Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Někdo jako Milton Friedman prostě chybí

0

Předmluva Vladimíra Dlouhého k druhému českému vydání Svobody volby

Od prvního českého vydání knihy Miltona a Rose Friedmanových Svoboda volby uplynulo dlouhých 27 let a je to také již 13 let, co Milton Friedman zemřel. Doba je dnes zcela jiná než počátkem 90. let, je dokonce o hodně jiná, než tomu bylo v době Friedmanova odchodu z tohoto světa v roce 2006. Svět prošel velkou recesí let 2008 a 2009, došlo k společenskému vystřízlivění z přínosů svobodného, volného obchodu – a nejen nová, mladá generace ekonomů a politiků, ale i jejich starší, mainstreamoví kolegové dnes hledají zcela jiná paradigmata pro formování hospodářské (a tím i sociální) politiky, než byl Friedmanův pohled na svět. Obrovský ekonomický pokrok Číny založený na státním kapitalismu je i ve vyspělých západních demokraciích často zjednodušeně vnímán jako implicitní potvrzení, že „Friedman je překonán“. Je tedy druhé vydání knihy Miltona a Rose Friedmanových Svoboda volby – navíc po dlouhých 27 letech – zbytečné, protože jsou jejich myšlenky zapomenuty?

Druhé vydání této knihy není zbytečné, naopak. Ani Friedmanovy postoje a doporučení nejsou překonány. Jistě, v důsledku překotného rozvoje nových technologií především v IT, ale třeba i na finančních trzích, je světová ekonomika dnes diametrálně jiná. Bortí se většinové přijímání kapitalismu a parlamentní demokracie jako zdánlivě univerzálního systému pro zajištění míru, lidské důstojnosti a svobody a také zajištění růstu blahobytu, které převládalo po druhé světové válce. Tím spíše je stále více odmítán kapitalismus, zosobněný hospodářskou politikou Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové z osmdesátých let minulého století, kdy tato politika přímo na Friedmana odkazovala.

Na druhé straně, ve vyspělých zemích dnes žijeme v nestabilní době, kdy nový typ populisticky laděných politiků sice slibuje radikální změny, ale konkrétní hospodářsko-politické kroky jsou prováděny ad hoc, bez schopnosti nabídnout ucelené koncepty. Stejně tak teoretická ekonomie neumí hospodářské politice takové koncepty poskytnout. Politika Donalda Trumpa je nejlepším příkladem, ale například ani centrální banky na tom nejsou lépe, když stále zoufaleji zabředají do pastí negativních úrokových měr a obrovského nafukování svých bilancí, což jednou všichni zaplatíme, jen ještě nevíme jak. Hlavně však dnes nevíme, kudy dál.

Někdo jako Milton Friedman prostě chybí. Nejde ani o to obhajovat všechny jeho myšlenky za každou cenu. Dnes především chybí Friedmanova odvaha – jak vědecká, tak lidská. Snad nejlépe jeho odvahu a důvěru v sebe sama ilustruje jeho boj s keynesiánskou politikou v USA. V praktické rovině to byla především kritika údajného kompromisu mezi inflací a nezaměstnaností, založeného na Phillipsově křivce, který položil (jistě i s dalšími faktory) základ k prudkému nárůstu inflace a současně přetrvávající nezaměstnanosti v letech sedmdesátých.

Původní Phillipsova křivka říká, že změna nominálních mezd je přes nelineární vztah svázána s úrovní nezaměstnanosti. Pro keynesiánce to byla dvojí výhra. Teoretická, protože vztah mezi změnou nominálních mezd a nezaměstnaností umožnil propojit teoretické určení produktu a zaměstnanosti s vysvětlením vývoje mezd a cen. Phillipsova křivka poskytla onu slavnou „chybějící rovnici“, která učinila tehdy převažující makroekonomické modely kompletní. Byla to ale také výhra hospodářsko-politická, neboť keynesiánci nabídli politikům jednoduchý koncept stop-and-go přístupu. Je příliš vysoká inflace? Připusťme trochu vyšší nezaměstnanost a podle Phillipsovy křivky se inflace v krátkém období sníží. Je-li příliš vysoká nezaměstnanost, pak naopak, stimulujme hospodářský růst, nezaměstnanost klesne a cenou za to bude vyšší inflace. V tomto přístupu to byl stát, který podle svého uvážení měl jemně regulovat („fine-tune“), cestou fiskální a monetární politiky, kompromis mezi nezaměstnaností a inflací a byl to stát (vláda, centrální banka), kdo měl být arbitrem, jaká inflace či jaká nezaměstnanost je společensky v krátkém období přijatelná.

Jak ukázala sedmdesátá léta, slepá víra v Phillipsovu křivku se hrubě nevyplatila. Friedmanova odvaha a především intelektuální, vědecká velikost se však ukázala dávno před tím – v době, kdy se téměř nikdo další neodvážil s hlavním keynesiánským proudem nesouhlasit. (Edmund Phelps, další z pozdějších nositelů Nobelovy ceny za ekonomii, je světlou výjimkou.) Friedman odmítal dlouhodobou platnost kompromisu mezi inflací a nezaměstnaností podle Phillipsovy křivky s tím, že účastníci trhu práce (jak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci) sledují především reálné mzdy a tedy rozhodující je pro ně očekávaná inflace. To vedlo jednak k nové specifikaci Philipsovy křivky rozšířené o očekávání („expectations-augmented Philips curve“), jednak otevřelo cestu k teorii racionálních očekávaní, jejíž některé poznatky přijala poměrně rychle i nová generace keynesiánců. Z praktického hlediska však Friedman ukázal, jak je fine-tuning pro hospodářskou politiku v delším období nebezpečný.

Je málo lidí, kteří ve vědě dokáží jít tvrdohlavě svojí cestou, proti většinovému proudu. Tím spíše to platí pro společenské vědy, kde nelze provádět opakované experimenty za stejných či laboratorně se měnících podmínek jako například ve fyzice. Friedman svojí zarputilostí dokázal názorově prorazit ještě v době téměř absolutní keynesiánské převahy v druhé polovině šedesátých let. Jeho prezidentská přednáška na zasedání Americké ekonomické společnosti v prosinci 1967 (publikovaná v American Economic Review v březnu 1968) pod názvem Role měnové politiky (The Role of Monetary Policy) se stala jednou z nejcitovanějších ekonomických publikací 20. století. Nejdůležitější však bylo, že jeho přednáška oslovila posluchače a čtenáře do té míry, že přeorientovali své myšlení, že postupně buď přijali jeho argumentaci nebo ji alespoň zahrnuli do vlastních koncepcí. Ne nadarmo ji James Tobin, jeden z nejvýmluvnějších a nejvytrvalejších Friedmanových kritiků, označil za „pravděpodobně nejvlivnější článek, který kdy byl publikovaný v ekonomických časopisech“.

Odvaha tedy Friedmana vždy zdobila a už jen za to stojí si ho neustále připomínat. Platí to tím spíše, když dnes takovou odvahu má někdo jako Thomas Piketty, který stojí při hledání nových paradigmat pro hospodářskou politiku na opačné straně názorového spektra. Z pohledu nedávné historie to pro někoho má svoji logiku, ale tím spíše musí hledat podobnou odvahu i ti, kteří se k Friedmanovu odkazu hlásí.

Friedmanova stopa v ekonomické teorii i v diskuzích o hospodářské politice byla samozřejmě mnohem hlubší a jen připomeňme, že je vnímán jako hlavní představitel monetarismu 20. století, kdy jako alternativu k tehdy převažující Keynesově poptávce mimo jiné zformuloval vlastní teorii poptávky po penězích,. Konceptem permanentního důchodu zásadně posunul teorii spotřební funkce, stejně jako ovlivnil teoretické úvahy o platební bilanci a určení směnných kurzů. Byl mimořádně schopný svoji argumentaci vtěsnat do krátké podoby novinových článků a jiných popularizačních publikací. Sedmnáct let, od roku 1966 do roku 1983, měl pravidelný sloupek v časopise Newsweek.

Friedmanovy teorie, ale snad ještě více hospodářsko-politická doporučení, vyvolávaly bouřlivé a kontroverzní diskuze. Doporučoval konstantní růst nabídky peněz, byl zásadním oponentem cenové a mzdové regulace a vytrvale kritizoval americkou centrální banku za pokusy o již zmíněný „fine-tuning“. Jeho teoretické závěry nebyly vždy potvrzeny empiricky, případně on sám během let své názory upravoval, což byla někdy voda na mlýn jeho kritikům (spory o konstantní rychlost obratu peněz byly ukázkovým příkladem). Současně však málokdo dokázal v empirické oblasti to, co Friedman. Jeho empirické opus magnum, napsané spolu s Annou Schwartzovou, Měnová historie Spojených států, 1867–1960, je dodnes nepřekonaným příkladem obrovské mravenčí práce, kombinované s úžasnou teoretickou erudicí. Friedman v ní došel k slavnému závěru, který explicitně zformuloval v jiné knize z téhož roku: „Inflace je vždy a všude monetárním jevem“.  (Milton Friedman: Inflation: Causes and Consequences, 1963, str. 17)

V roce 1976 byla Miltonu Friedmanovi udělena Nobelova cen za ekonomii jako ocenění za práci v oblasti spotřebitelské analýzy a teorie, monetární historie a stabilizační politiky.

Milton Friedman však byl více než jen ekonom. Jeho vášnivá obhajoba svobodného rozhodování jednotlivce ovlivnila obrovské množství lidí, z nichž mnoho ani nemělo ekonomické vzdělání. Jeho myšlenky a publikace měnily myšlení amerických prezidentů, světových státníků, podnikatelů a manažerů, stejně jako několik generací studentů ekonomie a dalších společenských věd. Po celý život díky brilantnímu myšlení prosazoval efektivně svoji morální vizi – vizi společnosti, kde se lidé svobodně rozhodují a kde stát nemá právo jejich rozhodování zvrátit. Byla to vize, která po desetiletích převahy myšlenkového rámce Rooseveltova New Dealu změnila Spojené státy i velkou část světa.

