V neděli 23. června dorazil do Česka na pozvání zakladatele Liberálního institutu Jiřího Schwarze a předsedy Akademické rady Liberálního institutu Josefa Šímy argentinský prezident Javier Milei, aby se den poté zúčastnil ve Velkém sále Žofína mezinárodní konference, která vyvrcholila předáním Výroční ceny Liberálního institutu. Na oplátku si pro všechny zúčastněné připravil téměř třičtvrtěhodinovou přednášku z liberální ekonomie. Nebylo překvapením, že jeho projev se hemžil jmény jako Adam Smith, Friedrich August Hayek, Milton Friedman, Murray Rothbard, Gary Becker a další, kteří svými díly značně ovlivnili ekonomické postoje světoznámého libertariána.
Konferenci odstartovala panelová diskuze na téma Jak může politik vzdorovat sklonu byrokracie po větší regulaci?, kterou řídil Radek Soběhart a jíž se účastnili Ivan Langer, Ján Oravec, Aleš Rod a Zdeněk Zajíček. Posledně jmenovaný prezentoval návrh antibyrokratického zákona z pera Hospodářské komory, jehož schválení českým parlamentem by prostřednictvím snížení byrokratické zátěže podnikatelům ročně uspořilo 18 miliard Kč.
Druhý panel pojednal o Významu stabilních ekonomických podmínek pro ekonomický růst, který řídil Jiří Schwarz jr. Jeho účastníci Petr Bartoň, Mojmír Hampl, Ivan Pilip a Zdeněk Tůma zaujali pozornost téměř 600 účastníků zajímavými postřehy z hlediska fiskální a monetární politiky nebo jejich vzájemných interakcí.
Jako předskokani před samotným předáváním výroční ceny se ve třetím panelu nazvaném Konkurenční prostředí – cesta kúspěchu řízeném Lubomírem Lízalem představili Princ Michael Liechtenstein, Václav Gráf, David Havlíček a Radek Špicar. Jejich debata o odstraňování umělých bariér a využívání výhod společného trhu se stala nejlepším možným zakončením série panelových diskuzí.
Velkolepé finále celé konference odstartovalo slavnostní předání Výroční ceny Liberálního institutu za rok 2024 z rukou Jiřího Schwarze, Josefa Šímy a Petra Koblovského, ředitele Liberálního institutu. Kromě diplomu obdržel prezident Milei diptych, olejomalbu nazvanou Don’t Cry for a Change, Argentina!, která minimalisticky znázorňuje neelementární proces společenské transformace od socialistického úpadku knaději budoucího spontánního rozkvětu.
K samotnému diptychu obdržel Javier Milei i věnování od autora, kterým byl Marian Kay:
Očekávání jsou častěji spojena s nadějí než s beznadějí. Naděje je více vyjádřením přání a nadšení než očekávání, do něhož se promítá realita prožité zkušenosti nebo sdílené minulosti. Platí to pro jednotlivce i masy. I ony občas podléhají plané naději končící ve slepé uličce nebo v propadlišti dějin. Zatímco Pražské jaro 1968 potlačené ruskými tanky bylo planou nadějí, tak Sametová revoluce 21 let poté byla pro Českou republiku požehnáním. Uvolnila spící, potlačované, dlouhodobě pěstované mocné národní síly, které měly kuráž vzít osud do svých rukou. Každým dalším dnem, měsícem a rokem se daří měnit naději a étos Listopadu 1989 v realitu, přestože ona sama vytváří neočekávané překážky, které pro naplnění naděje je nezbytné překonat. Čím je realita složitější a přátelé starých pořádků odhodlanější, stává se cesta vpřed radikálnějším úkolem. Nestačí jen nahradit či přeskupit několik článků zřetězených problémů, pokrok je nutné proklestit řetězovou pilou! Její zvuk děsí pouze ty, co se mají proč bát. Většině argentinské společnosti nabízí naději založenou na principech svobody, soukromého vlastnictví, respektu k právu a vpřed ženoucí tržní konkurence. Pane prezidente Milei, ve Vašem transformačním úsilí o přeměnu argentinské naděje v realitu, minimalisticky ztvárněnou tímto diptychem, Vám přeji úspěch! Marian Kay
Poté následovala samotná přednáška “specialisty na ekonomický růst a peníze”, jak sám sebe argentinský prezident označil. Za akademickou přednášku, kterou zakončil slovyViva La Libertad, Carajo!, se mu dostalo potlesku ve stoje, který byl daleko více oceněním kvality obsahu jeho vystoupení než zdvořilosti, s níž se obvykle u prezidentských projevů setkáváme.
