Pesimismus je přitažlivější než optimismus. Bubnování na poplach a zvěstování příchodu katastrofy spolehlivě přehluší jakoukoli vítěznou píseň. Roku 1798 prezentoval reverend Thomas Malthus „Esej o principu populace“, kde vytvořil první katastrofický scénář. Tvrdil, že lidstvo poroste geometrickou řadou, zatímco produktivita aritmetickou, takže přijde hladomor, který lidstvo vyhubí. Od té doby se vynoří v každé generaci prorokové zániku, ze kterých nejvíce vyčnívala skupina s grandiózním názvem Římský klub. V 70. letech 20. století přišla s apokalyptickou předpovědí s názvem „Meze růstu“, ve které protagonisté dovozovali, že do roku 1992 budou vyčerpány světové zásoby zinku, zlata, cínu, mědi, ropy, zemního plynu v důsledku exponenciálně rostoucí spotřeby uvedených surovin. Nic z toho se nestalo, což nijak nevadí, aby hlasatelé přišli s další temnou předpovědí.
Tentokrát je očekávanou hrozbou konce civilizace – vysoká spotřeba textilu, tzn. lidé si kupují mnoho oblečení. Textilní průmysl totiž „celosvětově produkuje obrovské množství odpadních vod, jež vznikají při praní, čištění, barvení a úpravě textilního vlákna a při výrobě páry“. Výčet negativních dopadů ještě není úplný – zájemci si mohou dohledat další. Logický řetězec se neliší od předchozích katastrofických scénářů, tzn. lidská činnost, která má podobu práce a kapitálových statků poškozuje životní prostředí. Jediným možným závěrem z uvedeného je, že máme méně životního prostředí. Škoda je totiž úbytek hodnoty, takže poškozováním si způsobujeme menší zásobu životního prostředí. V tomto případě je zhoršování kvality životního prostředí ekvivalentní zmenšení zásoby.
Ekonomická teorie říká, že pokud se zvyšuje vzácnost nějakého zdroje, tzn. ubývají zásoby zdroje, tak se (ceteris paribus) zvyšuje jeho cena. Když poklesly zásoby másla, tak se zvýšila jeho cena. Když posléze vzrostly zásoby másla, tak poklesla jeho cena. Tady je v argumentaci ohledně ubývání životního prostředí evidentně chyba. Kdyby ho skutečně ubývalo, tzn. snižovala by se dostupná zásoba, tak by se zvyšovaly ceny vstupů, což by textilní produkci zvyšovalo náklady. Takovou situaci obvykle producenti řeší zvyšováním ceny produkce – na trička, košile a kalhoty napíšou vyšší číslo. Zákazníci na takovou situaci obvykle reagují nákupem menšího počtu kusů triček, košil a kalhot. Takže by se počet prodaných kusů oděvu a zásoba životního prostředí dostaly do ekvilibria. Na tomto místě si dovedu představit námitku, že není lze všechno jen hodnotit „přízemním pohledem“, jako je cenový systém. Jsou ještě „vyšší principy“, které je třeba zohlednit.
Ekonomická teorie na argumentaci „vyššími principy“ odpovídá hodnotovou stupnicí (v ekonomické hantýrce preferenční škála). Lidé uspokojují svoje potřeby podle pořadí na hodnotové stupnici, kterou si každý člověk „sestavuje“ sám podle vlastního subjektivního hodnocení statku. První statek uspokojuje nejnaléhavější potřebu, druhý statek uspokojuje méně naléhavou, třetí statek uspokojuje ještě méně naléhavou atd. Pokud někdo právě kupuje trička, košile a kalhoty, tak se jedná o konečný důkaz, že se jedná o uspokojování nejnaléhavější potřeby neboli nejvyšší hodnotu. Vše ostatní má naléhavost v kategorii později. Což je také jediný objektivní závěr, který je možné učinit. Chápu, že koupě triček, košil a kalhot může někdo považovat za „obyčejné“. „Boj za lepší životní prostředí“ může někdo považovat za „vznešené“.
Obyčejní lidé žijí obyčejné životy. Pěstují a sklízejí bavlnu, kterou následně zpracují v přádelnách, skárnách, snovárnách, barevnách, tkalcovnách, střihárnách, šicích dílnách a žehlírnách. Hotové výrobky nakonec převezou do obchodů, kde je prodávají. Aby tohle všechno mohlo proběhnout, tak jiní lidé musejí nejprve vyrobit stroje, které slouží k česání, snování, šití atd. Tyhle obyčejné věci jsou živobytí, prostřednictvím produkce užitečných statků, což je znakem pokroku. Méně užitečných statků je znakem úpadku.
Kdybychom zanedbali všechno dosud uvedené, tak je nezbytné konstatovat následující: nikdy a nikde nestálo, nestojí a nebude stát lidstvo před volbou, jestli může vyměnit životní prostředí za něco jiného. Lidstvo není homogenní entita. Pokud se výstřední lidé v nějakém místě rozhodnou, že budou chodit nazí, živit se sběrem a lovem, aby ušetřili životní prostředí ve svém okolí, tak jejich situace vůbec nijak nesouvisí se situací jiných lidí, kteří si nadále budou užívat plodů civilizace.
Aktivista Paul Ehrlich předvídá apokalypsy každých cca deset let, a tak mu ekonom Julian Simon v roce 1980 navrhl sázku: Paul Ehrlich vybere pět komodit a „zakoupí“ každou v hodnotě 200 $ (dohromady 1000 $), a pokud cena některé z nich vzroste, Julian Simon zaplatí rozdíl. Pokud cena některé z nich naopak klesne, tak rozdíl zaplatí Paul Ehrlich. Paul Ehrlich radostně přijal: „Simonovu úžasnou nabídku, než po ní skočí nějací jiní chamtivci“. Když po něm v roce 1990 žádal Julian Simon svoji výhru, tak ho nazval imbecilem. Žít nekonečný omyl však aktivistovi nijak nebrání v ohlašování dalších katastrof, které nikdy nepřijdou.
Soudný člověk nenosí ošuntělé tričko, košili nebo kalhoty, stejně jako nejí ošuntělé potraviny. Soudný člověk současně nebrání nikomu nosit ošuntělé oblečení – de gustibus non est disputandum. A pokud jde o katastrofické předpovědi. Tyto mají jediný účel: poskytnout omluvu pro vznik vládních zásahů (legislativy), které vždy, pokaždé a bez výjimky vedou k omezování tržní ekonomiky.
