fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Recenze: Hry bez hranic Michala Kašpárka

0

„Druhý den ráno se celý náš tým elitních rozplakávačů dětí fotografoval do Forbesu, mixu pornočasopisu a Strážné věže.“

Michal Kašpárek, komentátor Seznam Zpráv (a dříve Finmagu), vydal v roce 2018 svoji první novelu nazvanou podle oblíbené devadesátkové televizní soutěže Hry bez hranic. Kdo si nepamatuje na Marcelu Augustovou ještě před tím, než ji převeleli na sloupečky volebních studií, neví, co je život. Název knihy je však velmi jinotajný a má několik rovin, které objevíte během četby.

Kniha si mě získala hned svou první stranou:

„Takže jestli tomu správně rozumím, cílem tvojí práce je rozbrečet někde na světě děcko.“

Vanda na mě přes úzký stolek prskala kousky čočkového burgeru – trvala na rande někde, kde vaří pro vegany – a čekala na mou obhajobu.

Chvíli mi trvalo, než jsem se v nečekané palbě rozkoukal.

Pak jsem zopakoval, že se živím jako herní vývojář.

„Ještě mi to řekni potřetí a hodně pomalu, jsem jenom hloupá holka.“

Znovu se zakousla do burgeru a s plnou pusou pokračovala.

„Když si v těch vašich gamesách musejí lidi co chvíli dokupovat nějaký blbosti, aby neprohráli, tak to potom asi rozbrečíte dost dětí.“

Otřel jsem si z   tváře její slint. Krom toho, že v jednom kuse prskala, měla taky tik. Šila sebou a drápala se na nose, jako by byla něčím nafrčená.

Následují spoilery.

Kniha je o hrdinovi, který programuje počítačové hry, pak ale jeho firmu koupí větší firma, která sice slibuje, jak se bude v kanceláři každý týden grilovat, ale zato se do ní bude muset docházet. Hlavní hrdina se ocitne bez práce a dostane geniální nápad, založit si svoji firmu, jejíž zaměstnanci jsou na neurčitou, avšak velmi dlouhou dobu v migračním táboře během migrační krize roku 2015.

V závěru knihy má hlavní hrdina spor s Vandou z první strany, zda je morální zaměstnávat lidi uvězněné v uprchlickém táboře, kteří nemají žádné jiné možnosti.

Hrdina však tím, že je zaměstná, zlepší jejich život. Dva jeho zaměstnanci si vydělají na to, aby si pořídili falešné pasy a utekli do Evropy za nadějnějším životem. Ostatní si přijdou na větší peníze a nemusejí dělat náročné (a dle knihy často zbytečné) práce v táboře.

Nemohl jsem si nevzpomenout na jednu z mých nejoblíbenějších filmových scének, konkrétně z filmu Sabrina s Humphrey Bogartem, Audrey Hepburnovou a Williamem Holdenem:

Holden: „Máš všechny peníze na světě.“
Bogart: „Vydělávání peněz není hlavní účel podnikání. Peníze jsou vedlejší produkt.“
Holden: „Co je teda hlavní cíl? Moc?“
Bogart: „Ále, z toho se stalo sprosté slovo.“
Holden: „Tak co je to nutkání? Jdeš vyrábět plasty. Co tím dokážeš?“
Bogart: „Co tím dokážu? Nic moc.
Vynalezli jsme nový výrobek, něco, z čeho bude mít svět užitek. Nové odvětví se přesune do nerozvinuté oblasti. Postaví se továrny, rozeběhnou se stroje a podnikáš. A shodou okolností teď lidé, kteří předtím neviděli ani halíř, mají najednou dolar, a bosé děti mají boty na nohou a mají umyté obličeje.
Co je špatného na nutkání, které dává lidem knihovny, nemocnice, baseballová hřiště a v neděli večer filmy?“
[Bogart zavolá svoji sekretářku.]
Holden: „Teď si připadám jako padouch.“

S Vandiným viděním světa je asi těžké nesoucítit. Jistě by bylo lepší, kdybychom mohli migranty podpořit charitou, než abychom je nutili dělat nádeníky v IT firmě. Skutečnost tohoto světa je ale taková, že ziskový sektor může chudým přerozdělit více zdrojů ve formě mezd než neziskový sektor ve formě charity.

Neziskové charitativní organizace odvádějí skvělou práci a jejich zaměstnanci a dobrovolníci jsou ve valné většině lidi s otevřeným srdcem, bez jejichž pomoci by měly obrovské spousty lidí ve světě (i u nás samozřejmě) mnohem horší život.

Avšak miliardy lidí z chudoby nevyvedla charita, nýbrž globální komerční trh.

Výhodné na tom je, že abyste pomáhali chudým jako kapitalista, nemusíte vůbec mít otevřené srdce. Můžete být – dáma promine – absolutní kretén a jedinec bez morálky, a přesto, jak pozoroval Adam Smith již v roce 1776: „Tím, […] že tuto výrobu řídí tak, aby její produkt měl co největší hodnotu, sleduje jen svůj vlastní zisk; jako v mnoha jiných případech, vede ho tu jakási neviditelná ruka, aby napomáhal k dosažení cíle, o který mu vůbec nejde. A to, že jemu o nic takového nejde, nemusí být vždy společnosti nějak na újmu. Tím, že jde za svým vlastním zájmem, prospěje mnohdy zájmu společnosti účinněji, než když mu chce opravdu prospět.“

Bohužel, co jsem četl čtenářské reference, spousta lidí vidí hlavního hrdinu jako padoucha. Musím říct, že mám asi k charitě bližší vztah než on, že bych si představoval větší zájem o zaměstnance a že bych asi nenaříkal, že mi utekli zaměstnanci z tábora do světa, ale jinak mi připadal hrdina jako kladná postava. Stavění plotů na hranici ho rozčilovalo, uprchlíkům dal šanci a dodržel svoje slovo ohledně platu. Nepřipadá mi, že by byl vyloženě špatný, nemorální. Spíš takový laxní, zneciltivělý, d-fensovskou terminologií asi vohnout.

Ale knihu si přečtěte a dejte mi vědět, jak hrdinu vnímáte vy.

Opomenout nelze také to, že do téhle situace uprchlíky dostaly státní instituce (nebo jejich rozpad) v jejich domovských zemích a stupidní politika evropských zemí, která je nepustí dál. Ta totiž vychází z chybného přesvědčení, že přijímání migrantů je charita, kterou si nemůžeme dovolit. Nic nemůže být dále od pravdy: přijímání migrantů ekonomicky pomůže jim velmi mnoho a nám taky hodně. Podrobně to rozebírá Bryan Caplan v poslední publikaci Liberálního institutu Otevřené hranice.

Sám autor nesmyslnou státní politiku stavění plotů rozebírá v rozhovoru pro Právo:

„Můj hrdina Filip v jednom momentu říká, že je to jako sledovat nejsilnější okamžiky jeho dětství – akorát pozpátku. Stavění plotů místo bourání hranic. A tohle jsem tam zažíval i já. Jsem dítě sametové revoluce, na všech školách jsem poslouchal, že hranice padají, že se Evropa humanizuje. A najednou jsem na vlastní oči viděl něco, co se blížilo apokalypse, o které jsem předtím četl v knihách o putování milionů poválečných vysídlenců.“

Kniha je velmi aktuální a je plná vedlejších historek, jak chodí hlavní hrdina na rande přes Tinder, hraje Truck Simulator, nakupuje drogy na darknetu a podobně. Autorův styl je (pro mě) čtivý a velmi vtipný, několikrát jsem od srdce zasmál. Nicméně vás musím varovat, že pokud jste starší než mileniál, bude vám asi styl a jazyk knihy ne úplně přístupný.

Jak je psáno na Twitteru, kniha do značné míry počítá s tím, že vy i autor jste v jedné sociální bublině:

Kniha je jednohubka, máte ji přečtenou za jeden dva večery. Sám autor by určitě při své rychlosti čtení řekl, že za hodinu. Za sebe ji určitě doporučuji, stejně jako autorovy komentáře.

A kdo z nás nikdy nechtěl osobě u stolu říct:

„Proč jsi taková píča, Vando?“

A někdy si budu muset zahrát ten Truck Simulator…

Kniha: Hry bez hranic
Autor: Michal Kašpárek
Rok vydání: 2018
koupit »


Za podnětné připomínky děkuju Martinu Štenclovi.

Sdílej

O Autorovi

mm

Martin Pánek je ředitelem Liberálního institutu a bývalým šéfredaktorem Laissez Faire. V minulosti pracoval jako poradce v Evropském parlamentu a je autorem knih Kompletní slepice a Částečná kráva.

Comments are closed.

All search results