Vysoká inflace se ani tentokrát nedostaví. Ekonomové, kteří ji před více než deseti lety předpovídali, by měli přehodnotit svou analýzu. Vysoká inflace by ještě více poškodila již tak vratkou důvěru lidí ve vládní instituce (kam pro tyto účely řadím i centrální banky). A to vlády a centrální banky nemohou potřebovat.
Nejsem monetární ekonom, ale centrální banky jsou jich plné. A protože jsou nezávislé na vládách, věřím v jejich expertizu a v to, že svůj úkol v podobě stabilní cenové hladiny berou vážně, proto nenechají cenovou hladinu růst tempem výrazně odlišným, než jsou spotřebitelé v uplynulých desetiletích zvyklí. Současně s tím se nedomnívám, že fiskální nebo jiný nepeněžní stimul může ovlivnit inflaci dlouhodobě.
Souhlasím s americkým ekonomem Miltonem Friedmanem (1912–2006), že inflace je vždy a všude peněžní jev. Nastává, když peněžní zásoba roste rychleji než poptávka po penězích, popřípadě když poptávka po penězích klesá rychleji než měnová zásoba. Krátkodobě se projevují i jiné vlivy, například fiskální stimuly nebo změny daňových a celních sazeb. Inflace proto může krátkodobě ukazovat výkyvy, ale střednědobě a dlouhodobě ji seriózní centrální banky (Fed, Evropská centrální banka i Česká národní banka) kontrolují.
Martin Pánek, ředitel Liberálního institutu
