Nepříliš libozvučný termín „humanrightismus“ zpopularizoval (a dost možná i vymyslel) Václav Klaus (viz jeho projev na Evropském bankovním kongresu ve Frankfurtu, 17. listopadu 2006). Předmětem kritiky je (podle mého názoru) mohutná „inflace práv“, či lépe řečeno permanentní vymýšlení nových a nových domnělých „lidských práv“. „Lidskoprávní“ diskurz se stal natolik obludně rozbředlým, že dnes se běžně i ty nejtriviálnější jevy, které aktivisté považují za negativní, označují za „porušování lidských práv“. Jakmile jsou stížnosti té či oné skupiny obyvatel převedeny do jazyka „lidských práv“, pravidelně následuje výzva: „vládo, jednej a odstraň toto „skandální pošlapávání práv“! Důsledkem tedy typicky bývá posílení moci státu na úkor „tradičně“ pojímané individuální svobody.
Ukázkou takto chápaného „humanrightismu“ může být následující prohlášení Maud de Boer-Buquicchio (náměstkyně generálního tajemníka Rady Evropy), v němž autorka vyzývá vlády 47 členských států Rady Evropy, aby zakázaly veškeré tělesné trestání dětí. Příznačný je otravně mentorský tón autorky:
„Před mnoha lety bylo běžnou věcí ve všech částech světa v různých prostředích, doma stejně jako ve vězení, v armádě, v psychiatrických léčebnách, dokonce na pracovištích, že byli lidé fyzicky biti za všechny možné i nemožné přestupky.
Časy se naštěstí změnily. Dnes žijeme v civilizovaném světě a v humánní společnosti, která již nedovoluje působit lidským bytostem fyzickou bolest a ponižovat jiné lidské bytosti. S jedinou výjimkou – a tou jsou děti. Ty nějak vypadly z této velké humanistické evoluce a na mnoha místech je i dnes zcela normální udeřit je a dělat mnoho dalších věcí, které pokud byste je použili proti jiné dospělé osobě, by vás mohly přivést až do vězení.“
V roztomilém letáku Rady Evropy Abolishing corporal punishment of children je pak naznačeno, že jakékoli tělesné trestání dětí lze považovat za nelidské a degradující zacházení s dětmi a jejich ponižování („inhuman or degrading treatment and humiliation of children“).
Základní „argument“ zní takto: jak je možné, že „jedno a to samé jednání“ je protiprávním fyzickým napadením, je-li namířeno proti dospělému, avšak je plně tolerováno coby součást rodičovských „výchovných opatření“, pakliže je „obětí“ dítě? Cožpak dítě nemá „právo na ochranu své lidské důstojnosti a tělesné integrity“? Vždyť děti patří mezi nejzranitelnější a nejvíce bezbranné členy naší společnosti, a proto je naopak nezbytné jim poskytnout „zvýšenou ochranu“! Je třeba razantně skoncovat s tím, že nakládáme s dětmi, jako by šlo o „mini bytosti s mini právy“! I to nejjemnější plesknutí přes zadek je barbarismem a „učí děti, že násilí je přijatelnou formou řešení konfliktů“:
„Společnost, která toleruje facku (plácnutí) je zkrátka společností, která toleruje násilí.“
Osobně mě na celé této kampani fascinuje především naprostá nedůvěra představitelů Rady Evropy a jiných aktivistů na poli „práv dětí“ v úsudek rodičů, jejich cit pro spravedlnost a přiměřenost, lásku k dítěti, jakož i jejich schopnost řádně vychovávat své děti. Např. ve výše citovaném letáku Rady Evropy je pasáž, která rodičům vysvětluje, co se rozumí „pozitivním rodičovstvím“, přičemž soudě dle tónu dotyčného části, autoři letáku zřejmě považují rodiče za nesvéprávné jedince, které je třeba vodit za ručičku a hovořit s nimi „polopaticky“.
Zákony již zakazují „týrání a zneužívání dětí“ a prohlašují jej za zločin. Ovšem kriminalizovat a postihovat jakékoli tělesné trestání dětí vede k obrovskému posílení státní moci a kontroly nad rodiči. Pakliže lze legitimně zakázat i nejmírnější tělesné trestání dětí, za jaké další „poklesky“ tohoto typu může stát rodiče postihovat? Např. za to, že rodiče dovolí dítěti jíst hranolky s tatarkou a pít Coca-Colu? Při troše snahy jistě i zde najdeme celou řadu „expertů“ na rodičovství a výchovu dětí, kteří takové počínání rodičů bez váhání označí za „zločin proti dítěti“.
Na závěr ještě jedna poznámka:
Zastánci úplného zákazů tělesného trestání dětí s oblibou citují studie, které podle nich prokazují, že tělesné trestání v dětství se negativně ovlivňuje jednání takto trestaných jedinců v dospělosti (jejich větší sklon k násilí apod.). Tak např. Alex Tabarrok píše na Marginal Revolution o studii Murraye Strause, v níž autor dospěl k závěru, že lidé, kteří byli v dětství častěji fyzicky trestáni svými rodiči, mají větší tendenci se chovat sexuálně rizikově v dospělosti. Tyto studie by byly důvěryhodnější, kdyby více dbaly na základní poučku: „korelace ještě neznamená kauzalitu“. Alternativní vysvětlení takových korelací totiž docela dobře může být:
- Vlastnost X u dětí vede jak k tomu, že je dítě častěji rodiči tělesně trestáno, tak k tomu, že má dítě v dospělosti větší sklon k násilnému chování vůči druhým.
- Vlastnost Y u rodičů způsobuje, že takoví rodiče častěji tělesně trestají děti , přičemž tatáž vlastnost rodičů způsobuje, že jejich děti mají v dospělosti větší sklon k násilnému chování vůči druhým.
