Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Zákaz igelitových tašek v Londýně – další etapa „ochrany přírody“

0

Jak k tomu došlo?

Zdá se, že tolik populární propaganda o ochraně přírody zaznamenala další úspěch na cestě destrukce osobní svobody. Londýnští radní jsou připraveni zákaz odhlasovat a svoje odhodlání podepřeli údajným souhlasem 90 % Londýňanů. Za tímto přesvědčením stojí dva rafinovaně předložené argumenty.

První argument přinesl televizní dokument od kameramanky BBC Rebeky Hoskingové. Ta natočila, jak se v Tichém oceáně dusí želvy, albatrosi a delfíni v igelitových taškách, které vítr přinesl z pevniny. Druhý argument je ten, že veřejný sektor, který zajišťuje likvidaci odpadu, tuto likvidaci nezvládá, což má za následek rozfoukávání igelitových tašek ze skládek do přírody a na volné moře. Na vině pak prý není tento veřejný sektor, ale obchodníci, kteří nabízejí igelitové tašky. Tyto dva působivé argumenty dohromady politici používají k přesvědčování lidí, že na igelitové tašky, jak píše článek, „doplácí naše životní prostředí“. Řešením má být jednoduše zákaz igelitových tašek.

Je snadno vidět, že se jedná o smutný leč typický případ, kdy „socialismus produkuje zase jen socialismus“. O nakládání s odpadem a jeho odvoz se v Londýně stará obec, tedy veřejný sektor, a nikoli svobodný trh. Jestliže tedy vítr ze skládek rozfoukává lehké igelitové tašky, je to selhání obce, nikoli svobody či trhu. Vláda má na nakládání s odpadem monopol a vynucuje na něj daně. Jak víme z reálného socialismu, je to vláda, která je tím nejhorším správcem životního prostředí, a zde se to jen potvrzuje. Demokratické vlády však mají strach z voličů, a tak se začnou svými vlastními chybami zabývat – avšak opět, bohužel, „po svém“. Poté, co dokument paní Hoskingové vzbudil zájem veřejnosti (rozumějte voličů), londýnští radní nevyřešili věc tak, že by nakládání s odpadem zprivatizovali a nechali každého člověka rozhodnout se, které firmě odpad svěří a jak dobře s ním tato firma naloží, ale tak, že se chystají uzákonit další regulaci: paušálně zakázat podnikatelům nabízet v obchodech igelitové tašky. Tím se před voliči zachovají „zodpovědně“, problém naoko vyřeší a zároveň nejenom že neoslabí svoji moc, ale ještě ji touto novou regulací posílí. Politicky geniální.

Síla svobodné volby na trhu

Pikantní je to, že v rodném městě kameramanky Hoskingové v anglickém Devonu byla reakce na dokument sice výrazná, avšak naprosto dobrovolná, nenařízená státem a ukázala tak sílu svobodného trhu. Po odvysílání dokumentu, ve kterém zbytečně umírají zvířata, totiž postupně všichni obchodníci v tomto městě igelitové tašky vyměnili za jiné. Avšak neudělali to proto, že by jim to někdo nařídil. Udělali to buď z vlastního přesvědčení, anebo z obavy, že kdyby to neučinili, tak je volný trh potrestá: zákazníci začnou jejich obchody bojkotovat a půjdou jinam. Tak moc je silný trh, tak moc je silná svoboda volby zákazníka. Svobodný jedinec – dokonce i když kvůli státu nemá svobodu při volbě nakládání s odpadem – umí obchodníky bez násilí přimět k tomu, aby igelitové tašky vyměnili za jiné, pokud je přesvědčen, že igelitová taška škodí přírodě.

