Každý rok je to stejné: ministr financí za vydatné pomoci svých ministerských spolupracovníků sestaví návrh rozpočtu, který se – a to je pravidlo – někomu vůbec nelíbí. Potom se začne vyjednávat s opozičními a mnohdy i koaličními partnery, tu se přidá miliarda, tam se přidají dvě, až se nakonec nadpoloviční většina poslanců uvolí, že tedy pro něj tu ruku zvedne. Popravdě však není ani tak zajímavé, co se děje po zveřejnění návrhu rozpočtu, jako spíš co se děje před ním. Jak vlastně takový rozpočet vzniká?
Všichni si uvědomujeme, že stát může vydat jen tolik, kolik dokáže získat na daních, poplatcích nebo z půjček. Jak se tedy určí, co je více potřeba? Kdo a na základě čeho rozhodne, zda má těchto deset miliard jít na školství, nebo na opravu silnic? Pokud si myslíte, že se sejdou ti největší odborníci na školství a pozemní dopravu a budou nad složitými matematickými propočty dlouze diskutovat o tom, zda celé společnosti více uškodí děravá tabule nebo děravá silnice, pak vás asi zklamu. Na ministerstvech jsou sice zaměstnaní analytici, kteří se snaží výše uvedenou otázku vědecky rozlousknout, ale jejich hlas bude vždy jen poradní. Hlavní totiž je, co více prospěje samotným politikům a stávající vládě. Aby mohli podle svého nejlepšího vědomí a svědomí řídit společnost, musejí politikové nejprve vyhrát volby. Když se jim to nepovede, dostanou se zase k moci ti druzí. A nejen v seriálu Ztraceni jsou „ti druzí“ vždycky ti horší.
Aby se udržel u moci, musí tedy být každý politik ochoten dělat ústupky. Nesmí si příliš rozhněvat bohaté, mocné a vlivné ani voliče. Bude zkrátka, jak ekonomové říkají, v zajetí nejrůznějších zájmových skupin – od železničářů a zemědělců, přes učitele, policisty a firmy provádějící opravu poškozených vozovek, až po zástupce průmyslu. Velikosti výdajů na jednotlivé kapitoly pak budou z velké míry určeny schopnostmi a vyjednávací pozicí různých zájmových skupin. Takže žádná maximalizace hypotetického společenského užitku, ale maximalizace užitku vlády, jejích představitelů a vysoce postavených úředníků. Užitek společnosti samozřejmě může být jednou z důležitých součástí vládního užitku, ale nikoliv jedinou.
Elegantním způsobem, jak rozdat co nejvíce peněz a zároveň co nejméně vybrat, je dluhové financování. A nejen elegantním, ale i jednoduchým. No posuďte sami, cituji z vládního návrhu rozpočtu na příští rok: „Schodek státního rozpočtu činí 70 800 000 000 Kč. Schodek státního rozpočtu bude vypořádán těmito financujícími položkami …“ A je to. Stačí jen pečlivě vypsat všechny nuly a určit, kolik bude pokryto vydáním státních dluhopisů a kolik si půjčíme. Proč to vlastně není víc? Vláda má naštěstí i jiné zájmy – například výhledové přijetí eura. Když k deficitu státního rozpočtu připočteme schodek zbytku veřejného sektoru, dojdeme k číslu 112 miliard, což je tak akorát na potřebné 3% hranici vůči HDP.
Zkrátka za rozpočty žádné velké počty nehledejme. Jde hlavně o politiku a politiky. V rozpočtu je totiž nakonec jen to, co oni z nejrůznějších důvodů chtějí.
