fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Rok v covido-ekonomice

0

V březnu 2020 jsme pod tlakem sílící pandemie poprvé dobrovolně zavřeli ekonomiku, abychom ochránili životy spoluobčanů. Během následujících dvanácti měsíců, kdy ekonomika a lidé byli již několikrát zavření v „lockdownu“, jsme zvládli kompletně zdevastovat segment služeb, zvládli jsme zdevastovat děti na online výuce a co je nejhorší, vysokému počtu úmrtí na covid jsme nezabránili. Vláda vydávala jedno chaotické opatření za druhým, a aby si alespoň trochu vylepšila svůj mediální obraz, vybrala státní kasu do dna tak hlubokého, že jej nedohlédne několik následujících generací.

Státní přerozdělování a milion covid programů

Jednotlivá ministerstva se celých dvanáct měsíců předháněla v tom, kdo vypíše více covid kompenzačních programů. Namátkou: Covid-Bus, Covid-Nájemné, Covid-Izolačka, Covid-Lázně, Covid-Ubytování, Covid-Kultura, Covid-Sport, Covid-Gastro, Covid-Ošetřovné a tak dále. Pro úplnost, napočítala jsem na padesát tři různých kompenzačních programů a opatření pro firmy, živnostníky i zaměstnance. V množství opatření se následně nevyznal už ani jejich spolutvůrce, místopředseda sněmovny Hamáček, tedy předseda ČSSD, o kteréž hlasy se vládnoucí ANO opírá, a na Facebooku ČSSD se objevila jeho fotografie se slovy: „Existuje asi milion covid programů. Nikdo se v tom už nevyzná. Pojďme to zjednodušit! Víme jak.“

A to je právě ten problém. V množství covid programů a státních opatření se nevyznají politici, kteří je tvořili a schvalovali, ale také se v nich nevyznají firmy, pro které je pomoc určena. Nevyznají se v nich ani živnostníci a zaměstnanci, kterým mají pomoci. Tyto programy jsou složité, byrokraticky náročné a často pomáhají jen určitým segmentům ekonomiky. Tak například, kompenzační program Covid-Gastro kompenzuje restaurace a kavárny, ovšem dodavatele již nikoli. A tak dodavatelé mořských ryb, dodavatelé profesionálního kuchyňského vybavení či společnosti servisující kávovary jsou na tom stejně špatně jako restaurace, ale na podporu nárok nemají. Ani na dodavatele sportovního náčiní se nevztahuje podpora z programu Covid-Sport, který kompenzuje zavřená sportoviště a tak prodejci činek a fitness strojů musejí hledat jiný způsob, jak podnikání udržet.

Problém s formou pomoci v kompenzačních programech je také jejich pomalost. Než se dostanou peníze z programu Covid-Nájemné kadeřnickému salonu, který si chce udržet lukrativní místo a stále doufá, že snad už příští měsíc bude moci otevřít a tak nájemné platí, uplyne i půl roku. Jenže v tom okamžiku je již majitel salonu zadlužený, protože kromě platby nájemného platí také zaměstnance a čeká několik měsíců na kompenzaci jejich mezd z programu Antivirus.

V takové nečekané situaci, jako je celosvětová pandemie, která postihla všechny země nepřipravené, je právě rychlost reakce otázkou přežití. Firmy, kterým ze dne na den spadly příjmy na nulu, balancují na hraně krachu a nemohou čekat, zda jim státní úředník schválí podporu. Firmy potřebují rychlá, jasná a efektivní řešení, která jim okamžitě pomohou. A tato řešení potřebují všechny firmy, ne jen ty ze segmentů, které vyberou politici.

Medvědí služba ekonomice

Programy jako Antivirus, který proplácí mzdu zaměstnanců v zavřených podnicích, jen uměle udržují pracovní sílu tam, kde není potřeba. Například pokojské a údržbáři v zavřených hotelech dostávají mzdu za to, že nic nedělají. Je to problém proto, že paní pokojská by mohla jít pracovat do internetového obchodu na call centrum. A pan údržbář by si jistě taktéž našel místo, třeba ve stavebnictví, kde je nyní nedostatek zahraničních pracovníků. Je mnoho firem, které v této pandemii rostou, například rozvážkové firmy, firmy prodávající po internetu, farmaceutické firmy a podobně. A tyto firmy mají v současnosti problém nabírat zaměstnance právě proto, že ti jsou stále „zaměstnáni“ v podnicích, které de facto nepodnikají. A tak firmy, které by mohly růst, nerostou, protože není koho zaměstnat.  Statisíce pokojských a údržbářů je uměle udržováno v zaměstnáních, ve kterých reálně nic nedělají. To je plýtvání zdroji a plýtvání penězi daňových poplatníků, kteří jim přes program Antivirus mzdu platí.