Ukazuje se, že v Londýně toto přesvědčení nepanuje. Je totiž rozdíl mezi tím, co někdo proklamuje v průzkumu veřejného mínění (údajných 90 % lidí pro zákaz igelitek), a tím, jakou preferenci skutečně demonstruje na trhu. Nikdo nikomu nebrání, aby si do obchodu přinesl svoji vlastní, neigelitovou tašku, nebo aby bojkotoval obchodníka, který mu nabízí pouze ty igelitové. Ale jak je vidět, Londýňané igelitky používají, protože je používat chtějí. Možná by si rádi spíše svobodně zvolili firmu na likvidaci odpadu (takovou, která by nedovolila rozfoukávání igelitek do přírody) a tím celý problém vyřešili jinak, jenže to jim státní monopol nedovolí.

 

Vlastnická práva, presumpce viny a ekologický absolutismus

Socialista by jistě argumentoval, že jsou i tací, kteří jsou k přírodě skutečně lhostejní a kteří by nejraději odpad vozili do lesa nebo sypali do moře. Proto je prý třeba druhy odpadu reglementovat shora a například igelitové tašky zakázat „en bloc“. Jenže taková argumentace je chybná hned ze tří důvodů.

Za prvé, problém se zbavováním se odpadu je jenom na tom kusu země, který nikomu nepatří. Umístění odpadu na cizí pozemek je porušení vlastnického práva a proto je z definice trhu již vyloučeno. Problém je pak už jen věcí majitele pozemku a vynucením vlastnického práva, není to problém trhu.

Za druhé, i když jde o případ moře, kde vlastnická práva definována nejsou, každé řešení typu „zakázat paušálně igelitové tašky“ není nic jiného než princip presumpce viny. Drtivá většina lidí, která svévolně nevyhazuje igelitové tašky do přírody a ani si nepřeje, aby to dělaly firmy na likvidaci odpadu (které jsou však v zajetí státní regulace), by tímto jenom utrpěla. Proč má stát, provozující monopol na likvidaci odpadu, zakazovat člověku, který sám nic neznečišťuje, používat igelitovou tašku? Nejenom, že je to sám stát, který špatnou likvidací znečištění způsobuje, ale i kdyby to dělal nějaký nedbalý jedinec, tak není možné všechny ostatní nacpat do stejného pytle a začít jim přikazovat, co mají používat za tašky. Takovéto regulace, tolik typické pro dnešní goreovské „principy předběžné opatrnosti“, jsou pouze a jen presumpcí viny podsouvanou každému člověku. Jak ukazuje příklad anglického přímořského města, lidé si problém dobře uvědomují, ale mohou volit různé odpovědi. Někdo nebude igelitové tašky vůbec poptávat, někdo ano, ale bude chtít jejich kvalitní likvidaci. Aby se lidé mohli projevit, museli by jim to jinak aktivističtí politici nejdříve vůbec dovolit.

Za třetí, zákaz, který se v Londýně připravuje, je projevem nebezpečného absolutismu při ochraně přírody. Člověk vždy měl, má a bude mít vliv na to, jak vypadá příroda kolem něj, a to v různých směrech. K živočichům se chová stejně, jako se živočichové chovají k sobě navzájem: na některé nemá vliv vůbec, jiné konzumuje, jiným škodí a ještě jiným prospívá. Na jednu stranu do lesa chodí krmit zvěř a léčí zvířatům nemoci, na druhou stranu může autem srazit jelena nebo igelitkou usmrtit mořského ptáka. Ale pokus o to, aby člověk neměl žádný vliv na žádné zvíře, je pokusem o to, aby člověk vůbec nejednal, a tedy aby nebyl. To je to, co mají všechny absolutistické doktríny o ochraně přírody společné. Už to, že existují obce a města, je zásah do přírody milionkrát větší než igelitka na volném moři. A budeme se proto snažit všechny obce a města odstranit?

Je zcela v pořádku diskutovat o vlivu člověka na přírodu a o respektu k živočichům, ale musí to probíhat v rámci dobrovolnosti. Každý si sám zváží, jaké má preference. Vymýšlet na sebe různé normy typu „chraňme přírodu – zakažme igelitky“ je nesmysl popírající civilizaci. Co ještě potom zakážeme? Auta, lodě, letadla? Sami sebe?

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply