Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Co je pro otroka Den nezávislosti?

0

Pane předsedo, přátelé a spoluobčané: Pokud by někdo dokázal promluvit k tomuto obecenstvu bez trémy, má silnější nervy než já. Nepamatuji se, kdy jsem předstoupil před shromáždění jako řečník tak maličký nebo s tak velkou nedůvěrou ve svoje schopnosti, než jak to cítím dnes. Ten pocit mnou prostupoval, byl jsem velmi nedůvěřivý ke svým řečnickým schopnostem. Úkol, který je přede mnou, je takový, který si vyžaduje mnoho předchozího přemýšlení a studování, aby byl náležitě splněn. Vím, že omluvy tohoto typu jsou obecně považovány za ploché a zbytečné. Věřím však, že moje za takové považovány nebudou. Pokud bych vypadal uvolněně, nereprezentovalo by to moje pocity. Těch málo zkušeností, které mám v řečnění k veřejným shromážděním a ve vesnických školách, mi při dnešní příležitosti vůbec nepomáhá.

Noviny a plakáty říkají, že mám přednést slavnostní přednášku ke Dni nezávislosti. To určitě zní velkolepě a mimořádně, protože je pravda, že jsem už měl několikrát příležitost hovořit v této krásné síni a hovořit ke spoustě z vás, kteří mě dnes poctili svojí přítomností. Avšak ani jejich známé tváře, ani dokonalá znalost, kterou si myslí, že mám ohledně Corinthian Hall, mě nezbavila pocitu trapnosti.

Faktem je, dámy a pánové, že vzdálenost mezi tímto pódiem a otrokářskou plantáží, ze které jsem utekl, je značná – a obtíže, které jsem musel překonat, abych se dostal z plantáže sem, nejsou vůbec malé. Že jsem dnes zde, je pro mě věcí úžasu stejně jako vděčnosti. Nebudete proto překvapeni, že v tom, co řeknu, neukážu žádnou velkolepou přípravu, ani neozdobím svůj projev žádným skvěle znějícím preludiem. S malou zkušeností a s ještě méně vzděláním jsem byl schopen dát dohromady svoje myšlenky spěšně a nedokonale, a věřím vaší trpělivé a velkorysé shovívavosti, že vám takto mohu své myšlenky představit.

Tohle je pro účely této oslavy 4. červenec, Den nezávislosti. Jsou to narozeniny vaší národní nezávislosti a vaší politické svobody. Tohle je pro vás to, čím je pesach pro emancipovaný lid boží. Bere vaše myšlenky zpět k tomu dni a k vašemu velkému vysvobození a k symbolům a zázrakům spojovaným s tím dnem. Tato oslava také značí začátek dalšího roku vašeho národního života a připomíná vám, že americké republice je dnes 76 let. Jsem rád, spoluobčané, že váš národ je tak mladý. Sedmdesát šest let, přestože jde o úctyhodný věk pro člověka, je pouhým smítkem v životě národa. Sedmdesát let je čas vyhrazený jednotlivým lidem, ale národy počítají svoje léta po tisících. Podle tohoto faktu jste nyní teprve na začátku vaší národní kariéry, pořád v doznívajícím dětství. Opakuji, jsem rád, že je tomu tak. V té myšlence je naděje, a naděje je velmi potřebná pod tmavými mraky, které vidíme na obzoru. Oko reformátora vidí naštvané blesky, jež věští katastrofické časy, avšak jeho srdci může být odlehčeno myšlenkou, že Amerika je mladá, že je stále v té fázi svojí existence, kdy může být ovlivněna. Nemá doufat, že vysoké lekce rozumu, spravedlnosti a pravdy dají ještě směr jejímu osudu? Pokud by tento národ byl starší, srdce patriota by mohlo být smutnější a hlava reformátora těžší. Jeho budoucnost by mohla být opředena chmurami a naděje jejích proroků by mohly smutně odejít. V myšlence, že Amerika je mladá, vidíme útěchu. Velké řeky se nedají lehce přesměrovat ze svých koryt, která se zformovala v průběhu věků. Někdy povstanou ve své tiché a majestátní výsosti a zaplaví zemi, čímž osvěží a zúrodní půdu svými mystickými vlastnostmi. Také mohou povstat ve hněvu a zuřivosti a odnést na svých rozčilených vlnách bohatství shromážděné lety dřiny a těžkostí. Nicméně nakonec se vrátí do svých starých koryt a tečou klidně jako jindy. A zatímco řeka nemůže být vyvedena z koryta, může vyschnout a nenechat za sebou nic, jen nevzhlednou skálu a suché rameno, skrze které kvílí vítr, který se žene tou propastí ve smutném příběhu zašlé slávy. Jaké jsou řeky, takové jsou národy.

Spoluobčané, nechci dlouho setrvat na asociacích, které se pojí s tímto dnem. Jednoduchým příběhem je, že před 76 lety byli lidé této země britskými poddanými. Jméno a titul vašeho „suverénního lidu“ (který nyní velebíte) tehdy ještě neexistovaly. Byli jste pod britskou korunou. Vaši otcové uctívali anglickou vládu jako domácí vládu a Anglii jako vlast. Domácí vláda, však víte, ač značnou vzdálenost od vašeho domova, ve výkonu svých rodičovských práv uvalovala na své koloniální děti taková omezení, překážky a restrikce, jak ve svém dospělém úsudku považovala za moudré, správné a patřičné.

Vaši otcové, kteří nepřijali za svou tu módní myšlenku tohoto dne, myšlenky neomylnosti vlády a absolutního charakteru jejích činů, si troufali nesouhlasit s domácí vládou s ohledem na rozum a spravedlnost některých těch překážek a omezení. Šli tak daleko ve svém rozčilení, že politiku vlády označili za nespravedlivou, nerozumnou, porobující a vůbec takovou, které se nemají podvolovat. Nemusím snad ani dodávat, spoluobčané, že můj názor na tuto politiku plně souhlasí s názorem vašich otců. Takové prohlášení souhlasu z mojí strany by nikomu nic moc neposkytlo. Určitě by neznamenalo nic, s jakou stranou souhlasím, pokud bych žil během té velké rozepře roku 1776. Říci dnes, že Amerika měla pravdu a Anglie ne, je příliš snadné. Každý to může říct, zbabělec stejně jako noblesní statečný muž může lehkomyslně komentovat tyranii Anglie vůči americkým koloniím. Je módní to dělat, avšak byla doba, kdy mluvit proti Anglii a ve prospěch kolonií bylo testem duše. Ti, kteří tak činili, byli ve své době považování za plánovače neplech, agitátory, rebely, nebezpečné muže. Přiklonit se na stranu pravdy proti nepravdě, na stranu slabých proti silným a s porobenými proti porobujícím! Zde leží jádro věci, která se jako jediná zdá nebýt módní v dnešním světě. Myšlenka svobody může být zabita muži, kteří vzývají činy svých otců. Abych pokročil.

Protože cítili, že vláda s nimi jedná tvrdě a nespravedlivě, hledali vaši otcové jakožto muži cti a muži ducha upřímně nápravu. Psali vládě a protestovali, činili tak s dekorem, respektem a loajalitou. Jejich chování bylo celé zcela bez vady. To však nepřineslo odpověď jejich účelu. Viděli, že je s nimi zacházeno se svrchovaným nezájmem, chladem a opovržením. Nicméně vytrvali. Nebyli to muži, kteří by se ohlíželi zpět.

Tak jako se nouzová kotva uchytí pevněji, když je loď vržena do bouře, myšlenka vašich otců posiluje, když naráží na chladné nápory královské nelibosti. Největší a nejlepší britští státníci uznali její spravedlnost a nejvznešenější elokvence britského Senátu ji podpořila. Avšak se slepotou, která se zdá být neměnnou charakteristikou tyranů již od chvíle, kdy byli faraón a jeho hostitelé utopeni v Rudém moři, vytrvala britská vláda ve stěžovaných nárocích.

Šílenství tohoto přístupu je, věříme, dnes uznáváno i Anglií, ale bojíme se, že naši dnešní vládci si z této lekce neodnesli nic.

Porobení dělá z moudrého muže šílence. Vaši otcové byli moudří muži, a pokud nezešíleli, stali se pod tímto zacházením velmi neklidnými. Cítili se jako oběti velkých nespravedlností, absolutně nezhojitelných v koloniální kapacitě. Se statečnými muži vždy existuje náprava porobení. Právě tady byla zrozena myšlenka na celkovou separaci kolonií od koruny! Byla to překvapující myšlenka, mnohem více, než jak ji vidíme my s tímto časovým odstupem. Plaší a obezřetní (jak bylo řečeno) toho dne jí byli samozřejmě šokováni a znepokojeni.

Takoví lidé žili tehdy, žili předtím a budou pravděpodobně mít na této planetě vždy svoje místo, a s jejich přístupem k jakékoliv velké změně (bez ohledu na to, jak velkého dobra se má dosáhnout, nebo jak velké zlo se má napravit) můžeme počítat s takovou přesností jako s pohybem hvězd. Nesnášejí, když se cokoliv mění a vyměňuje, tedy kromě stříbra, zlata a mědi! Takové směně jsou vždy velmi nakloněni.

Těmto lidem se v době vašich otců říkalo toryové a tento termín pravděpodobně reprezentoval stejnou myšlenku, která je myšlena modernějším, i když o něco méně eufonickým termínem, který často najdeme v dnešních novinách aplikovaný na některé naše staré politiky.

Jejich opozice vůči té tehdy nebezpečné myšlence byla upřímná a silná, ale mezi vší jejich hrůzou a vystrašeným křikem proti ní, šla tato revoluční myšlenka vpřed a celá země s ní.

Druhého července 1776 Kontinentální kongres, ke zděšení milovníků snadnosti a uctívačů majetku, oblékl tuto hroznou myšlenku do plné autority národního schválení. Učinili tak formou rezoluce, a protože se dnes málo setkáváme s rezolucemi, jejichž transparentnost se této může vůbec rovnat, mohlo by osvěžit vaši paměť a pomoci mému příběhu, pokud vám ji přečtu.

„Usneseno, že tyto spojené kolonie jsou, a mají právo být, svobodné a nezávislé státy, že jsou zbaveny veškeré poslušnosti k Britské koruně a že všechna politická spojení mezi nimi a Velkou Británií jsou, a měla by být, rozpuštěna.“

Občané, vaši otcové tu rezoluci naplnili. Uspěli, a vy dnes z jejich úspěchu těžíte. Získaná svoboda je vaše, a vy tak oprávněně slavíte toto výročí. Čtvrtý červenec je prvním velkým faktem v historii vašeho národa – prstencový šroub v řetězu vašeho ještě nevyplněného osudu.

Pýcha a patriotismus ne méně než vděk vás nabádá k oslavám a k věčnému vzpomínání. Řekl jsem, že Deklarace nezávislosti je prstencovým šroubem v řetězu osudu vašeho národa, a za takovou ji vskutku považuji. Principy v  obsažené v tomto instrumentu jsou záchranné principy. Stůjte při těchto principech, zůstaňte jim věrni za všech okolností, na všech místech, proti všem nepřátelům a za jakoukoliv cenu.

Ze stožárového koše lodi vašeho státu mohou být vidět temná a hrozivá mračna. Těžké vlny jako hory v dálce ukazují v závětří velkou formaci křemenových skal! Prstenec se vytrhne, řetěz přetrhne a vše je ztraceno. Držte se toho dne – držte se ho a jeho principů, s pevným úchopem námořníka vrženého o půlnoci bouřkou na stěžeň.

Zrození národa je zajímavá událost za jakýchkoliv okolností. Avšak kromě běžných zřetelů zde byly okolnosti, které z adventu této republiky činí událost zvláštní přitažlivosti.

Celá ta scéna, když se na ni ohlédnu, byla jednoduchá, důstojná a vznešená.

Populace té země v té době byla nevýznamné tři milióny. Země byla chudá, co se válečné munice týče. Populace byla slabá a rozprostřená a země byla nepodmaněná divočina. Tehdy neexistoval způsob součinnosti a spolupráce, jako existuje dnes. Pára ani blesky nebyly tehdy přiměny k pořádku a disciplíně. Od Potomacu k Delaware to byla cesta na několik dní. Za těchto a nespočtu dalších nevýhod vyhlásili vaši otcové svobodu a nezávislost a triumfovali.

Spoluobčané, nechybí mi respekt k otcům této republiky. Signatáři Deklarace nezávislosti byli stateční muži. Byli to také velcí muži – dost velcí, aby dali slávu velké době. Nestává se často národu, aby v jednu dobu vychoval tolik skutečně velkých mužů. Z místa, ze kterého jsem já nucen je vidět, nevypadají jistě nejlépe, avšak nemohu nepřemýšlet nad jejich velkými činy s ničím menším než obdivem. Byli to státníci, patrioti a hrdinové, a pro dobro, které vykonali, a za principy, při kterých stáli, se s vámi spojím v úctě jejich památky.

Milovali svoji zemi více než své soukromé zájmy a, i když to není nejvyšší forma lidské excelence, všichni musí souhlasit, že jde o výjimečnou ctnost, která když se projeví, měla by zasluhovat respekt. Ten, kdo inteligentně obětuje život za svoji zemi, je člověk, kterým opovrhovat není v lidské přirozenosti. Ve svém obdivu ke svobodě ztratili zřetel na jiné zájmy.

Byli to muži míru, ale dávali přednost revoluci před mírovým podvolením a před okovy. Byli to tišší muži, ale neustoupili z agitace proti podmanění. Ukázali trpělivost, ale znali její limity. Věřili v pořádek, ale ne v pořádek tyranie. S nimi nebylo nic „ustálené“, co nebylo správné. S nimi byla spravedlnost, svoboda lidskost „konečný stav“, ne otroctví a podmanění. Můžete s láskou chovat vzpomínku na takové muže. Byli velcí ve své době a generaci. Jejich pevné mužství vyčnívá o to více, když jej srovnáme s dnešní degenerovanou dobou.

Jak obezřetné, exaktní a proporcionální byly všechny jejich pohyby. Jak odlišné od politiků dneška! Jejich státnictví se dívalo za prchlivost daného okamžiku a rozpínalo se silou do daleké budoucnosti. Chytili se věčných principů a v jejich obraně nastavili velkolepý příklad. Připomínejte si je!

Uvědomujíce si obtížnosti, kterým budou čelit, věříce ve správnost svého boje, čestně vítajíce pečlivý dohled světa, který se na ně dívá, s úctou se odvolávajíce na nebesa, aby potvrdila jejich upřímnost, zcela rozumějíce vážné odpovědnosti, kterou teď budou mít, moudře zvažujíce strašlivou pravděpodobnost neúspěchu, které čelili, inspirováni velkolepým patriotismem a se vznešenou vírou ve velké principy spravedlnosti a svobody položili vaši otcové, otcové této republiky, s rozmyslem základní kámen národní superstruktury, která kolem vás vyrostla a stále kolem vás majestátně ční.

Tento den je výročím této důležité práce. Naše oči vidí projevy radostného entusiasmu. Vlajky a prapory jásavě vlají ve vánku. Hlomoz podniků je utišen, dokonce se zdá, že i mamon pustil svůj pevný úchop tohoto dne. Ohlušující píšťaly a strhující bubny spojují své zvuky ve stoupajícím hlaholu tisíce kostelních zvonů. Modlitby jsou recitovány, chvalozpěvy se pějí, kázání jsou přednášena na památku tohoto dne a zvuky rychlého pochodu velkého a různorodého národa, které se odrážejí zpět od všech kopců tohoto rozsáhlého kontinentu, hovoří k příležitosti vzrušujícího a univerzálního zájmu o národní jubileum.

Přátelé a občané, nemusím dále mluvit o příčinách, které vedly k tomuto výročí. Mnoho z vás jim rozumí lépe než já. Mohli byste mě o nich učit. To je obor znalostí, o kterém možná cítíte, že se o něj zajímáte více než váš řečník. Příčiny, které vedly k oddělení kolonií od britské koruny, nikdy nepostrádaly mluvčí. Všechny byly vyučovány v našich školách, vyprávěny u krbů, přednášeny z pódií, hřměny ze zákonodárných komor a jsou vám důvěrně známé. Jsou základem vaší národní poezie a elokvence.

Pamatuji si také, že jako lid jsou Američané dobře obeznámeni se všemi fakty, která hovoří v jejich prospěch. To je některými oceňováno jako národní vlastnost – možná národní slabost. Je faktem, že cokoliv je dobré pro bohatství nebo pro reputaci Američanů a může být levně obstaráno, bude Američany nalezeno. Nechci být obviněn z pomlouvání Američanů, když řeknu, že americká strana jakékoliv otázky může být bezpečně ponechána v amerických rukou.

Přenechám proto velké činy vašich otců ostatním gentlemanům, jejichž nárok na přímou dědičnou linii bude méně zpochybňován než můj!

SOUČASNOST.

Mým zájmem, pokud tu nějaký dnes mám, je současnost. Čas, který s Bohem a jeho zájmem přijímáme, je stále žijící teď.

„V Příště nevěř, v sebelepší!
Minulost nech pohřbít své!
Jednej, – v živém Nyní, dnešním!
Srdcem, s Pánem co výš zve!“

[Henry Wadsworth Longfellow: Žalm života, překlad Václav ZJ Pinkava]

Minulostí se musíme zabývat jenom do té míry, do jaké je to užitečné pro současnost a budoucnost. Všem inspirujícím motivům, vznešeným činům, které můžeme převzít z minulosti, jsme otevřeni. Avšak teď je ten čas, ten důležitý čas. Vaši otcové žili, zemřeli a vykonali svoji práci a mnoho z ní vykonali dobře. Vy žijete a musíte zemřít a musíte vykonat svoji práci. Nemáte právo užívat si plodů práce vašich otců, pokud vaše děti nemají právo užívat si plodů vaší práce. Nemáte právo obnosit a promrhat tvrdě vydřenou slávu svých otců, abyste jí přikryli svoji lhostejnost. Sydney Smith nám říká, že muži málokdy blahořečí rozum a ctnosti svých otců, když to není z důvodu omlouvání nějaké své vlastní hlouposti nebo špatnosti. Tato pravda není zpochybnitelná. Máme příklady blízké a vzdálené, dávné a moderní. Před stovkami let se hodilo synům Jákoba vychloubat se, že Abrahám je jejich otec, i když už pozbyli Abrahámovu víru a ducha. Ti lidé se schovávali ve stínu Abrahámova velkého jména, zatímco se zříkali činů, které jeho jméno udělali velkým. Musím vám připomínat, že podobná věc se dnes děje po celé této zemi? Musíme vám říkat, že Židé nejsou jediným národem, který postavil hrobky proroků a vyzdobil hrobky spravedlivých? Washington nemohl vyhrát, dokud nepřetrhl řetězy svých otroků. Avšak jeho památník je stavěn za cenu lidské krve a obchodníci s těly a dušemi lidí, volají: „Washington je náš otec.“ Běda, že by to tak mělo být, avšak je to tak.

„Naše zlé skutky nás vždy přežijí.
Ty dobré často s námi skončí v hrobě.“

[William Shakespear: Julius Caesar, 3. akt, 2. obraz, citováno z pohřební orace Marca Antonia pro Caesara, překlad Martin Hilský (2008, s. 61)]

Spoluobčané, dovolte mi, abych se zeptal, proč jsem byl pozván, abych zde dnes mluvil? Co mám já, nebo ti, které zastupuji, společného s vaší národní nezávislostí? Jsou ty velké principy politické svobody a přirozené spravedlnosti, které jsou vtěleny do Deklarace nezávislosti, přiznány i nám? A jsem já tedy pozván, abych přinesl naše skromné oběti na národní oltář a přiznal výhody a vyjádřil oddaný vděk za požehnání, která nám přinesla nezávislost?

Přál bych si, kvůli vám i nám, aby odpověď na tyto otázky mohla být pozitivní! Pak by můj úkol byl lehký a mé břímě snadné a nádherné. Protože kdo je tak chladný, že ho sympatie národa nehřejí? Kdo je tak umíněný a hluchý k nárokům vděčnosti, že by neuznal s poděkováním takové neocenitelné výhody? Kdo je tak bez citů a tak sobecký, že by nepřidal svůj hlas k vlně jásotu nad národním jubileem, když byly řetězy otroctví strženy z jeho končetin? Nejsem takový muž. V takovém případě by hloupí mohli výmluvně hovořit a „kulhavý poskočí jako jelen“. [Izajáš 35:6]

Avšak takový stav není. Říkám to smutně, se smyslem pro rozdíl mezi námi. Nejsem začleněn do oslav tohoto velkého výročí! Vaše vysoká nezávislost pouze odhaluje nezměřitelnou vzdálenost mezi námi. Požehnání, ze kterých se vy dnes radujete, nejsou k dispozici všem. Bohaté dědictví spravedlnosti, svobody, prosperity a nezávislosti, odkázané vašimi otci, sdílíte vy, ne já. Sluneční svit, který vám přinesl život a zdraví, přinesl mně bičování a smrt. Tento Den nezávislosti je váš, ne můj. Vy se můžete radovat, já smutním. Dovléci muže v okovech do velkého osvětleného chrámu svobody a chtít po něm, aby se k vám přidal v radostných chvalozpěvech, byl nelidský výsměch a svatokrádežná ironie. Chcete se mi, spoluobčané, vysmívat, když mě žádáte, abych dnes mluvil? Pokud ano, je k vašemu chování paralela. A dovolte mi, abych vás varoval, že je nebezpečné kopírovat příklad národa, jehož zločiny stoupající až do nebe byly shozeny dolů dechem Všemohoucího, který tak tento národ nenávratně pohřbil v ruinách! Mohu dnes převzít smutnou lamentaci odíraného a zbědovaného národa!

„U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón. Své citery jsme v té zemi zavěsili na topoly, když nás ti, kdo nás odvlekli, vybízeli tam ke zpěvu, trýznitelé k radovánkám: ‚Zazpívejte nám některý ze sijónských zpěvů!‘ Jak bychom však mohli zpívat píseň Hospodinovu v té cizí zemi? Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene. Ať mi jazyk přilne k patru, nebudu-li si tě připomínat.“ [Žalm 137]

Spoluobčané, nad vaší národní bouřlivou radostí slyším truchlivý pláč miliónů lidí, jejichž řetězy těžké a trýznivé včera jsou dnes ještě nesnesitelnější v důsledku jubilejních výkřiků, které se k těmto lidem donesou. Pokud zapomenu, pokud si nepřesně připomenu ty zkrvavené děti plné smutku dnes, „ať mi má pravice sloužit zapomene a ať mi jazyk přilne k patru.“ Zapomenout na ně, lehce překročit jejich bezpráví a přidat se k populárnímu narativu, by byla vlastizrada skandální a šokující a vystavila mě hanbě před Bohem a světem. Mým tématem pak, spoluobčané, je AMERICKÉ OTROCTVÍ. Vidím tento den a jeho populární vlastnosti z pohledu otroka. Stát tam identifikovaný s americkým otrokem, beru si jeho bezpráví za své, neváhám prohlásit celou svojí duší, že charakter a chování tohoto národa mi nikdy nepřipadaly černější než tohoto čtvrtého července! Ať už se díváme na prohlášení o minulosti nebo na popisy současnosti, chování tohoto národa vypadá přesně stejně odporné a nechutné. Amerika si lže o minulosti, lže si o přítomnosti a slavnostně se uvazuje ke lžím o budoucnosti. Stoje tu při této příležitosti s Bohem a zdrceným a krvácejícím otrokem, budu ve jménu lidskosti, která je urážena, ve jménu svobody, která je svazována, ve jménu Ústavy a Bible, které jsou přehlíženy a pošlapávány, zpochybňovat a pranýřovat se vším důrazem, jakého jsem schopen, všechno, co slouží k udržování otroctví – toho obrovského hříchu a ostudy Ameriky. „Nebudu mluvit vyhýbavě, nebudu omlouvat.“ Budu používat nejpřísnější jazyk, jaký umím, a neřeknu ani jedno slovo, o kterém by kterýkoliv člověk, jehož úsudek není zaslepen předsudkem nebo jenž není v srdci otrokář, neuznal, že je pravdivé a spravedlivé.