Jak pomoci efektivněji

Daleko účinnější, spravedlivější a okamžitou pomocí by bylo zastavení plateb odvodů za zaměstnance a plateb daní z firemního příjmu pro všechny firmy, jejichž příjmy klesly. Pokles příjmů se dá snadno účetně vykázat a není potřeba složitého papírování. Jako další rychlá a spravedlivá pomoc se nabízí vratka daně za poslední roky, dejme tomu 3–5 let a to dle míry účetní ztráty těm společnostem, jež vykáží pokles příjmů, či příjmy vůbec nemají. Firmy by tak dostaly zpět to, co do státní kasy samy vložily. Mladé společnosti, které vznikly teprve nedávno a ještě nestihly generovat zisk, ze kterého by daně zaplatily, by mohly získat lhůtu na neplacení daně ze zisku a lhůtu, neboli daňové prázdniny, na snížení odvodu za zaměstnance. Délka lhůty by se určovala podle účetní ztráty. Tato lhůta by mohla být využita také pro podniky, které měly nárok na vratku daně. Daňové prázdniny jsou silně motivační pro podnikatele a OSVČ k oživení svého podnikání až pandemie skončí.

Vláda také měla snížit DPH, klidně až na nejnižší sazby, které povoluje legislativa Evropské unie, tj. ve snížené sazbě 5 % a ve standardní 15 %. Nižší DPH pomáhá jak spotřebitelům, kterým nechává více peněz v kapse, tak podnikům. Pokud by tak stát vybral na DPH pouze polovinu, daňvý výběr z DPH by se snížil zhruba o 200 miliard, přičemž upravený rozpočet počítal s deficitem 500 miliard.

Stát a peníze

Bohatství vytváří podnikatelé, kteří zaměstnávají lidi a lidé, kteří pracují. Státní úředníci bohatství nevytváří, a tak je potřeba podnikatele včetně těch drobných chránit a podporovat. Je potřeba si uvědomit, že stát, potažmo vláda, nemá žádné vlastní peníze. Peníze, které stát rozdává, se získávají z daní a to přímých (silniční daň, solidární daň, daň z příjmů atd.) a nepřímých (spotřební daně). Tyto daně platí podnikatelé a zaměstnanci, a pokud stát peníze k přerozdělení a tedy k záchraně firem nemá, což je současná situace, musí si půjčit. Jenže půjčka není zadarmo, je potřeba ji splácet a to i s úroky. A právě tyto splátky jsou dluh budoucích generací, protože právě kvůli splátkám vysokého dluhu bude méně peněz tam, kde to v budoucnu bude potřeba. Například na školství a platy učitelů, na zdravotnictví a moderní přístroje, nebo na nové dálnice.

I kdyby se stát rozhodl nevypisovat milion covid programů a operoval by pouze se snížením odvodů, s vratkou daní či s lhůtou na neplacení daně, musel by si rovněž vypůjčit, především na provoz, tedy na důchody, na platy lékařů, hasičů, policistů a úředníků. Ovšem půjčil by si řádově méně, odhadem 25 % současné částky, které si půjčil na kompenzační programy. Snížila by se byrokratická náročnost, firmy by přesně věděly, na co mají nárok a pomoc pro ně by byla okamžitá. A ty společnosti, kterým by nebylo pomoci, by uvolnili pracovní sílu pro firmy, které naopak potřebují růst, například výrobci roušek a dezinfekcí. Totiž umožnění růstu těmto firmám znamená, že tyto firmy budou platit vyšší daně a zaměstnají více lidí. Ekonomika by tak na tom v součtu byla daleko lépe než nyní.


Původně vyšlo v upravené verzi v MF Dnes pod názvem „Náš rok v COVID Ekonomice“ 15. května 2020 a na iDnes pod názvem „Milion zbytečných covid programů. Ekonomice šlo pomoci efektivněji“ 16. května 2020.

Sdílej

O Autorovi

mm

Jana Přibylová je analytička Liberálního institutu, zabývá se ekonomikou Jižní Ameriky a obchodními vztahy mezi Evropou a Jižní Amerikou.

Comments are closed.

All search results