fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Až (nám) to všechno spočtou…

0

aneb jaké je Thứ tự của cuộc kết hôn hiện nay hoặc cuộc kết hôn lần cuối?[1]

Za dva týdny nastane opět velký den: po mnoha letech budeme opět muset vyplnit dotazníky, jejichž pomocí bude možné zjistit tolik potřebné údaje nejen o počtu buddhistů na našem území či počtu obyvatel s domácím přístupem k internetu, ale rovněž strategické informace jako převažující materiál nosných zdí našich domů či dostupnost a kvalita záchodů. Diskuse o této akci s dostatečně výmluvným názvem sčítání lidu se většinou točí kolem dostatečnosti utajení informací, které jsou objekty (a oběti) tohoto statistického cvičení povinné státu sdělit. I když se jedná o oprávněné a vážné obavy, nejedná se zdaleka o to jediné, co lze vůči sčítání lidu namítat. Ve snaze nezastavit se na této úrovni analýzy se proto pokusíme začít od fundamentální otázky proč. Zamyslíme se tedy nejprve obecněji nad tím, proč a jak jsou informace vůbec sbírány, a potom si ukážeme, do jaké míry tomuto obecnému scénáři odpovídá státní sběr dat a jaké to má souvislosti s tím, co všechny zastánce laissez faire spojuje – respektem ke svobodě jednotlivce.

K čemu informace?

Sběr informací je aktivitou, kterou provádí každý jednající člověk. Pomineme-li možnost, že znalost určitých informací může být samotným cílem člověka, jsou informace tím, na čem jednající člověk zakládá každé své rozhodnutí a z čeho odvozuje svá očekávání. Čím lepšími dokonalejšími) informacemi člověk disponuje, tím lepší (kvalifikovanější) rozhodnutí může a bude činit, a tím lepšího uspokojení svých preferencí dosáhne. Takový sběr informací ovšem představuje pro člověka určité náklady – za účelem získání informací musí vynaložit zdroje, které tím pádem nemůže použít k uspokojování jiných svých preferencí. Proto optimálním množstvím informací, které bude člověk k určitému rozhodnutí shromažďovat, nejsou nutně informace úplné (dokonalé). Na základě dokonalých informací by sice člověk mohl provést to nejlepší možné rozhodnutí, avšak v důsledku existence nákladů na sběr informací by se klidně mohlo stát, že dodatečné náklady na sběr informací převýší dodatečný užitek plynoucí z rozhodování na základě lepších informací. Proto člověk vždy, rozhoduje-li se o získávání dalších informací, zvažuje, zda očekávaný užitek z dodatečných informací převáží nad dodatečnými náklady jejich získání. Pokud usoudí, že tomu tak bude, pro sběr dodatečných informací se rozhodne. Pokud nikoliv, další informace sbírat nebude a dané množství informací, kterými disponuje, bude pro něj vzhledem k jeho očekávání množstvím optimálním.

Každému z nás, kdo zahání hlad párky, by jistě pomohlo, kdyby měl dokonalé informace o tom, kolik kde jaké párky stojí. Na základě takových informací bychom věděli s jistotou, kde mají tu nejlepší kombinaci kvality a ceny, a naše rozhodnutí by tak bylo to nejlepší možné. Zjišťovat však po celém světě ceny a druhy párků je úkol dost možná převyšující ambice (a náklady!) našeho březnového sčítání lidu. Proto se většina z nás při nákupu kila párků omezuje na pár řeznictví v okolí – zjišťování dalších informací by sice mohlo přinést nějaký užitek (např. bych mohl objevit místo, kde mají kilo párků o 0,50 Kč/kg levněji), ale náklady tohoto zjišťování zmíněné zvýšení užitku přesahují (utratil jsem 2,80 Kč za telefon…).

Shodným mechanismem postupují třeba firmy, provádějí-li výzkum trhu. Sběr informací je velmi nákladný – respondenty je totiž nutno nějak motivovat, aby byli na otázky ochotni odpovídat, neboť k odpovídání je firmy nutit nemohou. Musí je tedy co nejméně obtěžovat, často jsou jim firmy nuceny za tuto ochotu zaplatit. Proto firmy jen zřídkakdy provádějí vyčerpávající šetření s cílem získání dokonalých informací.

Obecně řečeno, informace jsou buď přímo tím, co uspokojuje preference těch, co o ně projevují zájem (genealogické informace, Guinessova kniha apod.), anebo představují prostředek k lepšímu uspokojení preferencí (dosažení cílů). Proto existuje snaha lidí informace sbírat. Samotný sběr informací však bude probíhat pouze do té míry, dokud bude (očekávaný) užitek z dodatečně získaných informací převyšovat (očekávané) náklady na jejich získání.

Sčítání lidu – obyčejný sběr informací?

Pojďme se nyní s vědomím toho, co bylo výše o významu sběru informací řečeno, podívat na jeden konkrétní případ – státem prováděné sčítání lidu.

Na první pohled je zjevná jedna zásadní odlišnost. Zatímco naprosto každý subjekt získávající informace musí spoléhat na dobrovolnou spolupráci respondentů, sbíráli informace stát, ochotu spolupracovat (tj. informace podávat) si zajistí tím, že nepodání daných informací prohlásí za protizákonné. (Např. v Turecku je protizákonné rovněž nebýt v den sčítání doma!) Mlčení se tak stává další z mnoha nenásilných aktivit považovaných státem za zločin a podle toho násilím trestaných.

V případě sčítání lidu je rovněž mnohem méně zřejmý účel, jakému mají shromážděné informace sloužit. Viděli jsme, že informace jsou sbírány z toho důvodu, aby přímo, či zprostředkovaně uspokojovali preference těch, kteří o ně stojí. Máme tak zájem o informace o párcích, abychom věděli, kde je nejlépe koupit. Kdo má ovšem zájem na tom vědět, kolik je na určitém území lidí, nemluvě o tom, jaké je jejich náboženství, po kolika spolu bydlí a kolik mají automobilů? Jistě si dokážeme představit mnoho subjektů, které by o takové informace měli zájem (demografové, výrobci automobilů apod.). Za jakým účelem je ovšem získává státní úředník? Jen pro potěšení, anebo jako prostředek k dosažení nějakého cíle? A jakého cíle, svého, anebo našeho?

Další zjevnou odlišností je péče, s jakou ti, co o rozsahu tohoto šetření rozhodují, váží proti sobě užitek ze získaných informací a náklady jejich získání. Vzhledem k tomu, že každý normální subjekt, jak jsme si ukázali, je nucen nést náklady získávání informací, o něž má zájem, musí se starat (a také se stará) o to, aby náklady nepřevýšily užitek. Státní úředník se o nic takového starat nemusí, náklady vždy zaplatí jiní – ti, co platí daně.

Sčítání lidu – špička ledovce

Je třeba si uvědomit, že akce, která nás všechny zanedlouho čeká, je jenom malou částí celkových aktivit státu v oblasti sběru informací. Každý ví, že existuje zvláštní státní instituce – statistický úřad, která se věnuje výhradně této činnosti. Jeho dva tisíce zaměstnanců s ročním rozpočtem přes miliardu korun (v čemž nejsou zahrnuty náklady sčítání lidu!) nedělá nic jiného než zjišťuje, shromažďuje a vyhodnocuje data o všem možném. Zvláště podnikatelské subjekty jsou touto „zpravodajskou povinností“ zatěžovány. Některé „vybrané“ subjekty pravidelně (třeba i měsíčně) vyplňují formuláře a zasílají je státním úředníkům. (Ve srovnání se svými protějšky v EU jsou však jejich povinnosti stále ještě vcelku malé…!) I v takových případech je samozřejmě neochota informace podávat prohlášena za protizákonnou. Kromě zmíněných stovek milionů (a dalších implicitních nákladů na straně těch, co se vymáhání a sběru dat věnují) jsou tak náklady této činnosti státu představovány i časem a prostředky respondentů, které musí na nahlášení informací vynaložit. Jen náklady spojené s letošním sčítáním lidu činí téměř 2,5 miliardy korun, což může představovat třeba 500 transplantací kostní dřeně či roční důchod pro 35000 důchodců.

Jaký mají z takové činnosti užitek ti, co za ni v konečném důsledku platí? Jsou snad preference daňového poplatníka uspokojeny lépe, když ví, jaký byl hrubý domácí produkt či saldo obchodní bilance? Získává snad lepší služby ze strany státních úředníků vybavených zjištěnými informacemi? Pomineme-li možnost existence „radosti“ některých daňových poplatníků ze znalosti takto zjištěných údajů, zjistíme, že jediným, kdo zde získává užitek, je státní aparát. Ten, a nikoliv lidé (daňoví poplatníci), také tyto aktivity iniciuje.

Již samotné provádění zjišťování a zpracovávání různých dat je pro úředníky prospěšné tím, že jim zajišťuje nějakou činnost. Nemohou tak již být obviňováni, že „nic nedělají“. Stejný cíl mohou úředníkům zajišťovat zprostředkovaně i zjištěné informace. Díky jim se totiž zvětšuje množina všech skutečností, které může úředník označit za „společenský (veřejný) problém“ či „zájem“. Zjistí-li kupříkladu, že 7,962 % pracujících dojíždí do práce na kole, může hned začít zpracovávat studie o tom, zda je to moc či málo. Studie s velkou pravděpodobností ukáže, že se nejedná o „optimální“ stav, a úředník tak bude mít další práci, neboť bude „muset“ danou situaci „řešit“…

Existuje však i daleko závažnější způsob využití informací, jehož prostřednictvím plyne státnímu aparátu prospěch. Dlouhodobým cílem většiny jednotlivců tvořících státní aparát je udržet si svůj zdroj příjmu – odměnu, kterou násilím vymáhají od těch, jimž poskytují „služby“. V demokracii to znamená nutnost být znovu zvolen. Aby si získali hlasy voličů, musí se jim nějak zalíbit. Dominantním způsobem, jak je tohoto cíle dosahováno, je kupování si hlasů pomocí přerozdělování. Přerozdělované zdroje je nutno brát nenápadně a po drobných částkách tam, kde si toho jsou ti, jimž je bráno, co nejméně vědomi (aby tak měli co nejméně důvodů dané úředníky nevolit), a rozdávat hlasitě a po „slušnějších“ částkách tam, kde si toho jsou ti, jimž je dáváno, co nejvíce vědomi (aby tak měli co nejvíce důvodů dané přerozdělovače volit). K zajištění „optimálního“ průběhu přerozdělovacího procesu je přirozeně třeba správně identifikovat vhodné skupiny s koncentrovaným zájmem, jimž se vyplatí dávat, a velké neorganizované skupiny, jimž se vyplatí brát. A právě k tomuto účelu lze výhodně mnohé informace od respondentů-voličů využít!

Jednou z ne zcela nerealistických forem užitku státního aparátu (úředníka) z daných dat může být nakonec i prosté potěšení. Podobně jako si sportovní fandové vedou záznamy o vítězích olympijských her, státní aparát si zkrátka rád zjišťuje informace o lidech, kteří mu podléhají. Státní úředníci si musí zjevně naprosto libovat v pocitu znalosti (zdánlivě přesného) počtu žen na mateřské dovolené či počtu domů s vlastní žumpou. Mnohé z informací, které stát zjišťuje (včetně těch zjišťovaných prostřednictvím státního sčítání lidu) jsou zkrátka shromažďovány jen proto, aby byly shromážděny. Znalost těchto informací není tak často žádným prostředkem k dosažení nějakých cílů, nýbrž je cílem jako takovým. Cílem je informace vědět, popř. být schopen si zjištěné informace porovnat s těmi, co zjistili úředníci v ostatních zemích…

Myslíte, že ne?

Pokud vám výše uvedené důvody, proč státní aparát shromažďuje informace o obyvatelstvu, připadají smyšlené, není nic jednoduššího, než se podívat, čím úředníci sami tuto svoji aktivitu odůvodňují. Nahlédněme tedy např. do důvodové zprávy k zákonu 158/1999 Sb., o sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001.

Po historických údajích, jejichž účelem je objasnit čtenáři, jak dlouhou tradicí se sčítání lidu může chlubit, nám zpráva sděluje, že ačkoliv „existují průběžné statistiky a různé evidence, je sčítání lidu akcí zatím nezbytnou“. Použité slovo zatím naznačuje, že v budoucnosti již možná sčítání nebude třeba provádět, což si je možno vysvětlovat dvěma způsoby: 1) stát ztratí v budoucnosti o takové informace zájem; anebo 2) stát bude tyto informace získávat průběžně pomocí všudypřítomného, dokonalého sledovacího systému. Tomu, kdo tuší, která ze těchto dvou alternativ je pravděpodobnější, musí již nyní tuhnout krev v žilách.

Půjdeme-li dále, dozvíme se, že hlavním přínosem sčítání je zjištění údajů o obyvatelstvu (a jeho charakteristikách – jazyce, migraci, vzdělání, ekonomické aktivitě apod.), domovním a bytovém fondu a možnost tyto informace sledovat v čase, „v nejmenším územním detailu“ a v nejrůznějších kombinačních tříděních. To, že hlavním přínosem sčítání (tj. zjišťování informací) je zjištění informací, však není příliš zásadním a překvapivím sdělením a rozhodně to takovou činnost neospravedlňuje.

Hned další odstavec nás konečně informuje o cílech sčítání: „Cílem sčítání je získat údaje pro statistické účely, tj. pro vytvoření statistických informací, které budou sloužit státní správě a samosprávě, pro práci vědeckých ústavů a vysokých škol, pro mezinárodní organizace a současně také k informování občanů.“

Začněme od konce. Je-li částečným cílem sčítání zjištěné informace sdělit občanům, potom celý příběh vypadá následovně: stát od nás násilně vybírá daně, z nichž, pravda, zlomek – cca 2,5 miliardy korun – použije na to, aby z nás násilím vymohl informace, které shromáždí a potom nám je sdělí…

Dalším uvedeným adresátem zjištěných informací jsou mezinárodní organizace, které o ně mají zájem přesně z toho důvodu, že je prostě chtějí mít. Tato data jim kromě toho mohou sloužit maximálně ke stejným účelům, pro něž mají o ně zájem „vědecké ústavy a vysoké školy“ – ke zpracovávání „odborných“ studií v oblasti společenských věd. Tento „základní výzkum“ je v drtivé většině financován z „veřejných“ prostředků (ať již ve formě státních grantů, nebo prostředků, které tato vědecká pracoviště dostávají přímo z rozpočtu). A tak ze svých daní nejen platíme megalomanské sčítání, ale potom i „vědce“, kteří zjištěných dat využívají a mohou tak konečně zkoumat závislost mezi nezaměstnaností a počtem koupelen či závislost mezi rozvodovostí a dopravním prostředkem používaným k cestě do zaměstnání. Není toto náhodou zmíněná identifikace „společenských problémů“, které „musí“ (chce) státní aparát řešit?

Co se týče příkladu využití počtu obyvatel státní správou, nemá smysl zpochybňovat jeho pravdivost. To ovšem není v žádném rozporu s tím, co bylo výše o motivech takové činnosti řečeno! Počet obyvatel v různých regionech tak může sloužit třeba jako kritérium rozdělování rozpočtových prostředků či podmínka pro udělení privilegií souvisejících se statutem města. Zrovna tak lze dle této charakteristiky nalézt regiony, v nichž je negativní přírůstek obyvatelstva, což se stane důkazem „neodkladné nutnosti státního zásahu“, třeba v podobě podpory výstavby či porodnosti nebo vytvářením pracovních míst! I kdybychom však přistoupili na myšlenku, že znalost přesného počtu obyvatel je nutnou podmínkou výkonu funkcí státu, stále je tím ospravedlněna jen jedna z mnoha otázek (navíc anonymně!). Proč však není v důvodové zprávě uveden důvod, proč státní správa potřebuje znát počet dětí z minulých manželství či jaké procento bytů v České republice se nachází na 12. a vyšším poschodí?

V další části ujišťuje důvodová zpráva všechny škarohlídy, že pokud sčítání probíhá na základě zákona, je všechno úplně v pořádku, ačkoliv Listina základních práv a svobod či zákon o ochraně osobních údajů v informačních systémech by to normálně zakazovaly.

Dále je ve zprávě poukazováno na skutečnost, že to „naše“ sčítání je jen drobnou součástí báječné „celosvětové akce mimořádného významu“, na jejíž přípravě se podílí mj. OSN, Eurostat a EHK a jejíž česká podoba vychází z právních norem Evropské unie a Rady Evropy. Překvapivě se zde dokonce dozvídáme, že dle jedné evropské směrnice je zakázáno dotazovat se na věci, na něž budeme v březnu tázáni. Je tomu tak proto, že „odstavec 4 téhož článku“ (a téže směrnice) stanovuje výjimky z tohoto zákazu „z důvodu podstatného veřejného zájmu“ a právě této výjimky ČR využívá…

Zpráva nakonec vrcholí sdělením, že „vytvoření statistických informací, které umožní charakterizovat lidské společenství na přelomu tisíciletí, je velmi důležitým veřejným zájmem.“ Nyní je nám snad již všem všechno jasné!

Státní statistická služba – nástroj absolutního státu

Státní statistiky a sčítání lidu zvlášť jsou neoddělitelnou součástí státní moci. Historicky vznikly jako nástroj k dosažení cílů, jimiž musí každý, kdo si váží svobody jednotlivce, pohrdat: k systematičtějšímu okrádání obyvatelstva (tj. zdanění), k odvodům do armády, k omezování migrace poddaných či k prosazování státem schválené víry. Není tedy žádnou náhodou, jak nakonec uvádějí i materiály ČSÚ, že zdokonalování „soupisů obyvatelstva u nás i v Evropě souviselo s nástupem absolutismu a s rozvojem státního aparátu“.

Úředníci nás sice ujišťují, že data nebudou nijak zneužita a budou používána výhradně ke statistickým účelům. Jak ovšem víme, na základě zákona lze všechno, a tak státní aparát, bude-li chtít a schválí-li si za tím účelem zákon, může zjištěné informace použít na cokoliv. Američané japonského původu byli též při předválečném sčítání ujišťováni, že jde jen o „statistiku“, nicméně po útoku na Pearl Harbor najednou americké úřady přesně věděli, koho je nutno odvléci do internačních táborů a kam si pro „Japonce“ dojít…

V praxi se není třeba příliš obávat následků plynoucích z obchodování s osobními údaji ke komerčním účelům. Jakkoliv to nemusí být příjemné, najde-li si člověka firma, lze vždy jejího zástupce domů nepustit, její leták ze schránky vyhodit či telefonní hovor s ní ukončit. Daleko horší následky však bude mít znalost těchto údajů státním úředníkem, neboť toho se již tak lehce zbavit nelze.

I když bychom tedy pominuli možnost úniku zjištěných informací do soukromé sféry (podnikatelům ke komerčním účelům, či zločincům ke zločinným účelům), zůstává státní statistika něčím, proti čemuž je v zájmu obrany svobody jednotlivce třeba bojovat. Představuje totiž základní podmínku a ingredienci státních intervencí, které jsou tím, co svobodou jednotlivce omezuje. Tento závěr by platil i v případě, že by při zjišťování informací pro státní statistiky nebylo používáno násilí. Skutečnost, že násilí používáno je, je jen dalším argumentem pro opozici vůči takové aktivitě státu.


Vyzývat k bojkotu sčítání lidu je velmi riskantní, neboť bychom se tím přirozeně dopouštěli trestného činu. K tomu tedy nikoho nevyzýváme!!! (…) Až však budete sedět nad formuláři ke sčítání lidu, nezapomeňte, že zákon 158/1999 Sb. o sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 v § 10, odst. 1, písm. c) říká, že sčítací komisař kontroluje úplnost sčítacího materiálu. O pravomoci komisaře kontrolovat správnost údajů v dotazníku tedy zákon nic neříká. Jak pravil jeden (patrně sabotující) státní úředník, „ať si tuto informaci přebere každý sám…“


[1] Vietnamsky Pořadí nynějšího nebo posledního manželství. Otázka č. 9 z oficiálního vietnamského překladu sčítacího listu osob při Sčítání lidu, domů a bytů k 1. 3. 2001.

Sdílej

O Autorovi

mm

Dan Šťastný je proděkanem pro výzkum na FSE Univerzity Jana Evangelisty Purkyně a učitelenm ekonomie na University of New York in Prague. Je autorem knihy Ekonomie ekonomie.

Comments are closed.

All search results