Nobelův výbor poněkud zaspal dobu a teď se zřejmě snaží svá opomenutí zpětně opravit. Pokud se vám zdá, že letošní Nobelova cena za ekonomii tak trochu spadla z měsíce, pak nejste sami. Získal ji ekonom velmi staré školy Edmund S. Phelps za „analýzu intertemporálních substitučních vztahů v makroekonomické politice“. Tedy zkoumal, zda-li i v makroekonomii platí něco za něco, a to hlavně v čase. Vlastně zjišťoval, zda je možné, aby tvůrci ekonomické politiky dokázali „vyměnit“ úroveň některých veličin, pokud by shledali, že je to výhodné: například zda je možné vyměnit nižší nezaměstnanost za vyšší inflaci. Pokud vám přijde podobná úvaha scestná, pak před padesáti lety se za scestnou nepovažovala. Naopak, patřila do základní výbavy každého markoekonoma a to pod jménem Phillipsova křivka.
Boj o Phillipsovu křivku
Novozélandský ekonom William Philips totiž na základě některých, a nutno říci, že nepříliš průkazných dat, navrhl v roce 1958 hypotézu, že z makroekonomického hlediska je možné dosáhnout nižších úrovní nezaměstnanosti vyšší inflací a naopak. Jeho článek vzápětí zpopularizovali zejména pozdější nositelé Nobelovy ceny za ekonomii Paul Samuelson a Robert Solow. Sice se nejednalo o empiricky řádně prokázanou teorii a navíc je teoreticky v podstatě nepodložená, měla však pro politiky a národohospodáře neodolatelné kouzlo – dávala jim léta hledaný šém na blahobyt (alespoň ten jejich). Vyšší míry inflace pomáhaly splatit dluhy z deficitních financování (na úkor střádalů) a ještě navíc jim podle Phillipsovy křivky měly umožnit snížit nezaměstnanost, a tím pomoci ke znovuzvolení. Kdo by odolal?
Ale Phelps patřil k těm několika ekonomům, kteří si nemysleli, že je možné vytvořit bez nákladů pro nikoho blahobyt a přišel s tím, že inflace má sice vliv na míru nezaměstnanosti (prostřednictví reálné úrovně mezd na pracovním trhu), ale nikoliv pouze inflace jako taková. Důležitá jsou také očekávání: pokud inflace bude stejně vysoká jako očekávání, pak vliv na nezaměstnanost nebude mít žádný, protože lidé nemají důvod měnit své chování. Pouze pokud očekávaná inflace bude nižší než skutečná, pak dojde k poklesu nezaměstnanosti, protože lidé krátkodobě podlehnou iluzi, že vydělávají více a budou nabízet více práce. Avšak toto pomýlení netrvá dlouho a za chvíli podobného efektu bude nutné dosahovat vyšší míry inflace než předtím a po nedlouhé době bude ekonomika trpět jak vysokou inflací, tak i nezaměstnaností. Jeho příspěvkem (ale také příspěvky jiných, zejména Miltona Friedmana) vznikla tedy tzv. modifikovaná Phillipsova křivka, avšak tato modifikace prakticky znamenala konec kouzla Phillipsovy křivky – najednou nebylo co s čím „vyměňovat“.
Adaptivní, nebo racionální?
Dopady této změny v pohledu na hospodářskou politiku byly dramatické: pokud nemůžeme dlouhodobě snížit nezaměstnanost vyšší inflací, pak nemá smysl tuto inflaci připouštět, protože není, co by přinášela, a navíc má svoje velmi negativní důsledky. Z pohledu Phelpse byla celá koncepce hospodářské politiky vlád a centrálních bank v 60. a ještě v 70. letech naprosto chybná. A díky krizím v 70. letech se nakonec tato změna z kateder přenesla i do hospodářských politik většiny vlád a přispěla k postupnému osamostatnění centrálních bank. To vše je hezké kdyby… kdyby to již jiní ekonomové neříkali dávno před ním a také mnohem lépe. Celá Phelpsova kritika Phillipsovy křivky je postavena na dynamice pracovních trhů a na koncepci přirozené míry nezaměstnanosti a je velmi jednoduchá i ve srovnání s ostatními ekonomickými modely. Z mnoha ohledů je pak Phelpsova analýza sice statisticky správná, ale pouze v tom, že správně našla korelující veličiny, které spolu však korelují vlivem veličin jiných. Navíc data (ale i zdravý rozum) příliš nepotvrzují předpoklad adaptivních (neboli zahleděných do minulosti) očekávání, na kterých Phelpsovy modely stojí, ale ukazují spíše na očekávání racionální (neboli beroucí v úvahu kromě minulosti i odhady do budoucna). Prostě Phelps se v podstatě mýlil, ale měl štěstí, že na první pohled to není vidět.
Jak bylo tenkrát zle
Nobelova cena Phelpsovi není totiž ani tak ukázkou toho, jak Phelps byl dobrý, ale spíš toho, jak makroekonomie 50. a 60. let byla špatná. Navíc, kdyby byla Nobelova cena Phelpsovi udělena před třiceti lety – tedy ve stejném roce, kdy ji dostal Friedman částečně za obdobný výzkum a za obdobný boj proti stejnému nesmyslu Phillipsovy křivky a ze stejných pozic, pak by zřejmě nikdo neřekl ani popel. Ale dnes jsou (naštěstí) jak ekonomická politika, tak zejména teoretická makroekonomie někde jinde – vládnou racionální očekávání a mikroekonomický přístup k makroekonomickým agregátům.
Na druhou stranu je to dobrá zpráva pro ty ekonomy staré školy, kteří zaprvé ještě žijí a zadruhé opravdu podstatně přispěli k rozvoji ekonomické vědy. Již druhým rokem totiž výbor jakoby napravuje svoje předchozí opomenutí a po ocenění Thomase Schelinga za teorie her z 50. let se opět ponořil do prehistorie ekonomické vědypo druhé světové válce. A tak nakonec třeba opravdu dostanou ocenění doposud opomenutí ekonomové typu Gordona Tullocka nebo Anne Krugerové.
