fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Mám investovat do podniku, kde jsem zaměstnán?

0

Mnozí držitelé investičních kuponů tak hodlají učinit, protože koneckonců tak učinilo mnoho jejich známých a příbuzných zaměstnaných v podnicích, které byly privatizovány v I. vlně kuponové privatizace.

Ředitelé nebo vedení některých podniků zařazených na nabídkovém seznamu pro II. vlnu kuponové privatizace poskytují svým zaměstnancům různé výhody za to, když vloží své investiční kupony do podniku, v němž jsou zaměstnání. Sledují tím jednoznačně vlastní zájem, a tím je udržení své pozice na rozhodujících místech podnikového řízení. Zcela správně se domnívají, že vysoká poptávka individuálních investorů může vytlačit poptávku podílových a investičních fondů. Tato úvaha se stává reálnější, zvláště když dikové poskytli své investiční kupony vedení podniku, v němž jsou zaměstnáni. Spoléhají na podnikový management, že investuje jejich investiční body právě do jejich podniku. Spoléhají například na příslib, že tímto činem sníží své riziko ztráty pracovního místa.

Zaměstnanci si mohou být skutečně jisti, že podnikový management bude investovat jejich investiční body do vlastního podniku za „každou cenu“. Neodradí ho ani příliš velký růst bodové ceny nabízených akcií, který za normálních okolností odrazuje ostatní investory, pro něž je investice efektní, jen pokud náklady na ni nepřevýší určitou úroveň. Kritériem pro rozhodování podnikového managementu za této situace není efektivnost nebo očekávaná výnosnost dané investice, popřípadě minimalizace rizika investora, nýbrž jeho zájem udržet si své pozice. A za ty je ochoten zaplatit cokoliv, zvláště když prostředky na to jdou z cizí kapsy. V našem případě diků, kteří jsou jejich zaměstnanci.   

Držitelé investičních kuponů, kteří hodlají investovat do podniků, v nichž jsou zaměstnáni, se domnívají, že o svém podniku mají dobré informace, určitě lepší informace než o podnicích jiných. Nelze pochybovat o tom, že tyto informace jsou lepší než o jiných podnicích, otázkou však zůstává, zdali tyto informace jsou natolik dobré, aby uchránily investora od budoucích ztrát.

Je naivní se domnívat, že zaměstnanec, který je zároveň akcionářem podniku, v němž je zaměstnán, bude mít v pravý čas informace o tom, kdy prodat nebo přikoupit akcie podniku. Takovéto informace by mohl mít, kdyby byl členem některého ze statutárních orgánů akciové společnosti – představenstva nebo dozorčí rady. V těchto orgánech však mají své zástupce fondy, které je tam dosadily díky počtu akcií, jež v daném podniku získaly. Přestože členové statutárních orgánů akciové společnosti nezastupují fondy, s jejichž podporou se do těchto funkcí dostali, nelze vyloučit, že tito členové budou poskytovat určité informace „svým fondům“. V zemích s rozvinutou tržní ekonomikou a propracovanou legislativou je takovéto chování člena statutárního orgánu přísně sankcionováno. Náš právní systém, bohužel, zatím neumožňuje účinně zabránit kriminální činnosti této povahy.

Proto to budou pravděpodobně nejdříve podílové a investiční fondy, které budou mít relevantní informace o situaci v podniku či o jeho očekávaném vývoji. Na tuto situaci budou reagovat na kapitálovém trhu. Budou nabízet na prodej akcie daného podniku, když usoudí, že jim nepřinesou uspokojivou výši dividendy v budoucích letech ani vyšší cenu za jejich odprodej. Když budou považovat cenu akcií za příznivou vzhledem k očekávanému rozvoji podniku v budoucnu, budou jeho akcie nakupovat.

Drobný akcionář, ať je v daném podniku zaměstnán (a není zrovna ředitelem) či není, může na tento vývoj reagovat většinou vždy s určitým zpožděním za těmi, kteří mají lepší přístup k informacím. I jeho výnosy z nákupu a prodeje budou nižší než u kolektivních investorů – podílových a investičních fondů.
V zemích s rozvinutou tržní ekonomikou je investování do podniků zaměstnanci neobvyklé. Proč? Zaměstnanec se tímto svým rozhodnutím vystavuje nepřiměřeně vysokému riziku. Toto riziko spočívá v možnosti dvojí újmy, která zaměstnanci hrozí v případě, že podnik ztrácí svou konkurenční schopnost, neprosperuje a snižují se jeho výnosy. Za těchto okolností vedení podniku většinou přijímá opatření založená na omezení současné výroby a hledání takových druhů produkce, které vykazují lepší odbytové možnosti. V takovýchto podnicích se stává aktuálním přijetí programu restrukturalizace, který vyžaduje změny dosavadní profesní struktury zaměstnanců, tedy propouštění nynějších a v menší míře přijímání nových pracovníků. Propouštění v průmyslových podnicích by se v tomto případě dotklo převážně úzce specializovaných dělníků.

Druhou újmou, která zaměstnance může potkat, je ztráta z jeho případné investice do podniku, v němž je zaměstnán a který neprosperuje. Jeho investice do podniku, který se potýká s hospodářskými problémy, mu nepřinese ani očekávaný růst kapitálové hodnoty jím vlastněných akcií ani očekávané dividendy. Takovýto zaměstnanec může ztratit dvakrát. Jednak pracovní místo, a jednak výnosy ze svých úspor, které by mu připadly, kdyby investoval do nějakého jiného podniku. V podmínkách naší ekonomiky procházející transformací jsou hospodářské výkyvy častějším jevem než ve standardních tržních ekonomikách. Jednotlivé podniky se tedy dostávají snadněji do hospodářských problémů než jejich konkurenti ze západních zemí. Problémy, do nichž se může podnik v našich podmínkách dostat nemusí záviset vždy jen na něm samotném, nýbrž často na jeho obchodních partnerech, dodavatelích a odběratelích jeho produkce.

Argument, že zaměstnanci nákupem akcií vlastního podniku budou více motivováni na jeho hospodaření, se jeví slabý. Ekonomická teorie totiž zná termín zaměstnanecká akcie, která zaměstnanci podniku mohou získat za nižší než tržní cenu nebo bezplatně. Držení  těchto akcií jim umožňuje po dobu trvání zaměstnaneckého poměru podílet se na výnosech z hospodaření jejich podniku stejně, jakoby nakoupili akcie za tržní cenu nebo bodovou cenu v kuponové privatizaci.

Rovněž argument, že investování do akcií podniku, v němž jsem zaměstnán, mně umožní podílet se na jeho řízení, je v případě drobných akcionářů (individuálních diků) zcela absurdní. Jejich vlastnický podíl a z něho odvozená váha jejich hlasů na valné hromadě jim neumožní stát se členy statutárních orgánů – představenstva či dozorčí rady akciové společnosti, které jediné mohou rozhodně ovlivnit vývoj podniku.

Racionálně uvažující dik by měl v podmínkách současného českého hospodářství usilovat o minimalizaci rizik, která na něj číhají. Tato rizika jsou nemalá a každý si je zřetelně uvědomí až při čtení seznamu podniků určených pro privatizaci ve II. vlně. Zkušenosti přesvědčují, že by se měl určitě vyhnout investování do podniku, v němž je zaměstnán!

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..