fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Imagine there’s no countries

0

V posledních padesáti letech se stále více z nás setkává s tím, že stojíme ve frontě na hraničním přechodu někde ve světě a čekáme, až budeme moci předložit úředníkovi oficiální doklad a nechat si ho orazítkovat, abychom mohli legálně vstoupit do dané země. V posledních zhruba deseti letech se otázka pohybu přes státní hranice stala jednou z ústředních otázek politiky a nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo v brzké době změnit. Čekání na pasové kontrole nám může připadat otravné a únavné nebo můžeme stát na jedné či druhé straně stále vášnivějších debat o imigraci a emigraci. Většina z nás si však neuvědomuje dlouhou historii pokusů vládců kontrolovat sklon lidí k pohybu, ani osobitý pohled na tuto problematiku, který vychází z uvažování o ní z ekonomického hlediska.

Na mnoha místech a v mnoha dobách lidské historie neexistovalo obecné právo volně se pohybovat za prací nebo z jiného důvodu, ani právo měnit bydliště. To platilo zejména pro příslušníky nižších společenských vrstev, především pro rolníky. V klasickém feudalismu byli nevolníci „připoutáni k půdě“ a nemohli opustit statek, na kterém se narodili, bez svolení svého pána nebo z velmi specifických důvodů. Tento systém se v západní Evropě postupně rozpadl a do renesance zanikl, ale na východ od Labe, zejména v Polsko-litevské unii a v Rusku, se dočkal nového oživení. Zde byla od 15. století zavedena přísná kontrola pohybu nevolníků, která v Rusku ustala až po emancipaci v roce 1861. Snad nejdéle trvajícím a nejznámějším systémem kontroly pohybu byl systém v Číně, a to od raného období čínských dějin až do současnosti (i když v posledních letech značně omezený). Jedná se o systém hukou, v němž má každý registrovanou adresu a k její změně musí získat úřední povolení. To je vynucováno systémem vnitřních pasů, které musí mít lidé při cestování stále u sebe a které svého držitele vážou k původnímu oficiálnímu bydlišti. Podobné systémy existovaly historicky i v jiných východoasijských společnostech a stejný princip nadále platí i v Rusku.

V celé Evropě za starého režimu byl systém pasů velmi rozšířený. Nebyly však používány tak jako dnes, tedy jako podmínka pro překročení geopolitické hranice. Místo toho se jednalo o dokumenty, které vydával suverénní vládce a žádal jiné vládce nebo jejich zástupce, aby jejich držiteli umožnili volný pohyb po území těchto jiných vládců. Jednalo se tedy o dokumenty, které dávaly právo průchodu obecně, nikoli pouze vstup na území. Ve skutečnosti byly hraniční kontroly, jak je chápeme my, téměř neznámé, protože tehdejší státy neměly v mnoha případech správní kapacitu na jejich vymáhání. Co však dělaly, bylo omezování volného pohybu vlastních poddaných, a pas byl způsob, jak prokázat, že nejste těmito pravidly vázáni.

V průběhu pozdějšího osmnáctého a devatenáctého století se tento systém rozpadl. Industrializace a stěhování lidí z venkova do měst způsobily, že stará pravidla bylo téměř nemožné prosadit. (Totéž se v posledních letech stalo v Číně). Inovace, jako byla železnice a parník, umožnila lidem s běžnými prostředky mnohem snadněji a levněji cestovat na velké vzdálenosti a stěhovat se, ať už natrvalo, nebo na delší dobu. Požadování práva volného pohybu a zrušení kontrol práva na pohyb, jakkoli se v některých případech staly již jen formalizací existujícího stavu, byl zároveň hlavním požadavkem liberálních hnutí, která v průběhu devatenáctého století vznikala ve všech částech Evropy. Například Adam Smith podrobil ostré kritice britské zákony o osidlování (které zakazovaly lidem vycestovat za prací mimo svou farnost), což bylo jedním z hlavních témat knihy Bohatství národů, a pozdější ekonomové a klasičtí liberální aktivisté následovali jeho příkladu.

Výsledkem bylo, že do konce 19. století přestala většina evropských států vydávat cestovní pasy. V roce 1914 vyžadovaly cestovní pas pro vstup do země pouze dva evropské státy, Ruská říše a Osmanská říše, což bylo podle všeobecného názoru odrazem politické a společenské zaostalosti těchto dvou států. Toto století bylo velkým obdobím migrace, zejména po roce 1870. V letech 1840 až 1940 emigrovalo do jiných částí světa 56 milionů Evropanů, přičemž velká část z nich se vystěhovala před rokem 1920. (Z toho 37 milionů do Severní Ameriky a 10 milionů do Latinské Ameriky, zejména do Brazílie a Argentiny). Významná byla také migrace Indů (30 milionů) a Číňanů (51 milionů), která však nebyla proporcionálně tak velká jako pohyb Evropanů. Migrace na delší vzdálenosti tohoto druhu probíhala současně s masivním stěhováním na kratší vzdálenosti, například v rámci Evropy nebo Číny. (Manning, 2015)

To vše se zastavilo v roce 1914 a po první světové válce a jejích následcích vznikl systém, který známe dnes, tedy systém, kdy ve většině zemí existuje volný pohyb v rámci hranic státu, ale přísná regulace pohybu přes tyto hranice, z jednoho státu do druhého. (Čína a Rusko jsou dva hlavní příklady přetrvávající kontroly vnitřního pohybu, dalším významným příkladem je apartheid v Jihoafrické republice). Považujeme to za samozřejmost, ale ve skutečnosti je to historicky nedávná záležitost, která je navíc pod stále větším tlakem, jako se to stalo předchozímu systému kontrol od konce osmnáctého století.

