O tom, že jsou nejen Číňané, ale Asiaté obecně, extrémně spořivý asi nenínutné příliš dlouho vyprávět. V Číně lidé uspoří více jak 40% HDP[1]. Pokud bychom zvolilimetodu Světové banky umožňující celosvětové porovnání[2], pak hrubé národníúspory dosáhly v Číně ke konci roku 2004 38,8%. Nebylo tomu tak ale vždy.Měřeno první metodou přes HDP činila v roce 1984 míra národních úspor “jen”35,3%, kdy navíc většina z tohoto podílu připadala na zisky státních podniků.Až s postupnými reformami výrazně vzrostly osobní úspory obyvatel a v roce 2004už byla míra úspor na 46%.
Do určitémíry není otázka vysvětlení velikosti úspor ani ekonomická. Tzv.časovápreference je totiž kategorií lidského jednání a jako taková tedy de facto nemávysvětlení. Je pro nás ultimate given. Můžeme nicméně přesto odhalit okolnostiprostředí, které časové preference nutně ovlivňují. Můžeme se pokusit najítpraxeologické vysvětlení pro to, proč je v určitých oblastech míra úspor vyššínebo nižší než “by jinak byla”. To nám poté umožňuje říci cosi o relativníchmírách úspor jednotlivých zemí. Pouze za jedné podmínky by úspory neexistovalyvůbec, ve světě absolutní hojnosti, tedy tam, kde by neexistovala vzácnost.Protože však žijeme ve světě vzácnosti, je nám tento poznatek v podstatě na dvěvěci. Nicméně alespoň víme, že úspory ve světě vzácnosti byly, jsou a budou.
Samotná otázka proč lidé spoří je spíše psychologickou otázkou hledajícímotivy určitého jednání. Pro ekonoma je znalost motivů jednání pro vysvětleníekonomických jevů k ničemu, protože nijak nepomáhá objasnit kauzální vztahy.Dostáváme se tak zpět na začátek, úspory jsou pro ekonoma ultimate given, danouvěcí. Nicméně otázka jaké faktory by mohly výši úspor ovlivňovat už zajímaváje, protože může pomoci odhalit některé hospodářsko-politické otázky, tedyzejména vztah úspor a hospodářského růstu nebo pokroku. Zajímavých otázek seale jistě objeví více.
Pojďme se opět vrátit k číslům. Vycházíme z celosvětového srovnánítzv.hrubých národních úspor, které vytvořila Světová banka. Z něho vyplývá, žeze samotných dat stěží najdeme nějakou souvislost mezi mírou úspor aekonomickou vyspělostí nebo geografickou polohou[3]. Zjistíme, že věta ‚co asiat,to spořivec‘, neplatí. Extrémně spořiví jsou Číňané, a to ať se v Asiinacházejí buď přímo v Číně nebo v Singapuru. Šetřivost postupně klesá přesKoreu, Vietnam a Japonsko až k nepříliš spořivým (na asiaty) Indonésanům, kteříkazí hezký dojem z asijské spořivosti. Úspory pak neklesají ani s ekonomickouvyspělostí, ačkoli je to u většiny zemí skutečně tak. Pro vyspělé země jetypické, že mají zpravidla míru úspor někde kolem 20% HDP, Spojené státynapříklad ještě méně. Ale zase nám to někdo kazí. Dnes již druhá nejbohatší zeměEU, Irsko, má míru úspor téměř 30%, podobně jako Japonsko nebo Hong Kong. Ovšemz pravidla se zcela vymyká Singapur. Na druhou stranu nízkou míru úspor mají iméně rozvinuté státy, jako např. Argentina, Kolumbie nebo Zimbabwe. U všechtěchto zemí se přitom nabízí určitě zajímavá vysvětlení. Vůbec nejvyšší míruúspor měla v roce 2004 africká Angola, 54,8%. Nejnižší, zápornou míru úspor,-15,8%, měla jiná africká země Guinea-Bisseau.
