Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Ekonomie slibů a lhaní

0

„Naše měna je pevná a měnová reforma nebude, všechno jsou to fámy…“


„Lockdown nebude“, „obchody a restaurace zůstanou otevřené“ či „nedojde k žádným velkým zásahům do ekonomiky a omezení služeb“ je dominantou dnešní informační koláže o nových zítřejších opatřeních.

Dovolme si tedy malou ekonomickou odbočku o závazcích. Představme si scénář, kde aktéry jsou vláda, která chce dosáhnout co nejvyššího daňového výnosu, a lidé, kteří chtějí co nejvíce vydělat. Jde v zásadě o trojtahovou hru. Nejprve vláda oznámí, jakou část příjmů hodlá lidem sebrat. Lidé pak udělají rozhodnutí, jak moc budou pracovat. Vláda poté buď svůj slib dodrží a vybere daně ve slíbené výši, nebo slib poruší.

Kromě poctivosti vlády hraje v příběhu stěžejní roli i důvěra lidí ve vládu a jejich očekávání. Celkem tak existují čtyři možné scénáře: a) lidé vládě věří a vláda je poctivá, b) lidé vládě věří a vláda poctivá není, c) lidé vládě nevěří a vláda je přesto poctivá, d) lidé vládě nevěří a mají proč.

Podívejme se nejprve na scénář a); vláda nejprve oznámí, že hodlá vybrat daně ve výši 20 % hodnoty, kterou lidé vytvoří. Lidé vládě věří, a protože jde o celkem nízké daně, rozhodnou se pracovat hodně, protože jim hodně zbude. Každý se tedy rozhodne poskytnout celou jednu jednotku práce. Vláda skutečně vybere daně, které slíbila, a její daňový výnos je pak za každého člověka 0,2, a důchod každého člověka je 0,8 hodnoty jednotky práce.

Podívejme se, jak s těmito čísly zahýbe nepoctivost vlády ve scénáři b). Vláda opět oznámí stejnou výši daní, tedy 20 % z vytvořené hodnoty, a lidé vládě nadále důvěřují. Udělají tedy stejné rozhodnutí stran práce, a opět zvolí každý jednu jednotku. Vláda si však tentokrát uvědomí, že jakmile se lidé již rozhodli ohledně svého pracovního nasazení a práci odvedli, může snadno zvýšit svůj daňový výnos, když svůj slib poruší. Rozhodne se tedy nehledě na svůj závazek vybrat daně ve výši 100 % z vytvořené hodnoty. V tomto scénáři pak vláda získá opravdu velký daňový výnos, celou jednu jednotku práce za každého obyvatele, a lidem nezbude nic.

Problémem této taktiky je její dlouhodobá udržitelnost, což nás vede ke scénáři c) a d). Poté, co vláda obyvatele již jednou ošálila, tito upravili svá očekávání, a nyní již vládě nevěří. Když tedy vláda oznámí, že již tak vysoké daně nepotřebuje, a vrací se opět ke slíbeným 20 %, lidé v ní nyní nemají důvěru, a nechce se jim pracovat tolik, když mají zkušenost s tím, že jim pak nezbude nic. Rozhodnou se tedy tolik nenamáhat, a odvedou každý jen 0,2 jednotky práce. Ať už se pak tedy vláda rozhodne svůj slib dodržet či nikoliv, nezachrání tím již celkové snížení objemu vytvořené hodnoty v dané společnosti. Pokud svůj slib dodrží, vybere jen 0,04 hodnoty jednotky práce za jednoho obyvatele, kterým každému zůstane pouze 0,16 jednotky práce. Pokud slib nedodrží, a rozhodne se opět shrábnout vše, shrábne nyní již jen 0,2 hodnoty jednotky práce za osobu, a ještě více tím sníží svou důvěryhodnost do budoucna.

Co tedy z příběhu plyne je to, že vláda je, zejména při řešení okamžitých a krátkodobých problémů, motivovaná porušovat své závazky. Tato strategie je však úspěšná pouze tehdy, když dokáže občany o svých závazcích důvěryhodně přesvědčit. Naopak v delším horizontu dlouhodobějších politik by výherní strategií racionální vlády bylo konzistentně své závazky plnit, a snažit se tak získat si důvěru lidí. Čím víc se jí to však daří, tím větší motivaci však dále má k porušení závazku. U dlouhodobých politik, jako třeba právě daně, toto často vede k suboptimálnímu Pareto-neefektivnímu rovnovážnému stavu.

Nyní však zpátky k lockdownu, který, jak jsme dnes všude slyšeli, příští týden nebude. Jedná se právě o příklad jednorázové či krátkodobé politiky, a z předcházejícího příkladu nám musí být jasné, že ať již vláda lockdown a zavření obchodů a restaurací skutečně plánuje či nikoliv, její ‘výnos’ je v obou scénářích nejvyšší, pokud vládě budeme věřit, že jej v plánu nemá.

Když jí totiž uvěříme, budeme se chovat tento víkend a začátkem týdne normálním způsobem, a pokud lockdown opravdu nepřijde, budeme v takovém chování zkrátka pokračovat, a pokud přijde, tak jsme hold nestihli toho posledního kadeřníka či poslední schůzku v kavárně. Pokud ale vládě její závazek neuvěříme, a budeme přesvědčeni, že i přes její oznamování nás od příštího týdne lockdown čeká, pak poběžíme právě na tu poslední návštěvu u kadeřníka, pohrneme se na poslední pivo nebo oběd v restauraci a podobně, což se opět odrazí v krátkodobě horší epidemické situaci nehledě na to, zda lockdown skutečně přijde či nikoliv.

Otázkou tedy je, zda má náš vládní kabinet, kouskující co hodinu informace o nových opatřeních na twitteru, ještě nějakou důvěru, když hlásí, že nás žádný lockdown nečeká. Pokud ji totiž již svým minulým jednáním ztratil, pak nyní je již krátkodobě jedno, zda lockdown skutečně vyhlásí nebo ne, protože my již jsme všichni pohromadě ve vinárně a pliveme na sebe nad tou domněle poslední skleničkou.

A nezapomeňte, že měnová reforma nebude.

Sdílej

O Autorovi

mm

Jan Mošovský je studentem ekonomie na University of Edinburgh, dříve studoval na Institutu ekonomických studií Univerzity Karlovy. Je členem českých Students for Liberty a spolupracovníkem Liberálního institutu.

Comments are closed.

All search results