Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Základní příjem pro všechny?

0

Nakladatelství Filosofia nedávno vydalo sborník „Všeobecný základní příjem. Právo na lenost, nebo na přežití?“.  Čtenář se jeho prostřednictvím může seznámit s návrhem na zavedení univerzálního základního příjmu (dále též „UZP“) belgického filosofa, ekonoma a sociálního etika Philippa Van Parijse, jakož i s diskusí, kterou jeho návrh vyvolal. Van Parijse lze řadit mezi tzv. levicové či egalitární libertariány a jeho stěžejním dílem, v němž mj. obhajuje myšlenku všeobecného základního příjmu, je kniha „Real Freedom for All: What (if Anything) Can Justify Capitalism?“ (1995). 

Všeobecným základním příjmem se tu rozumí „příjem vyplácený vládou ve stejné výši a v pravidelných intervalech každému dospělému členovi společnosti“ (str. 34). Charakteristickým rysem je nepodmíněnost tohoto státem garantovaného příjmu, tedy stát dávku vyplácí všem občanům ve stejné výši bez jakéhokoli ohledu na to, zda je daná osoba bohatá či chudá, žije sama či vede společnou domácnost s někým dalším, je ochotna pracovat či nikoli. Van Parijs přitom upřednostňuje „co možná nejvyšší, ale zároveň i udržitelný“ univerzální základní příjem a je přesvědčen, že všechny bohaté společnosti si mohou nyní dovolit platit UZP nad hranicí životního minima. UZP však nenavrhuje coby náhradu existujících podmíněných státních sociálních dávek a důchodového „pojištění“. Stávající systém státního sociálního zabezpečení má být naopak zachován – byť ve zjednodušené a redukované formě – a má být pouze doplněn nepodmíněným základním příjem (str. 37).

Skutečná svoboda pro všechny?

    UZP je konkretizací Van Parijsovy teorie „skutečné svobody pro všechny“ (str. 7). Van Parijs odmítá „pravicové rozlišování mezi svobodou něco dělat a schopností něco dělat v závislosti na vnějších prostředcích“ (str. 13). „Pouhá“ formální svoboda je nedostačující, „skutečná svoboda“ podle něj vyžaduje „reálnou možnost realizace příležitostí“ (str. 14). „Spravedlivá společnost“ má být uspořádána tak, aby poskytovala „co největší možnou skutečnou příležitost těm, kteří ji mají nejmenší“ (str. 42). A právě všeobecný základní příjem, tedy „platba v hotovosti, bez otázek, bez závazků, v nejvyšší možné míře“ (str. 42) – je podle Van Parijse nejlepším prostředkem, jak „realizovat tento ideál spravedlivé společnosti“.  Van Parijs tvrdí, že UZP odpovídá požadavkům „liberální spravedlnosti“ („liberální“ = na způsob kupř. Johna Rawlse), neboť zachovává rovný přístup ke každému jedinci a respektuje neutralitu vzhledem k individuálním koncepcím dobra.

Van Parijs tedy ztotožňuje „skutečnou svobodu“ s maximem příležitostí, které se nabízejí jednajícímu člověku při rozhodování a jichž může reálně využít (tj. ve využití dotyčných příležitostí mu nebrání nedostatek zdrojů). Zdá se, že Van Parijs považuje člověka za „skutečně svobodného“ tehdy, pokud má dostatek zdrojů k tomu, aby činil, co si přeje. Tím se ovšem vystavuje kritice, že zaměňuje svobodu s libovůlí. Vzhledem k tomu, že vzácnost (omezenost prostředků v porovnání s předem neohraničenou množinou lidských přání a cílů) je nezměnitelnou vlastností světa, v němž žijeme, můžeme konstatovat, že v tom případě nikdo z nás není a nikdy nemůže být „skutečně svobodný“. Lze se rovněž tázat, zda je podle Van Parijse „omezením svobody“ např. i situace, kdy zabráníme agresorovi, aby si splnil své přání znásilnit oběť, kterou si vyhlédl. Zde je ovšem namístě velká míra opatrnosti, neboť Van Parijsovo pojetí „svobody“ lze jen obtížně rekonstruovat na základě několika málo náznaků obsažených v recenzovaném sborníku. Podrobněji se jistě touto otázkou zabývá ve své knize „Real Freedom for All“. Ať tak anebo tak, s pojetím svobody, z něhož vycházejí „pravicoví libertariáni“, má tato Van Parijsova koncepce společný snad jen název.

