fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Soběstačnost na zkoušku

0

Hospodářskou soběstačnost díky kvótám na potraviny mít naštěstí nebudeme. Parlament schválil verzi potravinového zákona bez kvót. Než však zastánci soběstačnosti přejdou od vyhrožování egyptskými bramborami nebo německým mlékem v kávičce k vylíčení ráje ekonomické soběstačnosti oplývajícího mlékem a strdím (a asi tedy bramborami), připomeňme si jinou zkušenost s ekonomickou soběstačností, kterou jsme si všichni právě prošli. 

Nyní pomalu končící lockdown je totiž v mnoha ohledech zkušební verzí soběstačnosti. Ne nutně na zahraničním dovozu potravin, přestože dodavatelské řetězce byly bezpochyby také zasaženy, ale spíše soběstačnosti – nebo lépe nezávislosti – jednotlivce na hayekovské velké společnosti.

Za normálních okolností žijeme současně ve dvou světech, píše Hayek ve své poslední knize Osudná domýšlivost. V mikrokosmu interakcí s lidmi, které osobně známe, s naší rodinou, s kolegy v rámci firmy, kde pracujeme, s přáteli, a zároveň také v makrokosmu velké společnosti neznámých osob a institucí, se kterými interagujeme přímo, jako s číšníkem, který nám přinese naši objednávku, nebo nepřímo, jako s farmářem, který vypěstuje brambory do našeho salátu (ať už v Egyptě nebo na Vysočině), nebo zaměstnanci Amazonu, kteří nám odešlou naši zásilku.

Oba tyto světy vyžadují jiný typ jednání a probíhají v nich jiné typy transakcí. Mikrokosmos malých skupin je řízen většinou konsenzuální deliberací založenou na vzájemné důvěře, dobré pověsti jednajících a informovanou intimními znalostmi osob, se kterými jsme ve styku. Oproti tomu velká společnost, která vzniká jako emergentní řád z interakcí jednotlivých prolínajících se malých skupin a jejich členů, je řízena tržními mechanismy. Jejich nastavení nám umožňuje důvěřovat zcela neznámým tržním agentům dostatečně na to, abychom s nimi obchodovali.

Jak to vše souvisí s protiepidemickými opatřeními a potravinovou soběstačností? Jednoduše – každý zákaz lze totiž chápat čistě jako zvýšení nákladů. Některé náklady porušování opatření jsou zřejmé – porušovatel riskuje přistihnutí a pokutu. Ne všechny náklady mají však finanční charakter. Zejména v první vlně koronavirové epidemie hrál větší roli strach z nebezpečnosti viru, riziko vlastního nakažení neznámou nemocí, nebo přenesení této nemoci na zranitelnější blízké nebo i cizince byly jistě větším vnímaným nákladem než riziko finanční ztráty při přistihnutí.

Přesto se již od začátku pandemie našli lidé, pro které přínosy z porušování opatření tyto náklady převyšovaly. A jejich počet s délkou trvání pandemie roste. I v zemích, kde zůstává vysoká podpora přísných protiepidemických opatření, průzkumy zároveň ukazují, že vysoký počet osob alespoň nějaká nařízení porušuje. Zatímco náklady porušování opatření v čase klesají s tím, jak se snižuje strach z viru a zároveň roste počet osob, které onemocnění prodělaly nebo jsou očkované, přínosy v mnoha případech rostou – například návštěva kadeřníka, která se před měsícem nezdála nutná, se v čase stává čím dál lákavějším prospektem.

Kromě prostého zdražení služeb nad jejich běžnou cenu mají zákazy služeb nicméně ještě jeden zásadní dopad: interakce, které se typicky odehrávají v rámci vztahů ve velké společnosti, se přesunuly do mikrokosmu malých skupin. Tím se také zásadně změnil jejich charakter.

Díky asymetricky nastaveným postihům, kdy stát využívá samotné poskytovatele služeb jako vymahatele opatření tím, že jsou postihy pro poskytovatele služeb dramaticky přísnější než postihy pro příjemce zakázaných služeb, si musí ti podnikatelé, kteří nadále i přes zákazy své služby poskytují, vybírat zákazníky mnohem pečlivěji než si ti, kdo zakázané služby poptávají, musejí vybírat dodavatele těchto služeb. Protože ilegální kadeřník čelí vyššímu riziku, a tedy vyšším nákladům než jeho zákazník, je nucen důkladněji zvažovat svou další účast na černém trhu omezených služeb, a důkladněji vybírat, s kým se pustí do směny.

