Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Zapomenuté Zimbabwe

0

Téměř bezpovšimnutí médií se obešly nedávné zprávy z jihu Afriky o zapojenírepresivních složek do vládního boje proti hladu v Zimbabwe. Rozmístěnípolicie na klíčových komunikačních uzlech s cílem bránit dobrovolnému, lečpodle vlády ilegálnímu obchodu s potravinami by však naší pozornostinemělo uniknout. Kolapsem bývalé africké obilnice totiž vrcholí snahy zajistitprostřednictvím státních intervencí slibovanou spravedlnost.

Ještě počátkemdevadesátých let patřilo Zimbabwe mezi bohaté země Afriky s početným,relativně vzdělaným městským obyvatelstvem a vyspělým zemědělstvím. Když se vroce 2000 blížily volby, popularita opozice sílila. Lidé dosud nemělis opoziční stranou MDC (Hnutí za demokratickou změnu) špatné zkušenosti adoufali v možnost uskutečnit “demokratickou změnu“. Avšak stranaprezidenta Mugabeho, ZANU-PF ukázala, že je i po dvaceti letech nepřetržitévlády schopna jednat pružně. Šlo jí o hodně – o udržení moci, o udržení všechprivilegií pro stranické aparátčíky. Vláda najednou získala motivaci „věnovatzvýšenou pozornost potřebám“ černé většiny a nespravedlivému rozdělení půdy. Doté doby neudělaly úřady pro obyvatele, pro něž by drobné hospodaření na vládoupřerozdělované půdě mohlo znamenat zvýšení životní úrovně, téměř nic. Nyní všakhrozilo, že vládnoucí skupina přijde o vše. Režim prezidenta Mugabeho protorozpoutal násilné zabírání bělošských farem a vláda tak původním obyvatelůmdodala narychlo, v procesu nápravy práva a zajištění spravedlnosti, hanebněnekvalitní a nákladné služby.

Redistribucepůdy několika tisíc bělošských farem se stala vhodnou příležitostík rozdělení kořisti mezi věrné přisluhovače a terorizováníopozice a ostatních, kteří vládu nechtěli podporovat. Pro tisícezaměstnanců znamenalo zabírání farem nejen ztrátu stávajícího pracovníhomísta, ale i ohrožení existence jich samotných i jejich rodin. Stanice BBCzdokumentovala případ, kdy „černí Zimbabwané zachránili bílého farmáře“ předútokem vládních milicí (tzv. válečných veteránů), nebo útoky na farmáře černébarvy pleti. Vládní politika teroru pochopitelně znamenala rozkladdobrovolné směny a propad blahobytu lidí. Z 2,5 milionů kusů dobytka jich zbylo 90 tisíc. Ekoturistika,dřívější důležitý zdroj příjmů, se zhroutila. Městské obyvatelstvo hladoví alidé, kteří se dříve živili kvalifikovanou prací, začali v boji o holépřežití pěstovat na městských pozemcích dýně. Vláda již nicméně stačila tutoaktivitu zakázat. Mugabe vysvětloval úpadek globálním oteplováním, kteréna jeho zemi seslaly Spojené státy a Velká Británie. Diktátor zřejmě přivykl,že globální oteplování je za každé situace vděčné téma, které i ostatní častopoužívají mimo kontext jakýchkoli vědeckých argumentů.

Aby mohlovládnutí ZANU-PF pokračovat, zintenzivněla zimbabwská státní banka svétiskařské aktivity a vyhnala meziroční inflaci „spočítanou“ statistickým úřademza srpen letošního roku na úctyhodných 1204 %. Centrální bankéři stáleúspěšně překonávají hrozící nedostatek (cizích) peněz pro nákup importované tiskařské barvy a papíru prodalší tisk. Pochopili, že kromě zvyšování množství bankovek je vhodné zvyšovati jejich nominální hodnotu. V červnu proto byla nově zavedena ještě nemilionová, ale zatím jen stotisícová bankovka. Ta měla sice oficiálněhodnotu jednoho amerického dolaru, na černém (skutečném) trhu jste však za nímohli tehdy dostat sotva 25 amerických centů. Před deseti lety by přitom tato novábankovka měla hodnotu více než deseti tisíc amerických dolarů. „Nepopiratelně“příznivým důsledkem inflace je reálné znehodnocení státem fixně stanovovanýchpokut. A tak například když chtěly úřady potrestat “ziskuchtivé“ pekaře zaprodej chleba za ceny vyšší, než byla tehdejší oficiálně určená částka 85000zimbabwských dolarů za bochník,  činilaprůměrná pokuta pouze půl milionu dolarů, čili méně než tehdejší cena 4bochníků na trhu.  Zatím poslednímkrokem vlády v peněžní oblasti byla měnová reforma. Centrální banka škrtlatři nuly zimbabwské měny. Zářijová inflace zpomalila na 1023 %, i tato hodnotavšak Zimbabwe zajišťuje světové prvenství. Centrální banka mezitím „překvapivě“připustila, že prohrává bitvu s inflací.

Některé odhady uvádějí, že v Zimbabwe proti statistickým projekcím vycházejícím z předchozích sčítání „chybí 2 – 3 miliony lidí“. Příčinou není jen epidemie HIV/AIDS, které se vládní zdravotnické politice nedaří úspěšně čelit. Statisíce lidí emigrují především do sousední Jihoafrické republiky a do Británie. V roce 2005 vládní oddíly v rámci Operace Murambatsvina (Obnovení pořádku) systematicky zničily chudinské čtvrti, jejichž obyvatelé podporovali opozici. Před časem zveřejnila Amnesty International šokující svědectví devastace – satelitní snímky lokality Porta Farm poblíž hlavního města Harare z doby před demolicemi a po nich. Není zcela jasné, co se se stovkami tisíc lidí připravených o přístřeší a živobytí stalo. Podle dalších zpráv dochází k násilnému vyhánění obyvatel z měst na venkov. Strategie vládnutí snadno ovladatelným hladovějícím venkovanům není nepodobná situaci v Kambodži za doby vlády Rudých Khmérů. Zabavování sklizně, nebo pověření armády řízením zemědělství pak připomíná spíše vrcholná stádia tzv. válečného komunismu.

S termínem democida přišel americký politolog R. J. Rummel, aby vytvořil širší koncept než je oficiální definice genocidy. Sovětský Svaz i Kambodža smutně obsazují čelní místa v Rummelově žebříčku zemí s nejvyšším počtem obětí democidy – vraždění páchaného vládou v dobách míru. Nezapomínejme proto na utrpení lidí Zimbabwe, možného dějiště další democidy.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply