V předchozí části seriálu o bankovnictví částečných rezerv („FRB“) jsem ukázal, že si lze snadno představit takovou formu frakčního bankovnictví, kterou nelze označit za „podvod“, ani „zpronevěru“. V mých očích je klíčový souhlas klienta; jestliže banka získala svolení vkladatelů k tomu, aby část depozit investovala či zapůjčila, pak lze jen obtížně argumentovat, že dotyčná smlouva je v rozporu s liberálními právními principy. V tomto komentáři se pokusím vypořádat s tvrzením, že smlouva o částečném krytí vkladů na viděnou je natolik „vnitřně rozporná“, že je neplatná a nemůže mít žádné právní účinky.
Nejprve však upozorním na jistý velmi pozoruhodný fakt. Pokud je mi známo, Murray N. Rothbard se zabýval bankovnictvím částečných rezerv nejpodrobněji v těchto pěti monografiích a článcích:
The Case For a 100 Percent Gold Dollar (1962), str. 18-23; dostupný je i Finistův český překlad.
What Has Government Done to Our Money? (1963), zejm. str. 39-48; v českém překladu Peníze v rukou státu (.pdf), str. 50-58.
The Mystery of Banking (1983), str. 75-110
The Case Against the Fed (1994), str. 29-57
v článku Fractional Reserve Banking (The Freeman, říjen 1995)
Jakkoli to může být šokující, Rothbard se ani v jednom z těchto svých děl explicitně nezabývá otázkou, jak posuzovat FRB v situaci, kdy jsou si klienti dobře vědomi, že jde o částečně kryté bankovky či depozita, a jsou s tím plně srozuměni, tj. banka obdržela jejich souhlas s touto praxí. To však Rothbardovi – jak je u něj bohužel příznačné – nikterak nebylo na překážku tomu, aby se naplno pustil do rétorických excesů a formuloval návrhy, jejichž radikálnost je nepřímo úměrná „hloubce“ jeho analýzy. Rothbard vždy vycházel z (blíže nezdůvodněného) předpokladu, že drtivá většina vkladatelů žije v iluzi, že „jejich“ peníze jsou po celou dobu bezpečně uloženy v bankovním trezoru a „čekají“ tam, až si je majitelé opětovně vyzvednou. [V posledně jmenovaném článku Rothbard toto své přesvědčení uvádí dokonce výslovně, a to opakovaně.] Tolik jen na dokreslení toho, s jakou „intelektuální zodpovědností“ Rothbard problematiku FRB analyzoval.
„Vnitřně rozporná“ smlouva?
Nyní však již přikročme k tématu dnešního komentáře. V minulém příspěvku jsem vyslovil názor, že v principu nic nebrání tomu, aby se banka s vkladateli dohodla, že si klienti i nadále ponechají právo kdykoli si vybrat peníze ze svého účtu, ale zároveň dá každý z nich bance svolení k tomu, aby část z celkového množství peněz, které jsou v bance uloženy, investovala či zapůjčila jiným osobám.