Ale jako bych slyšel některé v mém publiku říkat, že to je jenom kvůli tomu, že vy a vaši bratři abolicionisté nejste schopni udělat dobrý dojem na veřejné mínění. Kdybyste více argumentovali a méně pranýřovali, kdybyste více přesvědčovali a méně odmítali, váš boj by měl mnohem větší pravděpodobnost úspěchu. Ale já říkám, že kde je všechno jasné, není o čem argumentovat. O jakém bodu protiotrockého přesvědčení bych měl podle vás argumentovat? Kterou oblast tohoto tématu potřebují lidé této země, abychom osvětlili? Musím snad dokázat, že otrok je člověk? Tento bod už je uznaný. Nikdo jej nezpochybňuje. Sami otrokáři to uznávají, když schvalují zákony pro svou vládu. Uznávají to, když trestají neposlušnost otroků. Ve státě Virginia je sedmdesát dva zločinů, které – pokud je spáchá černoch (jedno, jak neznalý) – je odsouzen k trestu smrti, avšak pouze za dva z těchto zločinů dostane stejný trest běloch. Co je to jiného než uznání, že otrok je mravní, rozumová a zodpovědná bytost? Člověčenství otroka je uznáno. Je přiznáno faktem, že jižanské zákoníky jsou pokryté výnosy zakazujícími pod přísnými pokutami a tresty učit černochy číst a psát. Pokud mi můžete ukázat podobné zákony, které se týkají zvířat na poli, pak budu souhlasit, že musím argumentovat ve prospěch člověčenství otroka. Když psi v našich ulicích, ptactvo ve vzduchu, dobytek na polích, ryby v mořích a plazící se ještěři nebudou schopni rozlišit otroka od zvířete, potom budu argumentovat, že otrok je člověk!

V této chvíli stačí uznat rovné člověčenství černošské rasy. Není to šokující, že zatímco oráme, sázíme a sklízíme za použití všech možných mechanický nástrojů, stavíme domy, mosty, lodě, zpracováváme mosaz, železo, měď, stříbro a zlato, že zatímco čteme, píšeme a počítáme, pracujeme jako úředníci, obchodníci a sekretáři, máme mezi sebou právníky, doktory, faráře, básníky, spisovatele, editory, orátory a učitele, že zatímco se účastníme všeho podnikání, co člověk zná, kopeme zlato v Kalifornii, chytáme velryby v Pacifiku, krmíme ovce a dobytek na kopcích, žijeme, pohybujeme se, chováme se, myslíme, plánujeme, žijeme v rodinách jako manželé, manželky a děti a nade všechno se svěřujeme křesťanskému Bohu, kterého uctíváme, a díváme se s nadějí na život a nesmrtelnost za hrobem, chce se po nás, abychom dokázali, že jsme lidé!

Chtěli byste, abych argumentoval, že člověk má nárok na svobodu? Že je oprávněným vlastníkem svého vlastního těla? Už jste to sami prohlásili. Musím argumentovat, že otroctví je špatné? Je to pro republikány otázka? Musí se to vyřešit pravidly logiky a argumentace jakožto velmi obtížná látka zahrnující pochybný princip spravedlnosti, těžký k pochopení? Jak bych vypadal dnes v přítomnosti Američanů, kdybych dělil a ještě dále dělil diskutovanou látku, abych ukázal, že lidé mají přirozené právo na svobodu, a přitom bych o tom mluvil relativně, pozitivně, negativně a souhlasně? Kdybych to udělal, byl bych směšný, a urazil vaše chápání. Neexistuje člověk pod klenbou nebes, který neví, že otroctví je pro něj špatné.

Mám argumentovat, že je špatné dělat z lidí zvířata, okrádat je o jejich svobodu, dřít je a neplatit jim mzdu, nechávat je nepoučené o jejich vztazích k ostatním lidem, mlátit je holemi, švihat jejich těla bičem, nechat je vyhladovět do poslušnosti a poddanosti jejich pánům? Musím argumentovat, že systém takto poznamenaný krví a pošpiněný zneuctěním je špatný? Ne! Nebudu. Mám pro svůj čas a sílu lepší využití, než jaké by vyplývalo z takové argumentace.

Co potom zbývá, aby bylo argumentováno? Že otroctví není božské, že Bůh ho nezaložil, že naši teologové se pletou? V této myšlence je rouhání. Co je nelidské, nemůže být božské! Kdo by mohl zdůvodnit takovou tezi? Ti, kteří mohou, ať to dělají; já nemohu. Doba takových argumentů už je pryč.

V době, jako je tato, je potřeba zdrcující ironie, ne přesvědčivého argumentu. Ó, kdybych měl tu schopnost, aby mě tento národ poslouchal, vypustil bych dnes ohnivý proud kousavého zesměšňování, výbušného kárání, suchého sarkasmu a přísných výtek. Protože není zapotřebí světla, nýbrž ohně, není zapotřebí něžné sprchy, nýbrž bouře. Potřebujeme bouři, vichřici a zemětřesení. Cítění národa musí být urychleno, svědomí národa musí být probuzeno, způsobnost národa musí být vylekána, pokrytectví národa musí být odhaleno a jeho zločiny proti Bohu a člověku musejí být vyhlášeny a odsouzeny.

Co je pro amerického otroka váš Den nezávislosti? Odpovídám: Je to den, který mu odhaluje více než všechny ostatní dny v roce tu obrovskou nespravedlnost a krutost, jichž je stálou obětí. Pro něj je vaše oslava podvodem, vaše oslavovaná svoboda bezbožnou bezbřehou volností, vaše národní velkolepost opuchlou ješitností, vaše zvuky oslav prázdnými a bezcitnými, vaše odsuzování tyranů je pro něj mosazí osazenou drzostí, vaše výkřiky o svobodě a rovnosti prázdným výsměchem, vaše modlitby a chvalozpěvy, vaše kázání a díkůvzdání se všemi vašimi náboženskými pochody a vážností jsou pro něj pouhou nabubřelostí, podvodem, klamem, bezbožností a pokrytectvím – tenkým závojem, který má zahalit zločiny, které by zostudily národ divochů. Neexistuje na zemi národ vinen praktikami více šokujícími a krvavými než národ těchto Spojených států právě v této hodině.

Běžte, kam chcete, hledejte, kde chcete, projděte všechny monarchie a despocie světa, cestujte skrz Jižní Ameriku, vyhledejte každé zneužití, a až najdete poslední, položte si fakta vedle každodenních praktik tohoto národa a řeknete se mnou, že v odporném barbarství a nestydatém pokrytectví vládne Amerika bez soupeře.

VNITŘNÍ OBCHOD S OTROKY

Vezměte si americký obchod s otroky, který je podle novin zrovna teď obzvláště výnosný. Ex-senátor Benton nám říká, že cena člověka nebyla nikdy vyšší než teď. Zmiňuje tento fakt, aby ukázal, že otroctví není v žádném nebezpečí. Tento obchod je jednou ze zvláštností amerických institucí. Probíhá ve všech velkých městech v polovině této konfederace a obchodníkům v tomto ohavném kšeftu jdou do kapes každý rok milióny. V několika státech je tento obchod hlavním zdrojem bohatství. Říká se mu (pro odlišení od zahraničního obchodu s otroky) „vnitřní obchod s otroky“. Říká se mu tak pravděpodobně také proto, aby se odvrátila pozornost od hrůzy, se kterou člověk myslí na mezinárodní obchod s otroky. Tento obchod byl dávno touto vládou odsouzen jako pirátství. Byl odsouzen hořícími slovy z vysokých míst národa jako ohavný kšeft. Aby ho zastavil, aby ho ukončil, drží tento národ za cenu vysokých nákladů eskadronu na břehu Afriky. Všude v této zemi je možné mluvit o tomto zahraničním obchodu s otroky jako o nejnelidštějším kšeftu, odporovaném stejně zákony božími jako lidskými. Povinnost jej vykořenit a zničit je uznána dokonce i našimi TEOLOGY. Aby byl ukončen, někteří z těchto posledních souhlasili, že jejich barevní bratři (nominálně svobodní) by měli opustit tuto zemi a zabydlet se na západním břehu Afriky! Je však zaznamenáníhodným faktem, že zatímco tolik prokletí je vylito Američany na ty, kteří se účastní zahraničního obchodu s otroky, lidé účastní obchodu s otroky mezi americkými státy nejsou nijak odsouzení a jejich podnikání se má za čestné.

