Český státní dluh je zatím poměrně malý, ale jeho směřování má opačnou trajektorii než ten švýcarský, takže takový nezůstane navždy. Měli bychom proto zahájit cestu k nižšímu zadlužení
Ministr financí Zbyněk Stanjura se nachází v situaci, kdy český státní dluh odpovídá 42,3 procenta hrubého domácího produktu (HDP), tedy téměř polovině toho, co za rok občané a firmy vydělají.
Celý HDP však není zdaleka příjmem vlády, ta si z něho od občanů bere zhruba 34 procent. Takže ani kdyby „celý rok nejedla“, tedy nevydala ani korunu na nic jiného než na zaplacení svého dluhu, celý by ho nesplatila.
Nic takového však není možné ani teoreticky. Důchodci a další lidé závislí na vládních dávkách by asi zažili velmi těžký rok, nefungovaly by veřejné školy a nemocnice, policie, státní zastupitelství a soudy a další věci. Anarchokapitalisté tvrdí, že místo vlády tyto funkce lépe obstará soukromá sféra, ale ani oni by asi neřekli, že se do takové situace lze dostat ze dne na den.
Vláda není příliš ochotná omezit téměř jakékoliv výdaje, natož v takové výši, aby měly ambici srazit státní dluh. Jak obtížné – ať kvůli osobním preferencím, nebo politickým tlakům ve vládě a ve sněmovně – je udržet rozpočet vyrovnaný, ukazuje graf Přebytky a schodky českého státního rozpočtu v letech 1993–2022.
Rozpočet byl naplánovaný vyrovnaný v letech 1993 až 1998 za vlád Václava Klause. V letech 1993 až 1996 skončil dokonce v přebytku a Česko mohlo splácet předchozí dluhy, v letech 1996 až 1998 už skutečné výdaje převýšily příjmy, nejprve o 0,3, pak o tři procenta, ale ve volebním roce 1998 – už bez Václava Klause – skončil státní rozpočet ve ztrátě 5,5 procenta. Vláda poté už nikdy nepředložila sněmovně ke schválení rozpočet, kde by výdaje byly nižší nebo rovné příjmům.
Navzdory tomu v letech 2016 a 2018 nakonec rozpočet v přebytku skončil a v letech 2008, 2017 a 2019 byl schodek do dvou procent příjmů. Přitom 358 miliard korun z roku 1993 navýšených o inflaci v roce 2021 činilo 953 miliard korun, příjmy státního rozpočtu však byly o polovinu vyšší – 1 487 miliard. Vláda získává víc reálných příjmů než v devadesátých letech, ale není jí to nic platné, protože výdaje se navyšují ještě rychleji.
Neochota omezit výdaje
Deficitní financování však má neblahé dopady. Jednak zatěžuje budoucí generaci, jednak i tu současnou, obsluha státního dluhu, tedy splácení úroků z nakumulovaných dluhů, přijde v příštím roce na 50 miliard korun – to je například více než polovina rozpočtu ministerstva obrany nebo než dva rozpočty ministerstva kultury, které „vyhodíme“ a nevyužijeme na nic produktivního. Je to cena za minulé hříchy.
Vláda však současnou generaci zatěžuje i jinak. Na úvěrových trzích totiž dostává přednost před soukromými subjekty – věřitelé věří vládě víc než soukromým firmám, proto jí dávají nižší úroky. Jaké úroky by banka někomu dala na nový ničím nezajištěný dluh, kdyby za ní přišel s tím, že má dluhy větší, než je jeho roční plat, pokud by vůbec byla ochotná se s ním bavit? Vláda vytěsňuje své obyvatele z finančních trhů, čímž jim zvedá úroky.
Ani vláda se však nemůže zadlužovat donekonečna. Ukázala to mimo jiné minulá ekonomická recese, která začala před 15 lety a dostala do problémů vlády jihoevropských ekonomik, zejména Řecka. Problémy s finančními trhy měl také tehdejší francouzský prezident François Mitterand v roce 1983 a letos bývalá britská premiérka Liz Trussová. Oba museli své radikální ekonomické plány opustit, protože si za ně finanční trhy říkaly příliš vysokou cenu. Trussové to navíc zničilo politickou kariéru. Budiž tyto příklady varováním pro české vlády.
Neochota vlády omezit výdaje je očividná, přestože každý může jednoduše zjistit, že přibývá státních zaměstnanců, dokonce celých úřadů na zrušení, třeba Národní sportovní agentura nebo Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí. Ministr financí Stanjura z ODS, která měla osm let v opozici, aby vymyslela, kde může ušetřit, a přesvědčila o tom své zájmové skupiny, se pak bezradně ptá Národní ekonomické rady vlády (NERV), co má dělat.
A NERV místo aby předkládal návrhy na ušetření výdajů, předkládá návrhy na zvýšení příjmů. Bývalý guvernér České národní banky Miroslav Singer je glosoval následovně: „Jak to vypadá, když většina moudrých žije ze státu? Všechny návrhy na úsporu výdajů státu dohromady nevygenerují víc než 25 miliard korun. První z mnoha návrhů na zvýšení příjmů, rozuměj zdanění, je v objemu 100 miliard korun.“ Avšak jak asi tuší ministr Stanjura a celá vláda, zvedat daně je ještě méně populární než krátit výdaje. Co by s touto neblahou situací bylo možné udělat?
Tři procenta ročně
Česko by se mohlo poučit od zemí, kterým se podařilo rozdivočelé rozpočty zkrotit, například od Švýcarska, v němž v roce 2003 začala platit takzvaná dluhová brzda.
Před začátkem její platnosti rostly státní výdaje průměrným tempem 4,3 procenta ročně a dluh narůstal, jak ukazuje graf Veřejný dluh Švýcarska vůči HDP.
V prvním desetiletí po přijetí této ústavní změny, pro kterou hlasovalo 85 procent voličů, rostly výdaje průměrným tempem 2,6 procenta ročně a dluh začal klesat. Jeho pokles se s finanční krizí zastavil, což byl oproti okolním zemím obrovský úspěch – v eurozóně v této době dluhy rostly jako houby po dešti.
Po krizi nabral švýcarský dluh v poměru k HDP opět klesající tendenci, kterou mírně zvrátila koronavirová pandemie, ale vzrostl pouze na 30 procent HDP.
Výhodou Česka je, že jeho státní dluh je zatím poměrně malý, ne o moc vyšší než ten švýcarský, ale jeho směřování má opačnou trajektorii, takže malý nezůstane navždy. Češi by tedy měli tedy zahájit cestu k nižšímu zadlužení.