Proč však k této změně došlo a proč je současný systém politicky tak populární a v mnoha zemích panuje silný názor, že by se měl spíše zpřísnit než uvolnit? Prvotním impulsem v roce 1914 byla zjevně národní bezpečnost – válčící strany nechtěly, aby se cizí státní příslušníci potulovali po jejich území a získávali citlivé informace. Dnes se často zmiňují otázky terorismu. Delší zamyšlení nám však napoví, že to nemůže být hlavní důvod ani pro přechod na hraniční kontroly migrace, ani pro jejich přetrvávání a pokračující legitimitu. Proč po skončení první světové války nebo v roce 1945 nedošlo absolutně k žádnému kroku k návratu ke statu quo ante? Proč tento systém přijaly i neutrální a neválčící státy, jako například Švédsko? Terorismus existuje ve skutečnosti již dlouho, ale jako odůvodnění hraničních kontrol se používá až od roku 2001.

Jedním ze závěrů je, že v tomto případě (stejně jako v jiných, jako jsou kontroly nákupu a užívání drog a střelných zbraní) poskytla válka politikům záminku k tomu, aby udělali něco, co chtěli udělat tak jako tak z jiných důvodů. Tyto jiné důvody mohou také vysvětlovat širokou popularitu a legitimitu systému. Nejzřejmějším z nich je růst moderního regulačního a sociálního státu. Takový stát musí mít jasnou evidenci o tom, kdo se na jeho území nachází, kdo je plátcem daní a kdo má nárok na sociální transfery. To vše a obecněji makroekonomické řízení je ve světě relativně otevřených hranic velmi obtížné. Mohli bychom se vrátit k systému, který se v Evropě vyskytoval od renesance do počátku 19. století a v němž byl volný pohyb přes hranice kombinován s kontrolou pohybu uvnitř těchto hranic pro většinu obyvatelstva. To by však nebylo slučitelné ani se zvýšenou snadností cestování ve srovnání s dřívějším obdobím, ani s povahou moderního demokratického státu, v němž právo na volný pohyb v rámci země (ale nikoli mezi zeměmi) patří k základním občanským právům.

To ukazuje, co je pravděpodobně hlavní příčinou tohoto posunu, a tou je ideologie nacionalismu a skutečný fenomén (bez ohledu na jeho původ) národního vědomí. Moderní státy v mnoha částech světa odvozují svou legitimitu ze ztotožnění subjektivní identity (národního vědomí) s politickou identitou (občanstvím), a to znamená, že rozsáhlé stěhování národů je politicky podvratné. Vede také k rostoucí konkurenci o sociální rentu, která se promítá do stále roztříštěnější politiky.

Z pohledu ekonomů stále platí argument Adama Smithe. Omezení pohybu brání lidem, aby se stěhovali tam, kde budou nejproduktivnější, a snižují tak všeobecný blahobyt. Navíc z ekonomického hlediska není rozdíl mezi pohybem uvnitř země (např. z čínského venkova do pobřežních provincií) a pohybem, který překračuje geopolitickou hranici (např. z Číny do Spojených států). V obou případech se lidé stěhují z místa, kde jsou méně produktivní, do místa, kde jsou produktivnější. Oba druhy pohybu vedou ke kulturní transformaci, takže ani v tomto ohledu není rozdíl.

Skutečnou výzvou je otázka, jak najít legitimní zdroj politického řádu, který není vázán na národnost. Měli bychom si také uvědomit, že kontrola pohybu, od amerického jihu až po současné Rusko a Čínu, byla vždy zaměřena na zachování privilegií a bránění obyčejným lidem ve zlepšení jejich situace. V konečném důsledku nelze v dnešním světě kontrolovat hranice, aniž bychom kontrolovali životy a volby lidí, kteří v daném okamžiku žijí uvnitř těchto hranic.


Článek původně vyšel na webu John Locke Institutu pod názvem Imagine There’s No Countries. Přeložil Jan Mošovský.

Sdílej

O Autorovi

mm

Stephen Davies je historik a je vedoucím vzdělávání v Institute of Economic Affairs (IEA). Je autorem několika knih, mj. The Economics and Politics of Brexit: The Realignment of British Public Life nebo The Wealth Explosion: The Nature and Origins of Modernity.

Comments are closed.

All search results