Podívejte se na praktické fungování vnitřního obchodu s otroky, amerického obchodu s otroky, podporovaného americkou politikou a americkým náboženstvím. Uvidíte muže a ženy pěstované pro trh jako prasata. Víte, co je to honák prasat? Ukážu vám honáka lidí. Obývají celé jižní státy. Procházejí touto zemí, jsou na silnicích tohoto národa se stády lidí. Uvidíte tyto dělníky lidského masa ozbrojené pistolí, bičem a dýkou, jak vedou skupinu stovky mužů, žen a dětí od Potomacu na otrocký trh v New Orleans. Tito ubozí lidí budou prodáváni samostatně nebo po skupinkách, jak vyhovuje kupujícím. Jsou jídlem pro pole s bavlnou a smrtící cukrovar. Zaznamenejte to smutné procesí, když se pohybuje kolem vás a toho nelidského ubožáka, který je vede. Poslouchejte jeho divošské výkřiky a jeho nadávky, ze kterých tuhne krev v žilách, když popohání vyděšené zajatce! Tam se podívejte na toho muže s prořídlými a šedými vlasy. Věnujte jeden pohled, pokud můžete, té mladé matce, jejíž holá ramena jsou vystavena žhnoucímu slunci a jejíž slané slzy padají na čelo dítěte v jejím náručí. Podívejte se také na tu třináctiletou dívku, která pláče, ano!, pláče, jak myslí na matku, od které byla odtržena! Stádo se pohybuje pomalu. Žár a smutek spotřebovaly téměř veškerou jejich sílu. Najednou slyšíte rychlé bouchnutí jako výstřel z pušky, okovy zvoní a řetěz spolu s tím chrastí, vaše uši slyší křik, který se prodral přímo doprostřed vaší duše! Ten zvuk, co jste slyšeli, bylo prásknutí otrokářským bičem, ten křik, co jste slyšeli, pocházel od ženy, kterou jste viděli s jejím dítětem. Její rychlost ochabla pod tíhou jejího dítěte a jejích řetězů! Šrám na jejím rameni jí říká, aby pokračovala v chůzi. Pokračujte s tímto stádem do New Orleans. Jděte na aukci, pozorujte muže zkoumané jako koně, postavy žen neslušně a brutálně odhalené šokovaným pohledům americkým nákupčích otroků. Pozorujte, jak je toto stádo prodáno a navždy rozděleno a nikdy nezapomeňte na ty hluboké, smutné vzlyky, které jste slyšeli z toho roztroušeného zástupu. Řekněte mi, občané, KDE pod sluncem můžete být svědky události démoničtější a více šokující. Avšak to je pouze krátký pohled na americký obchod s otroky, jak v tomto okamžiku existuje ve vládnoucí části Spojených států.

Narodil jsem se uprostřed takových scén a situací. Pro mě je americký obchod s otroky otřesnou realitou. Když jsem byl dítě, moje duše byla často probodnuta pocítěním těchto hororů. Žil jsem na Philpot Street ve čtvrti Fell’s Point v Baltimoru a z mola jsem pozoroval otrokářské lodě v Zátoce zakotvené u břehu s jejich nákladem lidského masa, jak čekají na příznivý vítr, který je odvane dolů po Chesapeake. V jednu dobu byl na začátku Pratt Street udržován Austinem Woolfolkem velký otrocký trh. Jeho zástupci byli vysíláni do každého města a okresu v Marylandu a dopředu oznamovali svůj příjezd v novinách a v agresivních letácích nadepsaných PENÍZE ZA ČERNOCHY. Tito muži byli obecně velmi dobře ustrojení a velmi podmaniví ve svém vystupování. Vždy ochotní pít, bavit se a hrát. Osud mnoha otroků závisel na obrácení jediné karty a mnoho dětí bylo uchváceno z matčiny náruče kvůli dohodě, k níž se došlo ve stavu brutální opilosti.

Obchodníci s lidským masem soustředí svoje oběti po tuctech a vedou je spoutané řetězy do generálního depa v Baltimoru. Když se jich tu shromáždí dostatečný počet, je pronajata loď za tím účelem, aby odvezla tuhle zoufalou posádku do Mobile nebo do New Orleans. Z otrockého vězení na loď jsou většinou vedeni v přítmí noci, protože od protiotrokářské agitace se dodržuje opatrnost.

V hluboké a tiché temnotě půlnoci jsem byl mnohokrát probuzen těmi tupými, těžkými kroky a tím pláčem vzbuzujícím soucit, který pocházel od spoutaných skupin, které procházely kolem našich dveří. Úzkost mého chlapeckého srdce byla intenzivní a uklidňovalo mě, když jsem ráno mluvil se svojí otrokářkou, že podle ní byl tento zvyk velmi zlý, že nesnášela slyšet rachot řetězů a srdcervoucí pláč. Byl jsem rád, že jsem našel jednoho člověka, který se mnou soucítil v mojí hrůze.

Spoluobčané, tento vražedný kšeft je dnes v aktivním provozu v této oslavované republice. V osamělosti mojí duše vidím oblaka prachu nad silnicemi jihu, vidím krvavé stopy, slyším smutný pláč spoutaného lidstva na cestě k otrokářským trhům, kde jsou oběti prodávány jako koně, ovce a prasata, odklepnuty nejvyšší nabídce. Tam vidím, jak jsou ta nejkřehčí pouta bezcitně bezohledně přetrhaná, aby byl uspokojen chtíč, rozmar a dravost kupců a prodejců lidí. Mojí duši se z toho pohledu dělá špatně.

„Je toto země, kterou vaši Otci milovali
Svoboda, pro jejíž získání se namáhali?
Je toto země, do které se stěhovali?
Jsou toto hroby, v kterých usínali?“

[John Greenleaf Whittier: Stanzas for the Times, vlastní překlad]

Avšak zbývá odprezentovat ještě nelidštější, ostudnější a skandálnější věc.

Zákonem amerického Kongresu, který ještě není ani dva roky starý, bylo otroctví znárodněno ve své nejhorší a nejodpornější formě. Tím zákonem byla odstraněna Masonova-Dixonova linie, New York se stal Virginií a moc držet, lovit a prodávat muže, ženy a děti jako otroky už nezůstává jenom státní institucí, ale je teď institucí celých Spojených států. Tato moc koexistuje s hvězdami posetou vlajkou a americkým křesťanstvím. Kam tyto jdou, může jít také bezcitný lovec otroků. Kde tyto jsou, není člověk posvátný. Je holubem pro zbraň sportovního střelce. Díky tomu nejzákeřnějšímu a nejotřesnějšímu zákonu přijatému lidmi jsou svoboda a život každého člověka v ohrožení. Vaše široké republikánské území je lovištěm lidí. Ne zlodějů a lupičů, nepřátel společnosti, ale lidí, kteří nejsou vinni žádným zločinem. Vaši zákonodárci nařídili všem dobrým občanům, aby se účastnili tohoto hrůzného sportu. Váš prezident, váš státní sekretář, vaši lordi, urození a duchovní vynucují, abyste se účastnili této proklaté věci jakožto povinnosti, kterou dlužíte své svobodné a velkolepé zemi a svému Bohu. Ne méně než čtyřicet Američanů bylo v posledních dvou letech uloveno a bez jakéhokoliv varování odvezeno v řetězech a podrobeno otroctví a nesnesitelnému týrání. Někteří z nich měli ženy a děti, které na nich závisely pro svoji obživu, ale z toho se nic nedělalo. Právo lovce na jeho kořist stojí nad právem na manželství a nad všechna práva v této republice, včetně práv Božích! Pro černé tu není právo, spravedlnost, lidskost nebo náboženství. Zákon o uprchlých otrocích dělá ZLOČIN ZE SOUCITU K NIM a podplácí soudce, který je soudí. Americký SOUDCE DOSTANE DESET DOLARů ZA KAŽDOU OBĚŤ, KTEROU ODSOUDÍ k otroctví, a pět, pokud to neudělá. Přísaha jakýchkoliv dvou gaunerů je pod tímto pekelně černým zákonem dostatečná, aby byl ten nejzbožnější a nejpříkladnější černoch poslán do nemilosrdných čelistí otroctví! Jeho vlastní svědectví je k ničemu. Nemůže sám pozvat žádné svědky. Vyslanec americké spravedlnosti je nucen zákonem vyslechnout pouze jednu stranu a tato strana je strana porobujícího. Tato odsuzující skutečnost musí být stále opakována. Musí být hřměna po celém světě, že v tyrany zabíjející, krále nesnášející, lid milující, demokratické, křesťanské Americe jsou křesla spravedlnosti obsazena soudci, kteří drží svoje funkce pod otevřeným a hmatatelným uplácením a jsou povinni rozhodovat případy svobody člověka za vyslechnutí pouze jeho žalobců!