Nabízí se však ihned námitka: co je toto proboha za smlouvu? Jak je možné, aby si vkladatel ponechal právo kdykoli nakládat s „uloženými penězi“, ale současně dal svolení k tomu, aby s „týmiž penězi“ v tu samou dobu nakládal někdo jiný (banka, resp. třetí osoba, jíž banka část těchto peníze zapůjčila)? Vždyť to přece není vzájemně slučitelné! Dvě různé osoby nemohou mít výlučné právo k jedné a té samé věci v jednom a tom samém okamžiku! Tak např. Elgin Groseclose (1899-1983) hřímá:
„Dříve či později musíme opustit představu, že můžeme koláč zároveň mít a zároveň ho sníst, že můžeme mít uložené peníze připravené k vybrání v jakýkoliv okamžik a v téže chvíli rozpůjčované ve stovkách rozličných podniků.“
[Citováno dle Murray Rothbard: Důvody pro 100% zlatý dolar, pozn. č. 46]
Zdá se být logicky vyloučeno, aby jedny a ty samé prostředky byly zdrojem investic pro podnikatele a zároveň sloužily vkladatelům jako likvidní hotovostní rezervy. Z ryze individuálního pohledu, kdy uvažujeme toliko izolovaný vztah mezi bankou a konkrétním vkladatelem, se taková smlouva vskutku jeví jako poněkud nesmyslná a vnitřně rozporná. Kdyby totiž banka měla jen jednoho vkladatele, pak by opravdu šlo doslovně o „jedny a ty samé prostředky“, které mají být plně k dispozici klientovi a zároveň je část z nich zapůjčena někomu jinému. Banky však nemají jednoho či několik málo klientů, nýbrž mívají vkladatelů desetitisíce či statisíce, a zde již přichází ke slovu „zákon velkých čísel“. Za těchto okolností lze rozumně počítat s tím, že jistá část vkladů na viděnou prakticky trvale zůstává v bance „ležet“ (tzv. sedlina). To je dáno zejména tím, že:
klienti za normálních okolností zcela nevyčerpávají zůstatky na svých účtech;
platby z účtů odcházející z banky a naopak přicházející na účty do banky se částečně vyrovnávají
při převodech mezi účty klientů v rámci jedné banky se celkový stav vkladů nemění
[Petr Dvořák: Bankovnictví pro bankéře a klienty, Praha, 2005, str. 271]
Čím rozsáhlejší a heterogennější má banka klientelu, tím vyšší a stabilnější tato „sedlina“ bude. Skutečnost, že u řádně spravovaných bank poměrně vysoká část vkladů permanentně „leží v bance“, není žádnou „fikcí“, nýbrž ji lze přesvědčivě empiricky doložit (hovořím přitom o době, kdy ještě preference vkladatelů nebyly zkreslovány státními zárukami za depozita – tj. neexistovalo povinné pojištění vkladů, ani centrální banka jako „věřitel poslední instance“).
„Vnitřní rozpornost“ smlouvy o částečném krytí vkladů na viděnou je tak jen zdánlivá: tento „paradox“ zmizí, jakmile přestaneme dotyčnou smlouvu posuzovat „izolovaně“ coby vztah jednotlivého vkladatele a banky, nýbrž ji pojmeme „kolektivně“, tj. z pohledu všech depozitorů. Můžeme ji pak chápat tak, že všichni majitelé vkladů na viděnou společně dávají bance svolení k tomu, aby investovala či zapůjčila sedlinu na účtech, tj. tu část vkladů, která relativně stabilně „leží v bance“. Právě tato hranice vytyčuje, jaká část vkladů musí permanentně zůstat k dispozici vkladatelům a jakou část smí banka zapůjčit dalším osobám. Klienti bance důvěřují, že bude schopna tuto „sedlinu“ správně odhadnout a dotyčné prostředky investuje či zapůjčí tak, aby je náležitě zhodnotila. Počíná-li si banka obezřetně a svěřené prostředky rozumně investuje či zapůjčí, je dotyčná smlouva spjata jen s relativně nízkými riziky. S nadsázkou řečeno, klienti pak vskutku mohou „mít svůj koláč a zároveň jej sníst“. Nikdo z nich se sice individuálně nevzdává dispozic se svým vkladem, ale kolektivně svolují k tomu, aby banka nakládala s tou částí vkladů, u nichž lze očekávat, že v bance stabilně zůstanou. Zapůjčí-li banka se souhlasem klientů 80% vkladů jiným osobám, stále to může být plně slučitelné s tím, aby měla v každém okamžiku dostatečné hotovostní rezervy k tomu, aby vyhověla aktuálním požadavkům na výplatu hotovosti ze strany vkladatelů.
Mám tedy za to, že smlouva tohoto typu není „inherentně nesmyslná“. Důležitou otázkou samozřejmě je, jaké náležitosti smlouva musí mít, aby byla její povaha pro obě strany transparentní. Tomuto tématu se budu věnovat v příští části.
