Do křesla guvernéra ČNB usedl nový muž Zdeněk Tůma. Většinou ekonomů je označován za muže, který je pro činnost guvernéra centrální banky osobou velmi vhodnou.
Pro ekonomické rozhodování je velmi důležité, aby byl udržován určitý očekávaný a předem naznačený rámec inflace. Ten by pak neměl ničit a deformovat cenové informace. Pro podnikatele jsou nejhorší šokové výkyvy v pohybu míry inflace ať už směrem nahoru či dolů, někdy může negativně působit i příliš rychlé tempo desinflace. Z tohoto pohledu se dosavadní měnové strategie ČNB zdá jako ne příliš úspěšná. Zatím se jí nepodařilo určit inflační cíle tak, aby se strefili do jimi stanoveného rozpětí. ČNB by také měla zlepšit své predikce v oblasti inflačního cílování. S postupem cenových deregulací by se mělo přejít z cílování čisté inflace na cílování „hrubé“ inflace (zatím se cílování čisté inflace jeví příhodnější z toho důvodu, že je ještě víc jak 18 % váhy cen spotřebitelského koše regulováno či věcně usměrňováno). ČNB by měla počítat s tím, že nás cenové deformace, které jsou ještě pořád pozůstatkem předchozích čtyřiceti let fungování centrální, administrativní, direktivně řízené ekonomiky, budou trápit při postupném sbližování s cenovými hladinami členských zemí EU, případně EMU. Je zřejmé, že ceny části zboží a služeb, které patří do spotřebního koše jsou již na úrovni cen zemí EU, ale především ceny řady služeb této úrovně zatím nedosahuje. S tím musí ČNB při svém inflačním cílování počítat.
Pomoc ČNB drobným a středním podnikatelům by mohla spočívat v tom, že inflační cílování bude přesnější a její stanovování bude vycházet z reálné situace v hospodářství.
ČNB určuje povinné minimální rezervy pro komerční a obchodní banky. Tyto jsou v současné době na stavu hospodářství odpovídající úrovni a lze jen velmi těžko očekávat, že by se nynější úroveň PMR ještě snížila. Za úvahu by stála možnost úročení povinných minimálních rezerv. Bankám by to umožnilo uvolnit řádově několik set milionů Kč k poskytování finančních prostředků třeba pro malé a střední podniky. Dopad by však v rámci celé ekonomiky byl zanedbatelný.
Podstatně důležitější je zachování stávající výše základních úrokových sazeb i přes hrozbu vnější a vnitřní nerovnováhy.
Při tak křehkém, nicotném ekonomickém růstu, který nyní zažíváme, by nemělo v horizontu 4 – 6 měsíců dojít k růstu úrokových sazeb. Ve 2. čtvrtletí došlo ke snížení tempa růstu reálného HDP na 1,9 % oproti 1. čtvrtletí letošního roku, kdy ekonomika rostla o 4,4 %. Až statistická data z prosince letošního roku potvrdí zda-li se jednalo jen o krátkodobý výkyv ekonomického růstu či zda tato tendence k poklesu tempa ekonomického růstu je dlouhodobější. V české ekonomice zatím v žádném případě nedochází a ještě aspoň 9 – 12 měsíců nedojde k „přehřátí“ ekonomiky, které by mělo vést bankovní radu ke zvýšení úrokových sazeb. Za takovéto „přehřátí“ by se snad dal považovat zhruba 5 – 6,5 % růst reálného HDP a to po dobu delší než tři či čtyři čtvrtletí po sobě jdoucí.
Jen těžko se dá předpokládat, že zvýšení úrokových sazeb, které by mělo tomuto „přehrátí“ ekonomiky zabránit, by mohlo vést ke snížení vnější nerovnováhy. A už vůbec se nedá počítat s tím, že by vedlo ke snížení vnitřní nerovnováhy. Ta v ČR roste nejen díky současné vládě socialistů, ale i kvůli některým chybným rozhodnutím vlád předchozích. Velký díl viny, byť možná nepřímo, na současném prohlubování vnitřního zadlužení nese i ČNB svými chybami v druhé polovině 90. let.
ČNB by taktéž mohla nepřímo pomoci drobným a středním podnikatelům i tím, že by změnila klasifikaci úvěrů, které poskytly komerční a obchodní banky. Za úvahu by stálo pozměnění opatření z roku 1998, které vstoupilo v platnost v roce 1999 a které se týkalo povinnosti vytvářet stoprocentní rezervy oproti úvěrům, které mají problémy se splácením a které jsou ručeny nemovitostmi. Určitá rizika zde jsou , ale jen těžko mají nemovitosti, kterými je ručeno nulovou hodnotou. Banky by zajisté přivítaly možnost kdyby tyto opravné položky nemusely být tvořeny ve výši 100 %, ale třeba jen ve výši 50 – 70 %. Za jistých okolností by i tato změna mohla nepatrně přispět k uvolnění, tzv. credit crunch (zamrznutí úvěrů).
Centrální banka taktéž ovlivňuje politiku stanovování devizového kurzu. V tomto směru je její postavení ne příliš silné především z toho důvodu, že náš kurz je fixován na euro, (dříve na německou marku). Bohužel tato měna je ve vztahu k dolaru na slabých pozicích. Pro většinu podnikatelů by bylo vhodné, kdyby koruna zhodnocovala vůči dolaru (vzhledem k tomu, že většinu surovin, dovážíme v dolarových cenách) a naopak kurz koruny se znehodnocoval vůči euru (marce) tak, aby byly posíleny šance českých exportérů, kteří vyváží většinou do oblasti eurozóny. Tím by získali vyšší tržby i v českých korunách. ČNB by mohla za jistých okolností částečně nepřímo působit na znehodnocování koruny vůči euru (marce). Bohužel nemůže ovlivnit vztah mezi eurem a dolarem.
Je zřejmé, že ČNB přímo malým či středním podnikatelům pomoci nemůže. Může se však spolupodílet na vytvoření průhledného prostředí a stanovení jasných pravidel, může přispět k udržení relativně stabilní cenové hladiny. Může nechat „plout“ korunu tak, aby její hodnota stimulovala zvýšení exportu. Členové bankovní rady svou autoritou mohou poukazovat na nebezpečí, číhající na nás z příliš závratného tempa růstu vnitřního dluhu.