V naprosto očividném porušení spravedlnosti, v bezostyšné ignoraci forem aplikace práva, ve lstivé dohodě, jak chytit bezbranné do pasti, a v ďábelském úmyslu stojí tento zákon o uprchlých otrocích v análech tyranské legislativy osamocen. Pochybuji, že by existoval jiný národ na zeměkouli, který by měl takovou drzost a takovou nízkost, že by do svého zákoníku umístil takový zákon. Pokud se mnou někdo z vás v tomto shromáždění nesouhlasí a cítí, že může zpochybnit moje výroky, rád se s ním střetnu ve vhodném čase a na vhodném místě, které určí.

NÁBOŽENSKÁ SVOBODA

Beru tento zákon za jedno z nejhorších porušení křesťanské svobody, a pokud by církve a faráři této země nebyli tak stupidně slepí nebo absolutně zle lhostejní, viděli by to taky tak.

Ve stejném okamžiku, kdy děkují Bohu za to, že si mohou užít občanské a náboženské svobody a za právo na uctívání Boha podle diktátu svého vlastního svědomí, absolutně mlčí ohledně zákona, který okrádá jejich náboženství o jeho hlavní význam a činí jej absolutně bezvýznamným ve světě ležícím ve zlu. Pokud by se ten zákon týkal „máty, kopru a kmínu“ [Matouš 23:23] – porušoval právo zpívat žalmy, podílet se na svátosti nebo se účastnit jakýchkoliv náboženských ceremonií, byl by zničen hromem tisíce kazatelen. Obecný křik by vycházel z církve a požadoval by zrušení, zrušení, okamžité zrušení! A bylo by to těžké pro politika, který by si myslel, že může získat hlasy lidí, aniž by měl toto heslo na svém plakátu. Dále pokud by tomuto požadavku nebylo vyhověno, do historie náboženské svobody by přibylo další Skotsko a staří zatvrzelí covenanteři by byli vykázáni do stínu. Nějaký John Knox by stál u dveří každého kostela a mluvil z každé kazatelny a Fillmore by neměl více prostoru, než kolik dal Knox krásné, avšak zrádné královně Marii Stuartovně. Fakt, že církev naší země (s částečnými výjimkami) nepovažuje zákon o uprchlých otrocích za vyhlášení války náboženské svobodě, implikuje, že církev vidí náboženství prostě jako formu modlení, prázdnou ceremonii, a ne jako zásadní princip, který vyžaduje aktivní laskavost, spravedlnost, lásku a dobrou vůli vůči lidem. Považuje oběť nad slitování, zpívání žalmů nad dělání dobra, vážná setkání nad praktickou poctivost. Náboženství, které může být provozováno lidmi, kteří odmítají poskytnout přístřeší lidem bez domova, dát chléb hladovým, oblečení nahým a kteří přikazují poslušnost zákonu zakazujícímu tyto činy slitování, je klatbou, nikoliv požehnáním lidstvu. Bible popisuje tyto lidi jako „zákoníky a farizeje, pokrytce, kteří odevzdávají desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbají na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost“.[x Matouš 23:23]

ZODPOVĚDNÁ CÍRKEV

Ale církev této země je nejenom indiferentní k příkořím otroka, dokonce se staví na stranu porobujících. Udělala ze sebe baštu amerického otrokářství a štít amerických amerických lovců otroků. Mnoho z jejích nejvýřečnějších duchovních, kteří se staví jako samotná světla církve, dali celému otrockému systému bez jakéhokoliv studu schválení ze strany náboženství a Bible. Učí, že člověk může správně být otrokem, že vztah mezi pánem a otrokem je nařízen Bohem, že poslat zpět uniklého sluhu zpět jeho pánovi je jednoznačně povinností všech následovníků pána Ježíše Krista a toto hrozivé rouhání je vydáváno světu za křesťanství.

Za sebe bych řekl: Vítej, nevíro! Vítej, ateisme! Vítej, cokoliv! Je to lepší než učení, které káží tito duchovní. Přeměňují jméno náboženství do motoru tyranie a barbarské krutosti a slouží k utvrzení více nevěřících v této době, než všechny nevěřící texty Thomase Paina, Voltaira nebo Bolingbroka dohromady! Tito faráři dělají z náboženství chladnou věc se srdcem z křemene, která nemá ani principy správné činnosti, ani střeva soucitu. Z Boha odstraňují jeho krásu a trůn náboženství nechávají v této velké, hrozivé, odpudivé podobě. Je to náboženství pro porobující, tyrany, zloděje lidí a násilníky. Není to ta „pravá a čistá zbožnost“ [Jakub 1:27] shora, která je „především čistá, dále mírumilovná, ochotná dát se přesvědčit, plná slitování a dobrého ovoce, bez předsudků a bez přetvářky“. [Jakub 3:17] Je to náboženství, které favorizuje bohaté před chudými, které povyšuje pyšné nad skromné, které rozděluje lidstvo do dvou tříd, na tyrany a otroky, které říká člověku v řetězech: zůstaň v nich, a porobujícímu: porobuj dál; je to náboženství, které může být vyznáváno a užíváno všemi lupiči a otrokáři lidstva, dělá z Boha někoho, kdo se chová k lidem podle jejich postavení, popírá jeho otroctví k rase a do prachu zašlapuje tu velkou pravdu o bratrství lidí. Potvrzujeme, že tohle všechno je pravda, co se týče populární církve a populárního náboženství naší země a našeho národa – náboženství, církev a víra, které z autority poučeného rozumu prohlašujeme za ohavnost před zraky Božími. K americké církvi můžeme dobře promluvit jazykem Izajáše: „Nepřinášejte už šalebné obětní dary, kouř kadidla je mi ohavností, i novoluní, dny odpočinku a svolaná shromáždění; ničemnost a slavnostní shromáždění, to nemohu vystát. Z duše nenávidím vaše novoluní a slavnosti, jsou mi jen na obtíž, jsem vyčerpán, když je musím snášet. Když rozprostíráte své dlaně, zakrývám si před vámi oči. Ať se modlíte sebevíc, neslyším. Vaše ruce jsou celé od krve. Přestaňte páchat zlo, učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy.“ [Izajáš 1:13–17]

Americká církev je vinna v souvislosti s tím, co dělá, aby mohlo pokračovat otrokářství, ale je nejvíce vinna, když se na ni podíváme z pohledu její schopnosti otrokářství ukončit. Hřích, kterým je vinna, je hřích nekonání stejně jako hřích konání. Albert Barnes pouze vyslovil, co zdravý rozum každého člověka znalého věcí přijme za pravdu, když řekl: „Neexistuje síla mimo církev, která by dokázala udržet otroctví byť jednu hodinu, pokud by jej nedržela sama církev.“

Ať náboženský tisk, kazatelna, nedělní škola, biskupská konference, velcí duchovní, misionáři, biblické spolky v této zemi rozvinou svoje síly proti otroctví a otrokářství, a celý tento zločinný systém bude rozmetán do větru, a fakt, že to nedělají, je zahrnuje do té nejodpornější odpovědnosti, kterou mysl dokáže pochopit.