K řešení této situace již nestačí běžné nástroje velké společnosti. Za přítomnosti likvidačních pokut pro poskytovatele služeb už ani zvýšené ceny služeb na černém trhu nemusí být dostačující, a nerozptylují obavy z následného udání. Měnou přestávají být peníze, které za takového nastavení incentiv již neposkytují dostatečnou informaci o protistraně, ale stává se jí důvěra, založená na hlubší znalosti.

Podobně, jako když běžně půjčíte partnerovi auto, nebo kamarádovi peníze, a díky dostatečně vysoké kredibilitě těchto osob, na základě mnoha informací, které o nich máte, nevyžadujete žádnou finanční remuneraci ani podpis smlouvy, podobně vpustí přes zákaz fungující vesnický hostinský do podniku jen známé sousedy, o kterých má dostatek informací, aby s důvěrou uskutečnil transakci.

Toto aplikování nástrojů malé společnosti na interakce tradičně ze sféry velké společnosti je pochopitelně přísně limitující. Výzkumy se různí v odhadu počtu osob, které průměrný člověk osobně zná a má s nimi dostatečnou vazbu na to, aby u nich měl dostatečnou důvěru, většina těchto odhadů však ukazuje na méně než 250 osob.

Vzhledem k heterogenitě velké společnosti a služeb, které jsme zvyklí poptávat, je téměř jisté, že mezi osobami, které věří vaší dobré reputaci dostatečně k realizaci obchodu, nejsou poskytovatelé všech služeb, které byste si přáli získat. Po značně dlouhém lockdownu začíná být například již dost patrné, kdo z nás nemá ve svém okolí známé kadeřníky.

A to nás vede k poučení o soběstačnosti. Nutnost získávat služby a statky těmito nástroji nás v mnoha ohledech vrátilo na úroveň prvobytně pospolné společnosti. Zatímco velká společnost na mnoha trzích nadále funguje, například právě na potravinovém, jiné služby, stojíme-li o ně, jsme se museli naučit získávat pouze od lidí, kteří nás znají a mají v nás dostatečnou důvěru, aby se ve směně s námi cítili bezpeční.

Bez mnoha služeb jsme se proto museli naučit obejít, pokud je naše reputace neuměla koupit, respektive pokud náš mikrokosmos neobsahoval žádného jejich poskytovatele. I ty služby, ke kterým nám naše reputace umožňuje přístup, jsme pořídili dráž. Jednak díky poptávkovému přetlaku a jejich celkové snížené dostupnosti, jednak i díky nefinančním zvýšeným nákladům, pokud náš známý tajný hostinský nezdražil. Mezi ty může patřit již zmíněná obava z nákazy, pocit viny z porušování nařízení či z toho, že způsobíme potíže našemu známému poskytovateli. Opakované využívání služeb skrze systém důvěry také může vést k trvalému poškození naší reputace u dané osoby.

Můžeme tedy usoudit, že jakkoliv se velmi liší v mechanismech, nezávislost na velké společnosti měla na trh se službami podobný efekt, jako by měla potravinová soběstačnost na trh s potravinami.

Z různých důvodů se zdá, že mezi skupinou příznivců kvót na potravinovou soběstačnost a skupinou odpůrců zavírání hospod a všech koronavirových opatření je poměrně velký průnik. Proto je závěr tohoto textu mířen především jim – až budete příště u voleb, na demonstraci, nebo u monitoru podporovat svým hlasem potravinovou soběstačnost, vzpomeňte si na lekci ze soběstačnosti od velké společnosti.

Ta nám ukázala, že soběstačnost činí některé statky či služby zcela nedostupné, a jiné zdražuje. Narozdíl od individuální autarkie koronavirové však ta potravinová nepřináší za tyto náklady žádné přínosy v podobě vyšší míry bezpečí, protože jak egyptské brambory tak německé mléko na českém trhu musí splňovat místní hygienické standardy.

Sdílej

O Autorovi

mm

Jan Mošovský je ředitelem výzkumu Liberálního institutu. Po absolvování studia ekonomie na University of Edinburgh je doktorandem na Institutu ekonomických studií. Je členem českých Students for Liberty.

Comments are closed.

All search results