První vysvětlení výše úspor vlastně ani žádným vysvětlením není. Je jenjiným konstatováním toho, že lidé spoří tolik, kolik spoří. Jde o poměrněpopulární vysvětlení, že výše úspor souvisí s kulturou a tradicí. Dostmožná ano, dost možná ale ne. Jedna věc je ale jistá, beztak jde opsychologické vysvětlení, neboť se snaží dohledat motiv jednání. My se snažímehledat zejména faktory, které ovlivňují již danou výši úspor.
Výši úspor v první řadě ovlivňují dva druhy státních intervencí. Budování státusociálního blahobytu je prvním nejviditelnějším jevem. Jde o vytvářeníširokopásmé záchranné sociální sítě, včetně všech podpor v nezaměstnanosti,státního zdravotnictví a průběžného systému penzijního pojištění. Tentovýdobytek moderních států eliminuje nutnost úspor na stáří a nejisté okolnostidvěma způsoby. Jednak na sebe stát přebírá část odpovědnosti za osud člověka ajednak tomuto člověku bere prostředky, které by mohly být na úspory použity.Nemusí se nutně měnit časová preference, ale úspory se odklání uměle naspotřebu[4]. V podílu k HDP tak budouúspory nižší. A protože stát nedokáže s prostředky hospodařit tak efektivnějako soukromý sektor, bude s konzervací takového státního modelu dále tlačit naodebírání čím dál většího podílu soukromých prostředků a tím dále snižovatúspory i při neměnné časové preferenci. Politiky sociálního státu typické proEvropskou Unii nejsou v Asii obvyklé, což může vysvětlit stále vysokou míruúspor i u bohatších asijských ekonomik, jako je Japonsko, Korea, Singapur aHong Kong. Na druhou stranu, takové Norsko, které sociálním státem jistě je, mátaké vysokou míru úspor, 36,9%. Jenže my neuvažujeme absolutní čísla a nijak tonevyvrací zmíněnou kauzalitu.
Druhým podstatným státní zásahem ovlivňujícím výši úspor je moderníbankovní systém částečných rezerv. Tento systém umožňuje efektivně snižovatmíru úspor. Umělá úvěrová expanze vytváří přes spotřební úvěry iluzi dostatku.Nízké úrokové sazby nepodněcují k úsporám, ale spíše ke spotřebě na dluh. Naprvní pohled nic dramatického, protože s dluhem roste majetek domácností.Problémy jsou ale hned dva: nelze mít najednou více spotřeby a více úspor.Pokud domácnosti více spotřebovávají na dluh, tedy splácí úvěry, musí oprotiminulosti vzrůst časové preference, protože peněžní příjmy (a potenciálníúspory) nutně zaostávají za okamžitou zvýšenou spotřebou. Tento jev je patrnýzejména ve Spojených státech, kde v roce 2005 došel trend ve vývoji osobníchúspor tak daleko, že se dostaly dokonce do záporných hodnot. Druhý problém úzcesouvisí s prvním. Vytvářejí se cenové bubliny a vnější nerovnováhy. Cenovébubliny na spotřebním trhu jsou patrné zejména u bydlení a to opět ve Spojenýchstátech. Splasknutí cenové bubliny pak znamená velmi rychlé snížení majetkutěchto domácností. Iluze dostatku je ale příznačná pro celou úvěrovou expanzi ajejí splasknutí odhalí nedostatek reálných úspor k profinancování všechzapočatých investic. Odhaluje se tím jen fundamentální ekonomický poznatek, žehospodářský růst je založen na velikosti reálných úspor. Z bezcenných papírkůvytvořit reálné hodnoty zkrátka nejde, ať se snažíte jak se snažíte. Modernísystém částečných rezerv může dojít tak daleko, jako se stalo na počátku tétodekády. Rozvrat bankovního systému po šílené měnové expanzi a následnéekonomické zákony popírající měnové politice dovedl Argentinu v roce 2002 k vyvlastněnívelké části úspor, což pomáhá vysvětlit jejich nízkou míru[5].