Říkali, abychom v našem proti proti-otrokářském snažení ušetřili církev, ušetřili duchovní, ale my se ptáme, jak by něco takového bylo možné? Církev a duchovní se s námi setkají na prahu našich snah o vykoupení otroka v bitvě, kterou proti nám vedou, musíme buď utéct, nebo se prát. Odkud, toužím vědět, na nás byl v posledních dvou letech mířen oheň tak smrtelný jako ze severních kazatelen? Vybraní muži amerického kléru se ukázali jako bojovníci za porobující – muži ctění za svou takzvanou zbožnost a jejich skutečné učení. LORDOVÉ z Buffala, SPRINGOVÉ z New Yorku, LATHROPOVÉ z Auburnu, COXOVÉ a SPENCEROVÉ z Brooklynu, GANNETOVÉ a SHARPOVÉ z Bostonu, DEWEYOVÉ z Washingtonu a další velká světla této země v absolutním popření Jeho autority, o které tvrdili, že jí pověřil duchovní, nás schválně učili proti příkladu Hebrejských a proti námitkám apoštolů, že „bychom měli respektovat zákon lidský před zákonem Božím“.

Můj duch pod tíží takového rouhání slábne, a jak mohou být takoví muži podporování jako „ztělesnění a zástupci Ježíše Krista“, je záhada, kterou přenechám ostatním k vysvětlení. Když však mluvím o americké církvi, nechť je zcela zřejmé, že myslím celou velkou masu náboženských organizací naší země. Existují výjimky a já děkuji Bohu, že existují. Vznešení muži se dají nalézt, roztroušení po všech těchto severních státech, jejichž příkladem jsou Henry Ward Beecher z Brooklynu, Samuel J. May ze Syracuse a můj ctěný přítel tady na pódiu [Rev. R. R. Raymond] a dovolte mi ještě říci, že na těchto mužích leží povinnost inspirovat nás náboženskou vírou a zápalem a povzbuzovat nás na té velké misi vysvobození otroka z jeho řetězů.

NÁBOŽENSTVÍ V ANGLII A NÁBOŽENSTVÍ V AMERICE

Člověka udivuje rozdíl mezi přístupem americké církve k protiotrokářskému hnutí a přístupem církví v Anglii k podobnému hnutí v jejich zemi. Tam vystoupila církev rychle, věrna svoji misi zlepšování, pozvedání a zkvalitňování podmínek lidstva a obvázala rány západoindického otroka a navrátila mu jeho svobodu. Tam byla otázka emancipace vysoce náboženskou otázkou. Bylo to požadováno ve jménu lidskosti a podle zákona žijícího Boha. Sharpové, Clarksonové, Wilberforceové, Buxtonové, Burchellové a Knibbové byli všichni stejně známi pro svoji zbožnost a svoji filantropii. Protiotrokářské hnutí tam nebylo proticírkevním hnutím: a protiotrokářské hnutí v této zemi přestane být proticírkevním hnutím, až církev zaujme vstřícné stanovisko namísto nenávistného k tomuto hnutí. Američané! Vaše republikánská politika, ne méně než vaše republikánské náboženství, je flagrantně nekonsistentní. Vychloubáte se láskou ke svobodě, vaší vyšší civilizací a vašim čistým křesťanstvím,, zatímco je všechna politická moc této země (jak je ztělesněna dvěma velkými politickými stranami) vážně oddána podpoře a pokračování zotročení tří miliónů vašich spoluobčanů. Proklínáte korunované tyrany Ruska a Rakouska a pyšníte se svými demokratickými institucemi, zatímco vy sami souhlasíte, že budete pouhými nástroji a osobními strážci tyranů Virginie a Karolíny. Vítáte u svých břehů uprchlíky před porobením ze zahraničí, uctíváte je bankety, vítáte je s ovacemi, tleskáte jim, připíjíte jim, salutujete jim, ochraňujete je a lijete na ně peníze jako vodu, avšak na uprchlíky z vlastní země dáváte reklamu, lovíte je, zatýkáte, střílíte a zabíjíte. Oslavujete svoji uhlazenost a svoje všeobecné vzdělání, avšak zachováváte systém tak barbarský a hrozný, jaký kdy pošpinil charakter národa – systém započatý v lakotě, podporovaný v pýše a pokračovaný v krutosti. Pláčete nad padlým Maďarskem, a z toho smutného příběhu jeho příkoří děláte motivy pro svoje básníky, státníky a orátory, dokud nejsou vaši stateční synové připraveni utéct ke zbraním, aby obhájili jeho existenci před jeho porobujícími, avšak, co se týče příkoří na americkém otrokovi, nařizovali byste nejstriktnější mlčení a prohlašovali byste za nepřítele národa toho, kdo by si dovolil činit z těchto příkoří předmět veřejné debaty! Všichni jste v jednom ohni při zmínce o svobodě pro Francii nebo pro Irsko, avšak jste chladní jako ledovec při myšlence na svobodu pro zotročenou Ameriku. Diskutujete výřečně o důstojnosti práce, ale zachováváte systém, který ve své vlastní podstatě vrhá na práci stigma. Odhalujete svoje hrudě vůči bouři britské artilerie, abyste odvrhli třípencovou daň na čaj, a z rukou černých pracovníků svojí země přitom vytrhnete i poslední tvrdě vydřený farthing. Tvrdíte, že věříte, „že z jedné krve vytvořil Bůh všechny národy lidí, aby bydleli na zemi“ a nařídil všem lidem všude, aby jeden druhé milovali, avšak pověstně nesnášíte (a oslavujete svoji nenávist) všechny lidi, jejichž kůže nemá stejnou barvu jako ta vaše. Deklarujete před světem, a celý svět rozumí, že deklarujete, že „pokládáte tyto pravdy za samozřejmé, že všichni lidé jsou stvoření sobě rovni a že jsou svým Stvořitelem obdařeni určitými nezcizitelnými právy a že mezi těmito právy jsou život, svoboda a hledání vlastního štěstí,“ ale bezpečně držíte v okovech sedminu obyvatel vaší země, což podle vašeho vlastního Thomase Jeffersona „je horší než roky toho, proti čemu povstali vaši otcové v rebelii“.

Spoluobčané! Nebudu se dále rozšiřovat o vašich národních nekonsistencích. Existence otroctví v této zemi označuje vaše republikánství jako podvod, vaši lidskost jako nízké předstírání a vaše křesťanství jako lež. Ničí vaši morální sílu v zahraničí, korumpuje vaše politiky doma. Podrývá základy náboženství, z vašeho jména dělá syčení a symbol směšné země. Je antagonistickou silou ve vaší vládě, jedinou věcí, která vážně narušuje a ohoržuje vaši Unii. Brzdí váš pokrok, je nepřítelem zlepšení, smrtelným nepřítelem vzdělání, rozvíjí pýchu, plodí drzost, propaguje neřest, ochraňuje zločin, je to prokletí země, která jej podporuje, ale vy se ho držíte, jako by to byla nouzová kotva všech vašich nadějí. Ó! Buďte varování! Buďte varováni! Hrůzný ještěr se svíjí na prsou vašeho národa, to jedovaté zvíře se krmí na něžných ňadrech vaší mladé republiky, pro lásku Boží, odtrhněte ho a utíkejte od tohoto monstra, a nechte váhu dvaceti miliónů zašlapat jej a zničit jej navždy!

ÚSTAVA

Ale v odpovědi na to vše, co jsem teď pranýřoval, je fakt garantovaný a schválený Ústavou Spojených států, že právo držet a lovit otroky je součástí Ústavy schválené slavnými Otci vaší Republiky.

