Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Změřte si své štěstí

0

Posedlost měřením všeho možného je asi stejně stará jakolidstvo samo. Ve většině případů je velmi užitečná (je dobré vědět, jakérozměry má váš byt, než si do něj pořídíte nábytek), v jiných už tomu takbýt nemusí. To je i případ sociálních věd, do kterých měření vtrhlov průběhu dvacátého století s nástupem pozitivismu. A tak sev ekonomii (o kterou půjde především), ale i v sociologii,lingvistice a dokonce i v tak nematematických oborech jako je poezie začalos aplikací matematiky. Opět, našli bychom aplikace, v nichž má měřenísvůj smysl – asi nikdo nebude namítat, že pokud jde o sčítání a odčítání peněz,které si člověk vydělá, nebo počtu obyvatel určité oblasti nenastává přílišvelký problém. Jenže měření již dávno překročilo tuto míru a dnes se měří snadúplně všechno. Poslední hit mezi psychology, sociology a bohužel i ekonomy sejmenuje „indikátor kvality života“, kterým se dnes nejen mezinárodně srovnávajía hodnotí jednotlivé země, ale jímž je vedena i řada veřejných politik (sociálníchi hospodářských).

Podle stránek Torontské univerzity, kterápatří k průkopníkům měření „kvality života“, jde o ukazatel „stupně,v němž si daná osoba užívá důležitých možností svého života“. Danýukazatel je založen na dotaznících vyplňovaných vybranými osobami. Otázky setýkají hlavních oblastí, které mohou být podle autorů dotazníků zdrojem štěstí,spokojenosti a vůbec pozitivního životního pocitu lidí. Tázaný pak odpovídá nadvě věci – a) jakou váhu dané oblasti ve svém životě přisuzuje a za b) jakintenzivní je jeho spokojenost s touto oblastí.

Při měření lidské spokojenosti ovšem (narozdíl od objektivnědefinovatelných kvantit, jako je rozměr místnosti, množství peněz či početobyvatel) narazíme na dvě obtíže:

  • 1) Výběr oblastí, které patří do souhrnného indikátoru„kvality života“, je velmi subjektivní a velmi sporný.
  • 2) Odpovědi dotazovaných týkající se jejich spokojenostijsou taktéž velmi subjektivní a jen obtížně (pokud vůbec) je lze meziosobněsrovnávat, natož potom agregovat (sčítat).

Ad bod 1): Torontští vědci zahrnují do ukazatele „kvalityživota“ mimo jiné i následující položky:

  • nutriční hodnota jídel, která jím
  • to, je-li člověk „svobodný (free)“, nebo naopak pln „obav astresu“má-li „naději pokud jde o budoucnost“
  • „blízkost lidem v mé rodině“
  • „dostatek peněz“
  • „domácí aktivity“ (včetně dívání se na televizi!)
  • „schopnost vypořádat se se změnami v mém životě“ atd. 

Každý z těchto bodů je možné kritizovat v tom smyslu,že o „kvalitě“ života toho mnoho neříká. Když budete například považovat zavrchol svého štěstí konzumaci bramborových lupínků zapíjených kokakolou, zákaz(nebo zdanění) takové konzumace sice zvýší váš indikátor „kvality života“,osobně ale budete mít pocit velké křivdy. Člověk nemusí být příliš blízký lidemve své rodině, přesto může žít mezi lidmi, se kterými je mu dobře, proto aniintenzivní vztah k rodině „kvalitu života“ zvyšovat nemusí (a občas jetomu právě naopak). Stejně tak může považovat peníze za druhotnou záležitost abez ohledu na to, zda jich má (objektivně či jinak smysluplně) hodně nebo málo,kvalitu jeho života to narušit nemusí. A tak by bylo možné pokračovat. Výběrjednotlivých položek tak vypovídá o tom, co vědec ze „západního“ světa považujeza faktory „kvality života“, spíše než o tom, co jimi skutečně je pro každéhojednotlivého z nás. Nezapadáte do obvyklých představ šťastného aspokojeného člověka a přikládáte váhu jiným oblastem, o nichž sev dotazníku vůbec nezmiňují? Vaše smůla, budete mít nízké skóre (a možnáz toho dostanete depresi).