Proč podporovat „surfaře a líné hédoniky“?

Nejčastější morální námitkou vůči univerzálnímu základnímu příjmu je, že tato nepodmíněná dávka umožňuje těm, kdo sice jsou schopni živit se vlastní prácí, avšak nechce se jim pracovat, systematicky a trvale „parazitovat“ na produktivní činnosti ostatních lidí. Jak říká Jon Elster (profesor sociální teorie na Columbia University) , univerzální základní příjem je „v rozporu s obecně rozšířeným pojetím spravedlnosti, které vnímá jako silně nespravedlivé, když práceschopní lidé žijí z práce jiných.“ Herbert Gintis (emeritní profesor ekonomie na University of Massachusetts) v podobném duchu varuje před tím, jaké důsledky by měl Van Parijsův systém na vývoj preferencí ve společnosti (str. 24):

“Je přirozené, že když odměňujeme lenivost a penalizujeme práci, budou se vyvíjet preference ve prospěch lenivosti. Výsledkem by bylo, že bychom mohli skončit jako národ surfařů.“

Podle Herberta Gintise navíc sotva může obstát Van Parijsovo tvrzení, že UZP respektuje “neutralitu mezi individuálními koncepcemi dobra“, když jeho návrh “zdaňuje práci a část z daní pak poskytuje líným hédonikům”, čímž dotuje „hédoniky“ zastávanou “koncepci dobrého života” na úkor “koncepce dobrého života” tvrdě pracujících. William Galston (ředitel Ústavu filosofie a veřejné politiky na University of Maryland) rovněž odmítá zavedení UZP proto, že podle něj „zcela opomíjí princip reciprocity“. Podobně jako žádný princip spravedlnosti nevyžaduje, aby „společnost“ vyvíjela zvláštní úsilí k tomu, aby si svá antisociální přání mohl splnit např. pedofil či „znásilňovač žen“, nevidí žádný rozumný důvod, proč by „společnost“ měla pomáhat práceschopnému člověku, aby dosáhl svého cíle zahálet a žít na úkor jiných lidí.

    Van Parijsovy odpovědi na tuto kritiku lze nalézt na str. 52 – 53, resp. na str. 15 – 16 sborníku. Pro nedostatek prostoru si jejich analýzu ponechám na některý z příštích komentářů. Zde pouze zmíním Van Parijsovu vysoce problematickou koncepci práva každého podílet se na „rentě ze zaměstnání“. Jeden z editorů sborníku Martin Brabec tuto teorii stručně shrnuje takto  (podrobněji viz též zde):

„Práce je nedostatkový zdroj a proto z jejího vlastnictví plyne jejímu vlastníkovi (mimo jiné) také renta, tj. tzv. renta ze zaměstnání; tudíž ti lidé, kteří nemají (případně nehledají) práci a přenechávají tento nedostatkový zdroj tomu, kdo o něj má zájem (…), mají nárok na část této renty ve formě všeobecného základního příjmu.“

 Ze sborníku bohužel není úplně jasné, co přesně Van Parijs míní „rentou ze zaměstnání“. Jednou z možných interpretací zřejmě je, že tím myslí rozdíl mezi mzdou, kterou zaměstnanec pobírá, a nižší (reálnou) mzdou, při níž by se trh práce „vyčistil“. Právo podílet se na této „rentě“ mají podle Van Parijse i ti, kdo pracovat nechtějí (tzv. „dobrovolně nezaměstnaní“), protože jinak by prý docházelo k nepřípustné diskriminaci mezi „individuálními koncepcemi dobrého života“ (str. 16):