Pak si dovoluji potvrdit, bez ohledu na to, co jsem říkal předtím, že vaši otcové se pokořili, nízce pokořili,

„Dvojsmysly si s námi zahrávají,
slovo slibu splnit znají sluchu,
a zrušit duchu.“

[William Shakespeare: Macbeth, Scéna V, Akt 7, přeložil Erik A. Saudek]

A namísto toho, aby byli těmi čestnými muži, jak jsem je představil, byli těmi největšími podvodníky, kteří kdy podváděli lidstvo. To je nevyhnutelný závěr a z něj není úniku. Avšak odlišuji se od těch, kteří takovou nízkost připisují pisatelům Ústavy Spojených států. Je to nactiutrhání jejich památky, aspoň to tak vidím já. Nemám dost času diskutovat o otázce ústavy obšírně – ani nemám schopnost diskutovat o ní tak, jak by o ní mělo být diskutováno. O tuto látku se s mistrovskou bravurou postarali Lysander Spooner, Esq., William Goodell, Samuel E. Sewall, Esq. a v neposlední řadě Gerritt Smith, Esq. Tito gentlemani, podle mě, plně a jasně obhájili Ústavu před jakoukoliv konstrukcí, že byť na hodinu podporuje otroctví.

Spoluobčané! Neexistuje nic, čím se nechali lidé Severu zhoubněji obelstít než pro‑otrockým charakterem Ústavy. Tvrdím, že v tomto instrumentu není žádné povolení, licence nebo schválení této nenávistné věci, avšak interpretována, jak by měla být interpretována, je Ústava ÚŽASNÝ DOKUMENT SVOBODY. Přečtěte si její preambuli, zvažte její účely. Je otroctví mezi nimi? Je u bran? Nebo v chrámu? Není nikde. Ačkoliv nechci diskutovat o této otázce při této příležitosti, dovolte mi, abych se zeptal, zda by to nebylo poněkud pozoruhodné, že pokud pisatelé a schvalovatelé Ústavy ji zamýšleli jako otrokářský instrument, proč nelze otroctví, otrokářství nebo otroka nalézt kdekoliv v ní? Co bychom si mysleli o napsaném instrumentu, právnicky napsaném, jehož účelem by byl nárok města Rochesteru k pozemku, pokud by v něm nebyla ani zmínka o jakémkoliv pozemku? Existují pravidla interpretace pro správné pochopení všech právních textů. Tato pravidla jsou dlouhodobě ustanovena. Jsou to jednoduchá pravidla zdravého rozumu, která můžeme my všichni vy i já pochopit a aplikovat, aniž musíme mít za sebou roky studia práv. Zcela odmítám myšlenku, že otázka ústavnosti nebo protiústavnosti otroctví není otázkou pro lid. Tvrdím, že každý americký občan má právo zformovat si názor na ústavu a tento názor šířit a používat všechny čestné prostředky, aby ze svého názoru udělal převažující názor. Bez tohoto práva by byla svoboda amerického občana tak nejistá jako u Francouze. Bývalý viceprezident Dallas nám říká, že ústava je objekt, k němuž nemůže být žádná americká mysl příliš pozorná a žádné americké srdce příliš oddané. Dále říká, že Ústava je ve svých slovech jednoduchá a srozumitelná a je zamýšlena pro doma vychované, nesofistikované porozumění našich spoluobčanů. Senátor Berrien nám říká, že Ústava je základním zákonem, který ovládá všechny ostatní. Charta našich svobod, v jejímž důkladném porozumění má každý občan osobní zájem. Svědectví Senátora Breese, Lewise Casse a mnoha dalších, kteří jsou všude uznáváni jako dobří právníci, vidí ústavu také tak. Beru to tedy tak, že to není smělost, pokud si soukromý občan utvoří názor na tento instrument.

Teď si vezměte ústavu v jejím jednoduchém čtení a já odmítám, že můžete prezentovat jedinou pro-otrokářskou větu z ní. Na druhé straně zjistíte, že obsahuje principy a účely, které jsou k existenci otroctví naprosto nenávistné.

Už tady svoje obecenstvo držím příliš dlouho. V nějaké budoucnosti budu rád k dispozici pro příležitost plné a férové diskuse k tomuto tématu.

Dovolte mi říci závěrem, bez ohledu na tmavý obraz, který jsem o stavu národa vykreslil, že nezoufám nad touto zemí. V pohybu jsou síly, které musí nevyhnutelně vést k pádu otrokářství. „Ruka Páně není zkrácená“ a zkáza otroctví je jistá. Proto končím, kde jsem začal, s nadějí. Když si beru povzbuzení z Deklarace nezávislosti, velkých principů, které obsahuje, a génia amerických institucí, je můj duch taktéž povzbuzen očividnými tendencemi této doby. Národy nestojí vůči sobě ve stejném postavení jako před dávnými lety. Žádný národ se teď nemůže uzavřít před světem a cválat po stejné staré cestě svých otců bez narušení. Byly časy, kdy něco takového bylo možné. Dlouho ustavené zvyky a zhoubný charakter se dříve mohly uzavřít do sebe a dělat svoji zlou práci se společenskou beztrestností. Vědomost byla tehdy omezena a užívána mezi privilegovanou hrstkou a většina kráčela v temnotě. Avšak přišla změna nad věcmi lidstva. Zdmi obehnaná města a říše už nejsou v módě. Ruka obchodu odnesla brány silného města. Poznání penetruje nejtemnější kouty zeměkoule. Dělá si cestu nad i pod mořem, stejně jako na zemi. Vítr, pára a blesky jsou jeho najatými zástupci. Oceány už nerozdělují, nýbrž spojují národy. Z Bostonu do Londýna je to teď prázdninový výlet. Prostor je relativně zničen. Myšlenky vyjádřené na jedné straně Atlantiku jsou jasně slyšitelné na té druhé. Vzdálený a téměř bájný Pacifik se majestátně valí u našich nohou. Nebeská říše, záhada věků, se právě řeší. Příkaz Všemohoucího „budiž světlo!“ se ještě nevyčerpal. Žádné zneužití, žádné pobouření, ať už vkusné, směšné nebo lakomé, se již nemůže schovávat před vše-prostupujícím světlem. Železná botička a zmrzačená noha v Číně musí být viděna v protikladu k přírodě. Afrika musí povstat a obléci si zatím nenošené oblečení. „Kúš vztáhne ruce vstříc Bohu“ [Žalmy 68:32] V plamenných touhách Williama Lloyda Garrisona říkám, a ať se ke mně přidá každé srdce:

Vzývám tě, roku vykoupení,
opanuj tento svět!
Kdy ti z okovů vysvobozeni,
Víc nepokleknou porobeni,
A jho, jímž jak zvěř byli týráni
Již neláme jejich hřbet.
Ten rok přijde a svobodná správa
Lidem jejich uloupená práva
Navrátí zpět.

Vzývám dne, kdy kapky krve lidské,
nebudou prolévány!
Kdy každičké místo zemské
Principy bratrství příjme za své,
A veškeré činy nízké
dobrem budou spláceny;
Ten den skončí všechno hašteření
A veškeré nepřátele změní
ve věrné kumpány.

Vzývám tě hodino, ty hodino úžasná,
Kdy nikdo na zemi
Už nebude mít moc pána,
Ni krčit se v blízkostí tyrana,
Leč lidem všem bude přiznána
rovnost při zrození!
TA HODINA PŘIJDE, pro člověka každého,
A všichni otroci ven z žaláře svého,
Vyjdou svobodní.

Než přijde ten rok, den a hodina,
Rvát budu se hlavou, srdcem i rukama,
Než pouta jsou přervána a hůl je zlomena,
A o kořist svou přijde kdejaký ničema.
Nebesa nechť jsou mi svědkem!
A z té cesty mnou zvolené
Jakkoliv strmé či nákladné,
Nebudu sveden!

[William Lloyd Garrison: God Speed The Year of Jubilee, přeložil Marek Hudík]

Z amerického originálu What to the Slave Is the Fourth of July? přeložil Martin Pánek. Překlad dále vylepšujeme a anotujeme. Oceníme jak připomínky a náměty k překladu, tak historické anotace.

Sdílej

O Autorovi

mm

Frederick Douglass byl americký sociální reformátor, abolicionista, orátor, spisovatel a státník. Po úprku z otroctví v Marylandu se stal národním lídrem abolicionistického hnutí v Massachusetts a v New Yorku.

Comments are closed.

All search results