Ad bod 2): Lidská mysl je velmi tajemná a proměnlivá.Budete-li usilovně přemýšlet o tom, jaké jsou vlastně vztahy mezi vámi a vašírodinou, jestli máte dost peněz, jestli jste „plni obav“, a budete-li vědět, žez vašeho přemýšlení někdo bude vyvozovat nějaké obecnější závěry,pravděpodobně se to podepíše na vašich odpovědích. Karel Čapek ve svém souborupovídek O lidech výstižně charakterizoval schopnost člověka vyfabulovat sitéměř jakoukoli nemoc: „Pokud je ponechán sám sobě, věnuje se pacientčinnosti, kterou doporučují někteří filosofové, totiž sebepozorování a se­bepoznání;naslouchá znepokojeně veškerým hlasům svého těla, aby shledal, že teď ho píchávpravo a nyní vlevo; nyčko je to v krku a teď zase někde v játrech nebo kde(třeba jsou to nad­ledvinky nebo slezina).“ Lze si poměrně dobřepředstavit, jak sedíte u stolu, hryžete tužku a přemýšlíte, kdo kdy vámz vašich blízkých řekl něco ošklivého, kdy jste si naposledy chtěli něcokoupit, ale nakonec jste to neudělali, protože by to nabouralo váš týdennírozpočet a tak dále. Nakonec můžete po usilovném sebezpytování k závěru,že svět nestojí za nic a vy jste ta nejubožejší bytost pod Sluncem (v případě,že máte obecnou tendenci k melancholii), nebo že svět je sice zlý, ale vyho svým nezdolným optimismem přemůžete (pokud jste opačné duševní konstituce).V obou případech (přehnaného pesimismu i přehnaného optimismu) lze jentěžko hovořit o „objektivitě“ vašich odpovědí. Kdybychom chtěli tento jevpojmenovat odborně, zřejmě bychom řekli, že jde o problém Heisenbergova principuneurčitosti a paradoxu Schroedingerovy kočky aplikovaný na sociální vědy –zkoumá-li sociální vědec člověka, vždy dochází k nějakým interakcím avýsledek jeho zkoumání je těmito interakcemi ovlivněn (lidé například budouv dotaznících mít tendenci odpovídat tak, jak se od nich očekává; nebonaopak právě opačně, jsou-li rebelské povahy). Tyto problémy jsou ještě posílenytím, když se pokusíte „dát dohromady“ různé odpovědi různých lidí. Napříkladodpověď „spíše nespokojen“ může mít pro řadu lidí naprosto odlišný obsah,podmíněný řadou okolností. Sčítat neobjektivní výsledky a myslet si, že tímdospějete k objektivní výpovědi o „spokojenosti“ populace, je na hranicišarlatánství.

Výzkumnému týmu časopisu The Economist se také přílišnezamlouvala tato subjektivní složka v hodnocení „kvality života“ a protošli na problém trochu od lesa – pokusili se nahradit subjektivní výpovědidotazovaných „objektivnějšími“ ukazateli a vytvořil „objektivní“kompozitní indikátor kvality života, do kterého vstupují číselné údaje odevíti různých oblastech lidského života. Těchto devět čísel je následně„zváženo“ podle toho, jakou váhu jim dávají účastníci výše uvedených průzkumů(v důrazu na subjektivní váhu se oba přístupy shodují). Jakkoli může býtsrovnání zemí podle tohoto indikátoru zajímavé (ČR se například v roce 2005umístila mezi Barbadosem a Kostarikou – jen přesně nevím, o čem to svědčí),podrobnější pohled na jednotlivé složky tohoto indikátoru musí také vyvolatotázky po jeho skutečné „objektivitě“. Například ukazatel „míra rozvodovosti“,kterým měří „kvalitu rodinného života“ toho o ní příliš říkat nemusí. Vkonzervativních společnostech, kde je rozvod téměř nemožný, mohou rodiče žít defacto odděleně a přesto formálně stále spolu – přesto tím ukazatel nezhorší.Nemluvě o tom, že často je nucené soužití dvou partnerů s nemožností rozvést sepro celou rodinu větším utrpením než rozvod tohoto nevydařeného svazku. Oblast„komunitní život“ je reprezentována proměnnou „návštěvnost kostelů“ nebo„členství v odborech“. Ukazatel bude mít tendenci zvýhodňovat země, vnichž je náboženství formalizováno v relativně centralizovaných církvích(křesťané, židé, muslimové), a ani zde nelze rozlišit formální návštěvníkykostelů od těch, kteří náboženstvím skutečně žijí. Kromě toho v řadě zemíexistují komunity, které do oficiálních statistik návštěvnosti kostelů vůbecnevstupují, přesto jejich dopad na „komunitní život“ jejich členů i zbytkuspolečnosti může být obrovský. O vlivu odborů na „komunitní život“ lze takésilně pochybovat a jen těžko lze usuzovat, že s klesajícím odborovým členstvímbude kvalita komunitního života nižší (vezměme třeba Spojené státy americké snízkým počtem odborově organizovaných a zároveň relativně kvetoucí občanskouspolečností – minimálně ve srovnání s jinými vyspělými zeměmi; nebo socialistickéČeskoslovensko, které vykazovalo vysoké členství v odborech, ovšem„komunitním životem“ by tento fakt označil asi jen člověk hodně věci neznalý).A opět by bylo možné pokračovat…

Ať tak, či onak, snaha o objektivní měření nejniternějšíchlidských pocitů naráží na problémy, které řada vědců považuje za nepřekonatelnéa další velká skupina za velmi významné. Zakládat na něčem tak sporném aobtížně definovatelném např. vyhodnocování výsledků určitého opatření sociálnípolitiky, jak se tomu dnes ve stále větší míře děje, je – mírně řečeno – hodněvelká sázka do loterie.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.