Věděl, že „ideální kapitalismus“ neexistuje, ale věřil, že každá země, která si váží svobody, by měla provádět politiku, která se tomuto ideálu blíží. V článku s příznačným názvem Je kapitalismus humánní? jasně prohlásil, že společnost, která bude zdůrazňovat odpovědnost jednotlivce za sebe sama, povede k vyššímu a žádoucímu morálnímu kreditu. V protikladu k tomu, že se v dnešní době stává symbolem teoretika dravého kapitalismu, Friedman vždy tvrdil, že lidé, jejichž příjem je nižší než určitá hranice, mají nárok na státní podporu. Prosazoval koncept negativní daně z příjmu, když člověk pod příjmovou hranicí peníze dostává, místo aby platil daně,.

Svoboda volby je vlastně soubor deseti esejí, hlavně však ztělesňuje Friedmana v jeho úplnosti. Nebyla to jen publikace Miltona a Rose, podle podtitulku je to Personal Statement, což v tomto kontextu je asi nejlépe přeloženo jako osobní svědectví. Jednotlivé kapitoly/eseje jsou napsány velmi čtivě a osloví i laika. Podle kapitol bylo (současně, ne až po vydání knihy) natočeno deset mimořádně úspěšných televizních pořadů, které Friedman vždy uvedl a dále diskutoval s vysoce uznávaným hostem. Tato kniha tak ukazuje Friedmana vědce, Friedmana spisovatele a Friedmana popularizátora. Celý pořad byl tak úspěšný, že v roce 1990 měl remake, ve kterém byl mezi Friedmanovými hosty byl například i Ronald Reagan.

K prvnímu českému vydání Svobody volby napsal Friedman osobně předmluvu, ze které připomeňme alespoň jednu myšlenku: svobodné trhy jsou samy o sobě důsledkem soukromého vlastnictví a jsou bez něj nemožné. Friedman dobře věděl, proč tuto skutečnost zdůrazňuje tehdejšímu československému čtenáři v roce 1992, rok po základních reformních krocích, směřujících k volnému trhu (reformy k 1. lednu 1991), a v době, kdy privatizační procesy byly teprve na počátku.

Dnes, na sklonku roku 2019, se změnilo mnoho. Československo dávno neexistuje, Česká republika prošla privatizací a obnovila soukromé vlastnictví a po mnoha peripetiích se zařadila mezi standardní evropské země. Náš kapitalismus je dost daleko od Friedmanova ideálu, nicméně současné generace si užívají životní úrovně, jakou žádné z těch předcházejících neznaly. Návštěvník z jiné planety, který zde byl naposledy v roce 1988 a vrátil se až nyní, by musel být přesvědčen, že socialismus musí být zcela zapomenut.

Není tomu tak, a to nejen u nás. Ve Friedmanově rodné zemi, v USA, současná vládnoucí administrativa na jedné straně sice snižuje daně, na druhé však fatálně podkopává základní principy volného obchodu. Až příliš mnoho opozičních demokratů, v zoufalé snaze najít protitrumpovský recept, překonává ve svých programových prohlášeních i ty nejbláznivější socialistické snílky. Britská labouristická strana je vedena člověkem, který veřejně obdivuje Fidela Castra a Huga Cháveze a nelze vyloučit, že se stane příštím britským premiérem. V západní Evropě se nacionalističtí populisté shodují s novodobou levicí na mnohem hlubších zásazích státu do chodu nejen ekonomiky, ale celého našeho života. Svoboda jednotlivce, svoboda volby, je ohrožena.

To vše by nebylo možné bez hlubokých názorových posunů ve společnosti, především u mladé generace. Příčin je mnoho, včetně přesvědčení u nízko- a středněpříjmových skupin lidí a u mladé generace, že friedmanovský kapitalismus nepřinesl blahobyt a sociální spravedlnost, jakou sliboval. Nemalá část společnosti je tak ochotna uvěřit buď novodobým socialistům nebo jejich pravicovému alter-egu.

Právě proto si musíme připomínat dílo Miltona Friedmana a jeho dědictví správně uchopit a v myšlenkovém i politickém boji dobře použít. Nesmí jít o obhajobu Friedmana za každou cenu a do poslední myšlenky. Jako každý, i on se někdy mýlil. Pracoval a psal v jiné době. Nelze popřít selhání trhů, vedoucí k hluboké krizi v roce 2009. Řešení, která však dnes nabízejí socialisté, nám však mohou podkopat to nejcennější, co máme – naše svobodné rozhodování. A český čtenář – alespoň ten, který prožil období socialismu a centrálního plánování – ví, k jakému ekonomickému zaostávání a k jakému celospolečenskému marasmu omezení lidské svobody vedlo.

Vladimír Dlouhý
listopad 2019, Praha


Knihu Svoboda volby je možno zakoupit v našem e-shopu a u každého knihkupce.

Sdílej

O Autorovi

mm

Vladimír Dlouhý je prezidentem Hospodářské komory ČR a bývalým místopředsedou ODA a ministrem průmyslu a obchodu v letech 1992–1997. V letech 1989–1992 byl ministrem hospodářství ČSFR.

Comments are closed.

All search results