezení spotřeby plastových brček v USA, do roku 2050 bude v oceánech více plastů než ryb. Přitom Spojené státy přispívají ke znečištění oceánu plasty z méně než 1 %, z čehož jsou plastová brčka jen zlomek odpadu, jenž se dostane do volného oceánu. Zákazy tak ničemu nepomohly a odváděly pozornost od reálných řešení, jako je například důkladnější úklid odpadu z pláží a jiných veřejných prostranství.

Ani Evropská unie nezůstala pozadu. Na jaře roku 2018 prezentovala návrh směrnice o omezení dopadu některých plastových výrobků na životní prostředí, zakazující plastové vatové tyčinky, příbory, talířky, brčka, míchátka, tyčky k balonkům a jiné plastové výrobky, u nichž existuje alternativa v podobě produktu vyrobeného z neplastových materiálů. Let’s make our planet great again!

Vzhledem k tomu, jakým způsobem funguje schvalování unijní legislativy, bude směrnice zcela jistě přijata a v nejbližších letech se tak zákazu dočkáme.

Ve skutečnosti se však EU na znečištění oceánu plastem výrazně nepodílí. Dle výzkumu zveřejněného v roce 2015 v prestižním vědeckém časopisu Science[1] jsou největšími znečišťovateli Čína, Indonésie a Filipíny. Žádný ze států Evropské unie se nedostal do první dvacítky. Jak říká poznámka pod přiloženou tabulkou, pokud by se sečetlo znečištění ze všech 23 pobřežních států EU, tak by se umístila celá EU až teprve na 18. příčce namísto Maroka.

Od zavedení směrnice si její autoři slibují snížení plastového odpadu vyprodukovaném v EU a končícím v oceánu o třetinu. (To odpovídá přibližně jedné setině toho, co se dostane do oceánu z Číny.) Model eurovýzkumníků, na jehož výstupech je celá směrnice založena, dále tvrdí, že v důsledku zákazu plastových výrobků spotřebitelé v EU v roce 2030 ušetří 6,5 miliard eur. Není jasné, jak k tomuto číslu došli, když biodegradovatelná verze zmiňovaných výrobků je mnohem dražší a opakovatelně použitelné předměty je nutné před dalším použitím umýt, což s sebou nese další náklady, nejen v podobě spotřebované vody a mycího prostředku, ale i času stráveného nad umýváním. Možná vysvětlení se nabízí dvě: buďto směrnice znechutí používání brček, míchátek atd. spotřebitelům natolik, že od nich upustí a přestanou je využívat, nebo v modelu výzkumníci zanedbali nově vzniklé náklady pro spotřebitele. Každopádně studie přiznává ztráty firmám, jimž bude snížen obrat o 3,2 miliard eur a také budou nuceny vynaložit dodatečné náklady ve výši 1 385 milionů eur. A samozřejmě, propagace EU. Té bude zapotřebí za 596 milionů eur. Netřeba zdůrazňovat, že to vše zaplatí konečný spotřebitel a daňový poplatník v jedné osobě.

A jak se k tomuto návrhu staví čeští zákonodárci? Nadšeně toto opatření podpořili, přestože jsme vnitrozemský stát a na znečištění oceánů se fakticky nepodílíme. Ministerstvo životního prostředí dokonce z vlastní iniciativy spustilo kampaň, v níž tvrdí, jak úžasné by bylo zbavit se jednorázových plastových výrobků.

Závěrem si nezbývá než postesknout, že všichni, kteří z plastových výrobků dělají veřejného nepřítele, přehlížejí důvody, proč je vlastně lidé používají. Tyto výrobky jsou levné, spolehlivé, hygienické, zdravotně nezávadné a jednoduché na používání. A je možné je ekologicky likvidovat. Kupříkladu u nás v Brně máme moderní spalovnu, která dodává okolním domácnostem teplo právě z odpadu obsahujícího mimo jiné i plasty. Místním koloritem je, že v zimě si naopak vedení spalovny stěžuje, že toho odpadu je příliš málo…

[1] Jambeck, J.R., Geyer, R., Wilcox, C., Siegler, T.R., Perryman, M., Andrady, A., Narayan, R. a Law, K.L. 2015. Plastic waste inputs from land into the ocean. Science. 347, 6223 (úno. 2015), 768–771. DOI: https://doi.org/10.1126/science.1260352.

Sdílej

O Autorovi

Pavel Mises je analytik Liberálního institutu. Vystudoval Aplikovanou informatiku a Finance na Masarykově univerzitě. Pracuje jako IT konzultant a je aktivní v komunální politice jakožto zastupitel městské části Brno-střed, místopředseda dozorčí rady firmy Brněnské komunikace a člen spolku Brno autem.

Comments are closed.

All search results