Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Zneužívané a týrané indické děti

0

10. října roku 2006 byl v Indii schválen zákon, který zakazujedětskou práci. Není jistě potřeba opakovat, že toto politicky vynucenéřešení je asi stejně vhodné, jako „léčit“ vyrážku na ruce jejíamputací. Ono to dítě totiž zřejmě nepracuje jen tak pro legraci, alemá k tomu vážné důvody – například ten, že musí něco jíst.

Je však potřeba si uvědomit, že dětská práce byla přítomna v celé historii lidstva. Před nástupem industrializace bylo naprosto běžné, že děti pracovaly po boku svých rodičů a příbuzných na polích. Až důsledek takzvané průmyslové revoluce, tedy pozvolný růst životní úrovně umožnil, že děti již nemusely obětovat velkou část dne práci, ale i ty z nejchudších rodin se mohly začít ve větší míře věnovat studiu a vzdělávání se. Na tomto popisu dějin se dnes shodne většina ekonomických historiků.

Proč není tato myšlenka aplikována i na současný stav a vývoj v chudých rozvojových zemích? Jistě, že je pro našince dětská práce morálně odsouzeníhodná. A je bez pochyb, že by bylo mnohem lepší, kdyby mohly spokojené indické děti zasednout v nažehlených uniformách do školních lavic. Něco takového ale bohužel v současnosti není dost dobře možné. Životní úroveň nezvedneme tím, že to napíšeme do zákona. Dětem nezajistíme lepší život, když jim zakážeme pracovat a vydělat si alespoň to málo, co si dnes vydělají.

Dnešní bojovníci za lepší svět to však mají snadné. Stačí zahrát na city, což v případě dětí není nikterak obtížné, a veřejnost je na jejich straně. Příkladem budiž článek s názvem V Indii pracují miliony dětí. Zákon to nezměnil, který čerpá z textu vydaného organizací Save the Children [Zachraňte děti]:

Úkolem malé Sonali je dbát na pořádek v obřím domě a vařit pro pětičlennou domácnost bohatých Indů. Za jakýkoli nedostatek v její práci ji čeká trest. Pozdní večeři odměnil její zaměstnavatel nalitím horké vody na ruce. Jen s pomocí sousedů se jí podařilo utéct a vrátit se zpět ke své rodině. „Ačkoliv jí bylo dvanáct, vypadala tak na osm, deset let. Oči měla plné slz, když mi ukazovala spálené ruce, ale neplakala. Je to statečná dívka,“ vzpomíná Maharišiová na první setkání se Sonali.

Jen v hlavním městě Dillí údajně pracuje více než milion dětí. A obdobná je situaci i v dalších velkoměstech. Většinou jde o dívky, které bývají nezřídka vystaveny sexuálnímu zneužívání. Pocházejí z velmi chudých poměrů. Jako služky musí pracovat i 15 hodin denně, za což dostávají velmi nízké platy.

V každé společnosti přece můžeme nalézt zlé, úchylné a deviantní jedince. To ale neznamená, že z několika odsouzeníhodných případů, jejichž aktéři měli skončit za mřížemi, zobecníme na celek. Chceme-li pomoci indickým dětem, snažme se vymyslet, jak vytvořit funkční soudní systém, který je bude chránit před násilím ze strany jejich zaměstnavatelů. A pak čekejme, až indická společnost dospěje do stadia, kdy již nebude dětskou práci potřebovat. Ale nepoužívejme srdceryvné příběhy k tomu, abychom s podporou veřejnosti uvalili na indické děti naši představu dobra. Dobra, které může způsobit jejich smrt.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.