fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Evropská unie vám přináší poplatky za bankovní účty

0

10. března hlasoval Evropský parlament o nařízení Evropské unie o mezibankovních poplatcích za platební transakce založené na kartách. Toto nařízení především stanovuje strop, jaký poplatek si mohou karetní společnosti (jako Visa a Mastercard) účtovat při použití karty při platbě. Zkušenosti z USA ukazují, že následky této regulace budou velmi nepříjemné.

Nařízení, o kterém Parlament jednal v prvním čtení, nařizuje vážený průměrný strop na poplatky ve výši 0,2 % z průměrné roční hodnoty transakce. Z přítomných 676 europoslanců se proti vyslovilo pouze 26 (všech 18 přítomných poslanců UKIPu, Petr Mach ze Svobodných, tři nizozemští poslanci ze Strany svobody a překvapivě také tři řečtí poslanci ze Zlatého úsvitu, a poslanec z německé NPD).[1]

Už jsme si zvykli, že Evropským parlamentem bez problémů projde jakákoliv socialistická regulace. Že se ale nenašel ani jeden poslanec v tzv. pravicové a opoziční ECR, který by hlasoval proti, to je trochu zklamání. Daniel Hannan nebyl hlasování přítomen[2], Richard Sulík se zdržel. Jinak britští Konzervativci i česká ODS nadšeně hlasovali pro.

Vzhledem k tomu, že se drtivá většina legislativních aktů EU přijímá v prvním čtení, je osud poplatků prakticky zpečetěn. Podívejme se na zkušenosti s podobnou regulací z USA.

Když Kongres USA přijal v roce 2010 známý Dodd-Frank Act, který je hodně tlustou a nepřehlednou změtí regulací finančního odvětví, povedlo se do něj Dicku Durbinovi (senátor z Illinois za Demokratickou stranu) v hodině dvanácté vložit pozměňovací návrh, který americké centrální bance (Fed) přikazoval zastropovat poplatky z transakcí s debetními kartami. Tato regulace vešla ve známost pod jménem „Durbinův pozměňovák“ (Durbin Amendment).

Fed původně navrhoval strop 12 centů na transakci, ale poté tento strop navýšil na 21 centů plus 0,05 % z transakce, což v průměru dělá 24 centů z transakce. V procentuálním vyjádření je původních 12 centů zhruba na úrovni nové euroregulace, takže efekt Durbinova pozměňováku není tak drakonický, jako bude efekt tohoto nařízení EU – obzvláště když vezmeme v potaz, že americká regulace se netýká kreditních karet.

Před Durbinovým pozměňovákem byl průměrný poplatek 44 centů za transakci, to ale obsahuje i transakce kreditními kartami a malé banky, které byly z působnosti Durbinovy regulace vyňaty. Ve skutečnosti tak nová regulace snížila poplatky zhruba o pět centů z transakce.

Je pravda, že obchodníci a spotřebitelé na regulaci zdánlivě vydělali. Evans a kol.[3] zjistili, že banky přišly o sedm miliard dolarů. Celá tato částka by byla převedena na spotřebitele pouze na dokonale konkurenčním trhu. Podle výzkumu Evanse a kol. se o tuto částku podělili prodejci a spotřebitelé zhruba půl na půl (obchodníci nesnížili ceny o celý snížený poplatek, ale pouze o polovinu zbytku).

Banky ale musely nějak reagovat na tento negativní šok v příjmech. Nejprve se snažily zpoplatnit používání debetních karet, což vyprovokovalo pochopitelnou negativní reakci zákazníků, takže od tohoto poplatku rychle upustily.

Zywicki a kol.[4] přišli na to, že regulace vyústila v následující:

  • Banky snížily dostupnost bezplatných běžných účtů. Celkový počet bank, které nabízejí běžné účty zdarma, spadl mezi lety 2009 a 2013 o 50 %. U bank, které jsou z působnosti Durbinova pozměňováku vyňaty, se navýšil počet těch, které nabízejí bankovnictví zdarma.
  • Banky zhruba ztrojnásobily minimální zůstatek pro bezplatný běžný účet z 250 dolarů na 750.
  • Banky zdvojnásobily průměrné měsíční poplatky na (zpoplatněných) běžných účtech ze zhruba šesti dolarů na dvanáct.
  • Spotřebitelé se z debetních karet přesunuli na kreditní a předplacené karty, které nejsou předmětem regulace.
  • Největším důsledkem regulace se stalo to, že navýšení poplatků za vedení účtu apod. donutilo přibližně jeden milión lidí převážně z nízkopříjmových rodin přestat používat bankovní služby.

Studie ukazují, že zhruba 80 % ztráty ze zastropovaných poplatků dokázaly banky kompenzovat navýšením jiných poplatků. Výsledkem je čistá ztráta pro amerického spotřebitele, kterou Evans a kol. vypočítali na 22 miliard dolarů v současné hodnotě. Zywicki a kol. souhlasí a dodávají, že 1–3 mld. dolarů ročně je vinou Durbinovy regulace převedeno od nízkopříjmových domácností k obchodníkům, převážně velkým firmám.

Je nutno zdůraznit, že americká regulace je proti té evropské poměrně bezzubá. Konzultantská firma Europe Economics provedla studie předpokládaných dopadů na některé evropské země. Studie pro Českou republiku neexistuje, ale čtení studie pro Slovensko[5] nedává příliš důvodů k optimismu. Její předpokládané dopady v podstatě kopírují skutečné dopady z USA, není tedy třeba je tady opakovat.

Jak již bylo řečeno na začátku článku, je prakticky jisté, že toto nařízení vstoupí v platnost. Z Evropského parlamentu zamířilo do Rady Evropské unie (Rady ministrů), která jej 20. dubna přijala – tak jako 85 % všech legislativních aktů přijímaných tzv. běžnou procedurou – v prvním čtení, tzn. ve znění schváleném Evropským parlamentem. Na rozdíl od směrnic pak o nařízeních už nehlasují národní parlamenty a nařízení jsou přímo účinná na územích členských států – příkladem takové legislativy je např. nařízení o povinném zveřejňování alergenů nebo nařízení o zakřivení banánů.

Ekonomie nás učí, že „to, co je vidět“ je často více než kompenzováno „tím, co vidět není“, tedy viditelná pozitiva nakonec převáží neviditelná negativa. Zkušenosti z USA ukazují, že tomu tak bude právě tady. Poté, co banky zareagují zvedáním jiných poplatků, Evropská unie nepochybně přijde s regulací, podle které je bezplatný účet lidské právo a nařídí bankám zrušit další poplatky, což povede k dalším ztrátám v bankovním sektoru a horším službám pro zákazníky.

Již existují studie, které ukazují, že regulace roamingu zdražila domácí služby mobilních operátorů. Nyní jsou tedy na řadě banky. Jedinou možností, jak se těchto nebezpečných regulací zbavit, je tedy vystoupit z Evropské unie.

Sdílej

O Autorovi

mm

Martin Pánek je ředitelem Liberálního institutu a bývalým šéfredaktorem Laissez Faire. V minulosti pracoval jako poradce v Evropském parlamentu a je autorem knih Kompletní slepice a Částečná kráva.

Comments are closed.