Jaká vysvětlení mají někteří ekonomové či instituce pro vysoké čínskéúspory? Ekonom Asijské rozvojové banky, Peng Longyun[6], si myslí, že “jsou lidénuceni spořit kvůli budoucím výdajům”. Triviální věta, zdálo by se. Může být,ale nemusí, hlavně v kontextu zprávy Čínské akademie sociálních věd, podlekteré jsou vzdělání, bydlení a výdaje související se zdravím třemi zásadnímidůvody úspor v Číně. Ve dvou případech jde právě o úspory, které příliš obvyklév sociálních státech nejsou. Přispívá to tedy k částečnému objasnění rozdílu vúsporách v důsledku modelu státu sociálního blahobytu. Ekonom Qi Jingmeize Státního informačního centra zase říká, že “ve srovnání s Američany Číňanévíce ukládají do bank než utrácejí”. Zde naopak vidíme důsledek rozvinutéhobankovnictví částečných rezerv vedoucí ke stále vyšší spotřebě na dluh, nakterou Číňané nejsou zvyklí a která není v Číně ještě rozvinuta. Pan Qi pakovšem říká, že k vyšším úsporám přispívají i nesofistikované finanční služby.Jenže do úspor se řadí nejen bankovní vklady, ale i investice do cenných papírůči nemovitostí. Takže tento důvod je lichý. Nicméně je možné říci, že sociálnístát a nerozvinuté bankovnictví částečných rezerv jako faktory snížení míryúspor v Číně přítomny nejsou a tak i proto jsou zde úspory tak vysoké.
Jakékoli vysvětlení pro to, proč jsou úspory v určité oblasti vyšší, jindenižší, či proč se liší mezi jednotlivými domácnostmi, jednak není možné ajednak není ani třeba. V prvním případě se ukazují teorie pokoušející sevysvětlit míru úspor jako naprosto chybné. Keynesův základní psychologickýzákon, podle kterého s rostoucím důchodem roste spotřeba pomaleji, čímžroste podíl úspor padá jak teoreticky, tak pro empiriky i pod tíhou faktů. Hypotézapermanentního důchodu dopadá podobně, i když tvrdí, že spotřeba je mnohemstabilnější veličina, protože se odvíjí od očekávaného dlouhodobého, permanentního,důchodu. Vzhledem k povaze teorie jde o hypotézu, která je teoreticky lehcenapadnutelná, podle Friedmana to není podstatné. Hypotéza musí obstát vklíčovém testu pozitivismu, predikovatelnosti. V tomto konkrétnímpřípadě v testu stability poptávky po penězích. Vzhledem k tomu, že tentoteoretický koncept nemá svůj empirický protějšek, je to věc věru zapeklitá.Zopakujme, co je zásadní: pátrat po tom, proč jsou úspory takové nebo makové,není důležité. Důležité je znát kauzální a teleologické souvislosti změny míryúspor, např.roli, kterou hrají pro rozvoj hospodářské aktivity. I z hlediskahospodářské politiky je problém velikosti úspor nepodstatný. Moderní plánovačinespojují hospodářský růst s úsporami, ale spíše s uvolněnou měnovou politikoua různými fiskálními stimuly. I kdyby přijali tezi, že hospodářský pokrok sebez úspor neobejde, pak stále platí, že státní intervence v zájmu zvýšení úsporje stále jen pouhým státním zásahem, stejně selhávajícím jako jakýkoli jinýstátní zásah. Vždyť kdyby lidé chtěli více růstu, už se pro něj dávno rozhodli.
[1] Podle jiné metody Světovébanky, podílu hrubých národních úspor na HDP to bylo v roce 2004 46,1%
[2] Jde o následujícíprimitivní výpočet: GNI (gross national income) – veřejná a soukromá spotřeba +čisté běžné transfery
[3] K tomu bychom logickypotřebovali časové řady
[4] Leda by časová preferencestátu dosáhla stejné či nižší hodnoty než u daňových poplatníků
[5] Analýzu vývoje v Argentiněnabízí Joseph Salerno v článku “Confiscatory Deflation: The Case of Argentina”(http://www.mises.org/story/890)
[6] Jen upozornění: obecně je včínských jménech na prvním místě příjmení!