„Ti, kteří se z jakýchkoli důvodů svého podílu na tomto „nedostatkovém kapitálu“ vzdají, a přenechají tudíž jeho větší část jiným, by neměli být zbaveni svého „spravedlivého podílu“ na jeho hodnotě. Obě skupiny – jak ti, kteří se na tomto kapitálu chtějí podílet více, než činí jejich rovný podíl, tak i ti, kteří se na něm chtějí podílet méně, než činí jejich rovný podíl – by měly mít možnost sledovat svůj životní program a své pojetí života.“

 Van Parijs tak fakticky tvrdí, že každý člověk má na základě své pouhé existence právo na rovný podíl na „nedostatkových společenských zdrojích“, aby mohl naplňovat  „své pojetí života“.

A co na to (klasičtí) liberálové?

Důslední klasičtí liberálové pokládají státem prováděné „přerozdělování zdrojů“  (včetně státní pomoci chudým) za nelegitimní. Vycházejí přitom ze stanoviska, že „potřebnost“ či hmotná nouze jako taková nikomu automaticky nedává právo na to, aby někdo jiný vyprodukoval a poté dotyčnému člověku poskytl statky, které potřebuje. Pokud by totiž dotyčné statky nikdo jiný nevyrobil, neexistovaly by a tudíž by logicky ani nemohly být „přerozděleny“ ve prospěch potřebného. Z tohoto hlediska ovšem lze mít ještě závažnější principiální výhrady proti všeobecnému základnímu příjmu, kdy samotný fakt, že daný člověk existuje (popř. dosáhl dospělosti), mu dává právo, aby jej ostatní vydržovali na úrovni životního minima třeba až do konce jeho života, a to dokonce i tehdy, když si je schopen obstarat si obživu vlastní prací. Zde se tedy liberálové vcelku shodnou s výše citovanou kritikou UZP (srov. oddíl Proč podporovat „surfaře a líné hédoniky“?).

Naproti tomu by klasičtí liberálové mohli za určitých okolností podpořit všeobecný základní příjem z pragmatických důvodů, a sice jako „menší zlo“ oproti současnému systému státního sociálního zabezpečení. Tak by tomu bylo např. tehdy, pakliže by tento krok znamenal snížení rozsahu státní moci, tj. zejm. trvalé snížení daní a veřejných výdajů. Tak např. (umírněný) liberál Charles Murray v knize In Our Hands: A Plan to Replace the Welfare State (2006) navrhuje (čerpám zde z jeho článku publikovaném ve Wall Street Journal , 22. března 2006), aby byly veškeré stávající programy sociálního zabezpečení a pomoci chudým zrušeny a místo nich stát začal každému dospělému Američanovi vyplácet peněžitou částku ve výši 10.000 dolarů ročně (přičemž 3.000 dolarů by občan byl povinen použít na zdravotní péči):

„Místo abychom posílali daně do Washingtonu, nechávali je prohnat byrokratickou mašinérií a přeměňovali to, co z nich bude, ve změť služeb, dotací, naturálních podpor a hotovosti, v níž se to jen hemží restrikcemi a výjimkami, vyberme prostě daně, rozdělme je a pošleme zpět ve formě hotovostních dávek všem dospělým Američanům.“

Murray rovněž porovnává náklady svého návrhu s náklady stávající formy sociálního státu:

„Pokud bychom plán zavedli zítra, vyšel by přibližně o 355 miliard dolarů dráž než současný systém. Na předpokládanou úroveň současného systému by se odhadované náklady plánu dostaly v roce 2011. Do roku 2020 by plán stál zhruba o půl biliónu dolarů ročně méně než současný systém, a to i při konzervativních prognózách. A v roce 2028 by již tento rozdíl činil bilión dolarů ročně.“

Murrayovu knihu jsem nečetl, a tak netuším, jak k těmto číslům dospěl a nakolik jeho projekce odpovídají realitě (mám v tomto směru však značné pochybnosti). Celkově jsem však k jeho návrhu (podobně jako např. David Gordon) krajně skeptický.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply