fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut

Nemáte právo na svou kulturu

0

Většina stížností ohledně migrace jsou věty oznamovací. „Imigranti nám berou práci.“ „Imigranti zneužívají náš sociální systém.“ „Imigranti se nenaučí anglicky.“ „Imigranti budou prosazovat šaríu.“ Nicméně, jeden druh stížnosti bývá obvykle formulován jako otázka: „Nemají snad lidé právo na svou kulturu?“ Táží-li se lidé takto, tón jejich hlasu bývá obvykle smířlivý, jako by chtěli říct: „Tohle určitě přijmeš i ty.“ Po mém soudu je však tato výzva skutečným trojským koněm. Nikdo, nikdo nemá „právo na svou kulturu.“

Proč ne? Protože kultura jsou… ostatní lidé! Kultura je, s kým chtějí ostatní lidé chodit a brát se. Kultura je to, jak ostatní lidé vychovávají své děti. Kultura jsou filmy, na které se ostatní lidé chtějí dívat. Kultura jsou koníčky, kterých si ostatní lidé cení. Kultura jsou sporty, které ostatní lidé provozují. Kultura je jídlo, které ostatní lidé vaří a jedí. Kultura je náboženství, které se ostatní lidé rozhodli praktikovat. Mít právo na kulturu znamená mít právo rozhodovat o všech těchto volbách a jakkoli se děsím zveličování, „právo na kulturu“ je doslova totalitní, protože nemůžete zajistit zachování své kultury bez totalitní vlády nad samotnou podstatou života ve společnosti.

Vezměte si mé rodiče. Oba se narodili ve třicátých letech. Během více než osmdesáti let jejich života se americká kultura změnila k nepoznání. Svět, který si pamatují, je téměř pryč. Srovnejte jen filmy ze čtyřicátých let s těmi dnešními – jsou ze dvou různých planet. Nebo si vezměte tu změnu ve vztazích mezi pohlavími, výchově dětí, náboženství nebo stravování. Otázka: Mají mí rodiče právo získat svou kulturu zpátky? Jediná rozumná odpověď zní: Rozhodně ne. Mohou si svobodně žít postaru, nemají ale právo kohokoli nutit, aby je v tom následoval. Dělají-li mladší ročníky radikálně odlišná rozhodnutí – což dělají – pak musí mí rodiče nechat svou milovanou kuturu zmizet. Samozřejmě jim nic nebrání si stěžovat. Nic jim nebrání nás přesvědčovat, že děláme hroznou chybu. Pakliže se ale obrátí na vládu s žádostí o regulaci kultury, nejde už o „obranu jejich práv“, ale o pošlapání práv druhých.

Není zde snad zásadní rozdíl mezi evolucí kultury v čase a její destrukcí vlivem imigrace? Zní to přesvědčivě, dokud se doopravdy nepodíváte na posledních sto let historie kultury. Otázka: Sdílíte své kulturní zázemí spíše se svými prarodiči – nebo s cizinci z vaší generace? Pokud jste se nad odpovědí museli zamyslet, pak už jste uznali, že tyto dvě cesty kulturní změny jsou přinejmenším srovnatelně dramatické.

Jistěže, „nemáte právo na svou kulturu“ ještě neznamená, že musíte sedět a sledovat, jak se vaše kultura vytrácí. Máte veškeré právo soutěžit na kulturním trhu, abyste ostatním prodali hodnotu svého způsobu života. Stejně jako každý, kdo udržuje smír.

Můžeme věřit, že tento kulturnímu turnaj přinese dobré kulturní výsledky? Každý student historie ví, že je to složité. Jako fanda kosmopolitní západní kultury musím ale celkové kulturní skóre posledního století prohlásit za relativně fantastické. Ačkoli by si naše kultura mohla vést mnohem lépe, „smart money“ říkají, že pokrok bude pokračovat. Bojím se ale, že doomsayeři nedají pokoj bez ohledu na to, jak úžasnou se naše globální kultura stane. Mýlí se, ale jsou mistry marketingu.

Přeložil Martin Štencel. Původní článek You Have No Right to Your Culture vyšel na webu EconLib.

Sdílej

O Autorovi

mm

Bryan Caplan je profesorem ekonomie na George Mason University a autorem knih Mýtus racionálního voliče, Selfish Reasons to Hoave More Kids a The Case Against Education.

Comments are closed.

All search results