Před šedesáti lety skončila druhá světová válka. Ekonomové, podle jejichž učebnic se učí v Čechách dodnes, tehdy předpovídali, že přijde hospodářská krize. Ta se ale nedostavila a „překvapivě“ se ukázalo, že války a hurikány nepřispívají k ekonomickému růstu.
Snad po každé katastrofě se objeví nějaký „ekonom“, který začne prohlašovat, že jak se bude postižené území obnovovat, přinese to rychlejší ekonomický růst, neboť se zvýší investice, dojde k obnově zničených zařízení atd. Prostě výdaje vzrostou a tím poroste i ekonomika. U velkých katastrof se naštěstí takové nesmysly už většinou neobjevují, neboť kdo by chtěl v souvislosti se zaplavením New Orleans či 11. zářím tvrdit, že jde o něco pozitivního. Ale není to tak dlouho, co tomu bylo jinak.
Po skončení druhé světové války 2. září 1945 nastupující mladá generace keynesiánských ekonomů zejména z okruhu Paula Samuelsona tvrdila, že konec bojů bude mít na americkou ekonomiku katastrofální dopad: jelikož po skončení války americká vláda přestane objednávat stovky válečných lodí a tisíce letadel a tanků a také přestane platit miliony vojáků na frontách, poklesne v ekonomice poptávka a tím i tzv. agregátní výdaje. Ekonomika pak sklouzne do krize, která bude ještě horší než byla tzv. Velká deprese ve třicátých letech, kterou prý vyléčily právě masivní vládní výdaje spojené s druhou světovou válkou. Ekonomie v té době považovala podobná tvrzení za moderní a progresivní vědu a na testování takových hypotéz byly vyvíjeny sofistikované matematické modely. Vzato do důsledků by to ale znamenalo, že ekonomický růst lze zajistit třeba opakovaným ničením hodnot. Tomu snad může věřit poblázněný matematický ekonom, nikoli však člověk se zdravým rozumem. Ne že by se podobné názory předtím nevyskytly v historii už mnohokrát (poprvé je možné je vystopovat už u Hérakleita, který tvrdil, že právě válka je motorem všeho pokroku), ale do doby krátce po druhé světové válce nebyly nikdy považovány za respektovanou vědu.
Rozbité okno
S nejlepším a jistě nejčtivějším vyvrácením tohoto nesmyslu přišel již před více než 150 lety člověk, jehož díla Samuelson prokazatelně znal a ve své učebnici jej dokonce v jiné souvislosti cituje – francouzský zemědělec a novinář Frédéric Bastiat. V roce 1850 publikoval svůj slavný esej „Co je vidět a co není vidět“, kde se ohrazoval proti tvrzení některých tehdejších politiků, že např. rozbitím okna se zvýší ekonomický růst, neboť výdaje na spravení rozbitého se přelijí do ekonomiky a působí blahodárně. Obchodník, kterému byla rozbita výloha, musí zaplatit sklenáři za opravu, ten si za utržené peníze koupí, co potřebuje, třeba u pekaře, ten u ševce atd. Bastiat argumentoval tak, že je to sice pravda, ale na druhou stranu peníze, které byly vydány na opravení okna, nemohly být vynaloženy na něco užitečnějšího – obchodník, který musel nechat opravit okno, si nemohl koupit třeba kalhoty, čímž přišel o příjem krejčí, který si nemohl koupit rohlíky atd. V případě rozbitého okna je tak na tom ale ekonomika hůře, protože obchodník má stále jenom okno, ačkoli jinak by měl navíc třeba právě ty kalhoty. Problémem ovšem je, že pokud rozbijeme okno, je vidět pouze sklenář, který získává zakázku, ale nikoli krejčí, jehož zakázka se díky zničení okna nikdy nerealizuje. Bastiat tak na základě jednoduché, skoro „selské“ úvahy došel k tomu, že ekonomika je bohatá podle toho, kolik má užitečného kapitálu a zboží. Pouhým nuceným přesměrováním výdajů do oprav zničených věcí nelze získat nic.
Kromě zdravého rozumu to potvrdil i vývoj americké ekonomiky po druhé světové válce. Ačkoli došlo v jednom čtvrtletí k masivnímu propadu průmyslové výroby, neboť se opravdu přestala vyrábět vojenská technika určená ke zničení, ekonomika do recese nespadla. Naopak místo zbraní se začaly vyrábět užitečnější věci jako domy, ledničky a vysavače, což spolu s návratem milionů vojáků k produktivním zaměstnáním přineslo nebývalý růst. To ovšem nevadilo Samuelsonovi v tom, aby později nezaplnil svoji slavnou učebnici ekonomie odkazy ve stejném duchu na konjunkturu korejské a vietnamské války a také mnoha dalšími omyly (např. ještě ve vydání z roku 1989 tvrdil, že Sovětský svaz dosahuje v některých ekonomických ukazatelích lepších výsledků než západní země). Nakonec získal v roce 1970 i Nobelovu cenu za ekonomii. Tragédií je, že knihy s jeho názory měly nebývalý vliv (jeho učebnice „Ekonomie“ vyšla již v 17 vydáních v nákladu několika milionů výtisků) a ovlivnily názory generací ekonomů, kteří dodnes řídí praktickou hospodářskou politiku mnoha států.
