Na jednom pozoruhodném webu, kde se přispěvatelé předhání ve znalostech liberalismu, proběhla nedávno diskuse nad článkem Matěje Šustera Kouření v hospodách a „svoboda dýchat čistý vzduch“. Domníval jsem se, že článek obsahuje natolik konzistentní, logickou a srozumitelnou argumentaci, že po jeho přečtení už zastánci zákazu kouření v hospodách nezbude než posbírat prázdné náboje vystřílené argumentační munice a přiznat, že „problém“ řeší vlastnická práva. Překvapivě jsem se mýlil, a tak jsem si přečetl další argumenty „prokazující“, že liberálové jsou naprosto mimo. A jelikož to není asi naposled, co tyto slyšíme, neboť další iniciativy za zákaz kouření už se zase rozbíhají, bude vhodné se vyjádřit alespoň k jednomu z nich.
„Někdo sice může vlastnit restauraci, ale nevlastní vzduch, který je uvnitř,“ zní námitka. A proč nevlastní vzduch? Protože to nejde. A proč to nejde? Protože…to „říkal už Gaius“ (mimochodem, ten nic takového neříkal), případně „to věděli už Římané“ (viz Digesta, 1.8.2.1), pro něž byl vzduch jednou z „res omnium communes“ a také proto, že to „vyplývá z § 285 Všeobecného občanského zákoníku z roku 1811“. Alespoň tak praví znalci na výše zmíněném webu.
Přistoupím na chvíli na tuhle hru a budu argumentovat stejným způsobem ve prospěch tvrzení, že vzduch vlastnit lze. Italský právník Accursius, příslušník školy glosátorů, sebral ve svém díle Glossa Ordinaria poznámky a komentáře k částem Justiniánovy kompilace Corpus Iuris Civilis. Jedna z nějakých sta tisíc glos zní: Cuius est solum, eius est usque ad coelum et ad inferos, což znamená, že ten, kdo vlastní zem, vlastní sloupec vzduchu nad pozemkem a celou půdu až do středu Země. Tento princip přešel do anglického common law. Tak mohl Sir Edward Coke ve svém slavném díle „Commentary upon Littleton“ (viz The Selected Writings of Sir Edward Coke, sv. 2, str. 607) napsat, že „(…) lastly the earth hath in Law a great extent upwards, not only of water as hath beene said, but of aire and all other things up to Heaven“. A mohli bychom pokračovat další velkou autoritou common law, Williamem Blackstonem, či citovat výroky soudů ve slavných případech, které nám dávají příkaldy, jak common law chrání životní prostředí. A co z toho plyne? Vůbec nic. Taková argumentace je totiž ze své podstaty neplatná. Ten, kdo se zaštiťuje autoritou zákona v nějakém argumentačním sporu, stejně jako ten, jenž vzdoruje citací velkých myslitelů, se dopouští nekorektní argumentace ex auctoritate. Tu není třeba vyvracet, tu je třeba odmítnout jako takovou.
A tak nechme stranou Římany a ctihodné lordy a předpokládejme pro tuto chvíli, že vzduch vlastnit nelze. Koneckonců, vzduch v určitém smyslu není vzácným statkem a proto nemůže být předmětem lidského jednání, tedy ani prvotního přivlastnění. Pak musíme ale odpovědět na otázku, jak může liberál vzdorovat snahám o zákaz kouření v hospodách, když majitel „nevlastní vzduch“.
Majitel restaurace vlastní určitý, v prostoru vymezený objekt. Pokud někdo dobrovolně překročí jeho hranice, seznámí se s podmínkami, za nichž v jeho hranicích může pobývat a následně jej neopustí, musíme dojít k závěru, že s podmínkami souhlasí. Podmínky určuje vlastník. Například stanoví, že v hranicích jím vlastněného objektu se bude v době oběda kouřit. Jak vidno, nepotřebuje vlastnit vzduch k tomu, aby takováto pravidla mohl určit. Komu se to nelíbí, může jít o dům dál.
Jinými slovy, až do restaurace napochoduje nějaký disktutér z blogu Konfrontace s učebnicí římského práva v jedné ruce a připravenými citacemi z pera rakouských civilistů 19. století v druhé ruce s tím, že vzduch je všech a „tady se kouřit nebude“, nemá smysl se s ním přít a předkládat argumenty. S židlí taky neargumentujeme. Bude lepší ukázat mu východ a nejlepším možným způsobem tak demonstrovat sílu klíčového konceptu západní civilzace, tedy nedotknutelnosti soukromého vlastnictví.
