O nákupu stíhaček z pohledy ekonoma
Ve stejný týden, kdy v Praze zasedala Severoatlantická aliance, Špidlova vláda definitivně zamítla – s výmluvou na povodně – nákup stíhacích letounů gripen pro českou armádu. Důvody nákupu přitom trvají: armáda přestává být schopna zajistit ostrahu vzdušného prostoru (nejlepší důkaz dodal právě summit, během nějž bylo nutno do Čáslavi povolat americké stíhačky). Anabází s gripeny ztratila vláda cenné dva roky, nyní se tedy bude rozhodovat znovu. Podívejme se na její možnosti z ekonomické perspektivy.
Sami, nebo s pomocí?
Kdyby soukromník rozhodoval o ostraze svého domu, asi by si nejprve položil dvě otázky: Jaké hlídání potřebuji? A je levnější obstarat si ho sám, nebo objednat u někoho ostrahu „na klíč“?Zakázka České republiky vychází z celkové koncepce tuzemské obrany vzdušného prostoru, ze smluvních závazků vůči NATO, ze standardů Aliance (například že jedna letka se skládá z 18 letadel), z efektivity provozu a z plnění vlastních obranných úkolů (je nutné držet denně alespoň dvě letadla v pohotovosti a dvě v záloze a zároveň zajistit výcvik a dostatek letových hodin pro piloty). Z toho všeho plyne potřeba nejméně 24 nadzvukových strojů.Je možné, aby některý stát využil out-sourcing, tj. zaplatil někomu jinému za poskytnutí odpovídajícího počtu stíhaček? Kupodivu ano. De facto si takto zajišťuje ostrahu svého vzdušného prostoru například Island. Je nutné vyřešit otázku velení, rozhodování o zásazích, zodpovědnosti za škody apod. Ale tyto problémy nejsou politicky ani právně neřešitelné, jak koneckonců dokázala přítomnost amerických stíhaček v Čáslavi. Reálně by ostrahu mohlo zajistit Německo nebo Spojené státy. Žádná armáda na světě ovšem nemá letadel ani pilotů nadbytek, takže zbývá otázka ceny tohoto out–sourcingu. Ale je dobré o této možnosti vědět.
Čtyři možnosti
Pokud se stát z cenových nebo jakýchkoli jiných důvodů rozhodne, že si ostrahu zajistí vlastními silami, pak se na trhu s vojenskou technikou naskýtá několik řešení: eurofighter, F-16, F-18 a gripen. Armáda žádá univerzální stíhací letoun, který by byl slučitelný (kompatibilní) se standardy NATO. Jak tedy vypadají jednotlivé nabídky?Eurofighter je útočný stíhací stroj s krátkým doletem. Ve vzduchu při bojové akci vydrží velmi krátce, nedokáže natankovat za letu. Úkolem této stíhačky je rychle se vznést, napadnout protivníka a rychle se vrátit na zem bez ohledu na provozní náklady. Vývoj trvá už mnoho let a paradoxně stále není dokončen.Obdobně u gripenu nejsou zatím zbraňové a komunikační systémy plně kompatibilní s NATO (byť se jeho výrobce dušuje, že verze pro českou armádu kompatibilní bude). Jeho vývoj rovněž není dokončen. Koncepce gripenů také vznikla už poměrně dávno (v 80. letech) jako stroje pro potřeby švédské armády. Jejich úkolem bylo odrazit případné „omyly“ sovětské armády při eventuálním střetu mezi NATO a Varšavskou smlouvou. Pro korektnost je třeba dodat, že z hlediska letových vlastností, manévrovatelnosti apod. je gripen srovnatelný s F-16 či F-18. Problémem gripenů je především fakt, že kromě Švédska a Jihoafrické republiky si jiný stát tyto letadla nekoupil. A ani pro Zemanovu vládu nebyla hlavním argumentem kvalita gripenů, ale doprovodné tzv. offsetové programy, jejichž efekt by byl v nejlepším případě diskutabilní. Gripeny přitom stojí zhruba 80 milionů dolarů (bez výzbroje), jsou tedy relativně drahé.Zbývají dva americké stroje, F-16 od firmy LockheedMartin a F-18 od koncernu Boeing. Obecně se dá říci, že F-18 je lepší stroj s delší životností (kolem 35 let), ale je také mnohem dražší (zhruba 30–36 milionů dolarů včetně výzbroje). F-16 stojí kolem 20 milionů dolarů za kus, ovšem cena záleží na typu, vybavení, případném opotřebování (a také na vyjednávacích schopnostech kupce, což koneckonců platí pro každou variantu). Možnost efektivního provozu stíhaček F-16 je ohraničena léty 2012–15. Po tomto období samozřejmě nespadnou, ale budou stejně zastaralé jako dnes ruský MiG-21. Tyto americké stíhačky však mají výhodu: mohou se stát předstupněm k zakoupení budoucího letounu JSF (Joint Strike Fighter), jejž rovněž připravuje LockheedMartin primárně pro americkou a britskou armádu.
Liberální utopie
Rozhodnutí o budoucnosti letectva by mělo padnout dostatečně rychle, neboť po dalších letech váhání už se bude rozhodovat pouze o tom, od koho si ostrahu vzdušného prostoru objednáme. Česká republika totiž už nebude mít dostatek kvalifikovaných pilotů. Při současných platech drží vojenské piloty v armádě především samotná možnost létání. Se snižujícím se počtem bojeschopných letadel a možností létat se snižuje i ochota pilotů v armádě zůstat.Ideální by bylo, kdyby vláda vyhlásila tendr, v němž by nebyly srovnávány jen jednotlivé typy letadel, ale celé balíčky služeb – a zúčastnit by se mohly jednotlivé armády se svými nabídkami. Česká armáda by se musela rozhodnout, s jakými letadly a za jakou cenu by mohla konkurenční nabídky přebít. Upřímně řečeno: je to řešení z oblasti liberálních utopií. Mnohem pravděpodobnějším scénářem budou neustálé politické hádky o tom, jaké stroje nakoupit, a to až do doby, kdy rozhodnutí již nebude možné odložit.
