Francie novým Enronem?

Sladkou nevědomost Francouzů ohledně “jejich” státního dluhu ukončil 1.prosince britský list The Financial Times, který přinesl zprávu, podle které se francouzský státní dluh přes noc zdvojnásobil. Informace pochází přímo od francouzského ministra financí, Thierry Bretona.

Nově tak činí francouzský státní dluh dva biliony eur. Z čista jasna se totiž zjistilo, že by bylo dobré, kdyby se k oficiálnímu státnímu dluhu připočetl schodek na důchodovém účtu ve výši 900 miliard eur. Protože loňský rok (2004) dosáhl francouzský hrubý domácí produkt úrovně 1,625 bilionu eur, činí nově poměr státního dluhu k HDP 123,1%. Francie tak “postoupila”, či snad dokonce zasprintovala, na žebříčku nejzadluženějších států z 31.místa až na pěkné 6. místo. Je tak krůček od prestižní pětky nebo “bedny” a již pár dní je oficiálně nejzadluženějším státem Evropské Unie, stříbro uchvátilo Řecko a bronz Itálie. Jak se to Francii vlastně podařilo?

Závazky plynoucí ze státního důchodového systému totiž Francie řadí k tzv. “off-balance-sheet” financování. Jednoduše systém financování důchodů nebyl uveden v oficiální účetní rozvaze. Termín “off-balance” se používá v podnikové praxi pro zdroj financování, který se neodráží v bilanci hospodaření. Firma si např.založí joint venture (jako tzv.”special-purpose entity”, SPE), ale protože  ho vlastnicky neovládá, nevede jeho dluhy ve svém účetnictví. Typickým příkladem je leasing účtovaný v této SPE firmě. Podobné “off-balance sheet” financování vedlo ke krachu Enronu, který tímto způsobem zakrýval rozsáhlé dluhy (ve firmě LJM2). Ve Spojených státech přitom stačí, aby se na majetku firmy podílel jiný investor ze 3% a dominantní investor nemusí konsolidovat takovou firmu do svého účetnictví. Z “dceřinné” firmy je mávnutím kouzelného proutku samostatný právní subjekt. Ale zpět k Enronu. Letos v květnu byl za podvody odsouzen k donětí svobody na téměř 4 roky finanční ředitel Enronu Dan Boyle. Firma mezitím zkrachovala, i když pod jiným jménem pokračuje její nástupce, a vyrovnala se s věřiteli. Jde o známý případ, stejně jako Worldcom.

Je otázkou, zda by takové řešení bylo možné i v případě “politických podvodů”. Podobně jako Enron oklamal své akcionáře, podváděl francouzský stát léta daňové poplatníky. Měly by z toho být vyvozeny podobné důsledky jako v případě Enronu. To je však nereálné. Z podstaty jde o dva různé problémy. Ministr či vládnoucí garnitura nemá žádnou reálnou zodpovědnost. Státní úředníci neustále vytváří dluhy, ale splácet je bude někdo jiný. Ovšem daňoví poplatníci nemohou prodat “akcie státu” a investovat do jiného “podniku”, který bude lépe splňovat jejich představy o poskytovaných službách. O naprosté neschopnosti a problémech Evropské Unie se navíc dozvídáme každý rok, protože už jedenáct let po sobě neprochází účetnictví Evropské Unie auditem. Můžeme se tak jen třást, jaké další dluhy čekají na odhalení v budoucích dnech, měsících, letech.

Nejzadluženější státy světa

Zdroj: http://www.cia.gov/, vlastní výpočet u Francie