Představte si, že vlastníte farmaceutickou firmu. Proč byste chtěli vyrábět nebezpečný lék? Morální úvahy dejme stranou. Představte si, že jste jeden z těch nelidských kapitalistů, kteří naplňují horečnaté představy lidí z Occupy. Cožpak byste neviděli, že oddělat svoje zákazníky by bylo špatné pro váš byznys?
Pokládám tu otázku poté, co jsem zrovna dokoukal thriller Východ (The East). Nechci prozrazovat děj, je to totiž docela dobrý film. Řeknu jenom, že v tom filmu jsou nemravné korporace, které tráví děti, kontaminují řeky a obecně týrají Matku zemi. Producenti evidentně cítili, že takové chování nepotřebovalo žádné vysvětlení – diváci budou brát za samozřejmé, že takhle se firmy chovají.
Udivuje mě, kolik lidí takhle přemýšlí. Vzpomínáte si na hlavní argument proti privatizaci drah? Pořád nám říkali, že železniční firmy by Daly Přednost Ziskům Před Bezpečností! Nikdo se neobtěžoval vysvětlit, jak by vykolejené vlaky mohly zvýšit jejich zisk. A – samozřejmě – počet nehod po privatizaci klesl, stejně jako dotace z veřejných rozpočtů. Ukázalo se, že zisky a bezpečnost jsou komplementární.
Co když firma nepoškozuje svoje zákazníky, ale někoho jiného? Ekonomové takovému poškozování říkají „externality“ – náklady, které nese třetí strana. Příkladem by byla těžební společnost, jejíž aktivity by způsobily zatopení sousedního pozemku.
Zajímavé je, jak je náš systém „common law“ uzpůsobený k tomu, aby se s takovými případy vypořádal. Když před dvěma stoletími uhelný důl poprvé zatopil něčí pozemek, rozhodl soudce, kterému samozřejmě chyběl precedens, že důl musí zaplatit kompenzaci, protože platí dlouhodobý princip anglického práva, že ten, „kdo má v držení nebezpečnou věc,“ ji musí mít pod kontrolou.
Firmy se řídí stejnými obecnými zákony jako my ostatní. Pokud lžou o tom, co prodávají, nebo pokud poruší smlouvu nebo pokud pančují svoji produkci, můžeme je žalovat. Common law, které vyrostlo jako korálový útes případ za případem, přizpůsobovalo se novým okolnostem, je obvykle lepší nápravou než parlamentní zákon, který často vytvoří nezamýšlené náklady a nespravedlnosti.
Napadají mě tři důležité výjimky. Jedna je případ, kdy jsou externality rozptýlené, takže je těžké identifikovat konkrétní oběť – řekněme u kyselých dešťů nebo olovnatých benzinů. Druhá je, pokud náklady dopadají na něco jiného než subjekt práva – například utrpení, nastává při velkochovech zvířat ve stísněných podmínkách. Třetí je, pokud samotné vymezení vlastnických práv nezabrání vyčerpání zdroje: zjevným příkladem jsou kvóty na lov ryb. Obecně ale firmy chtějí dobrou pověst, silnou značku a loajální zákazníky. Mají stejný nárok na presumpci neviny jako kdokoliv jiný.
„Ale firmy se zajímají jenom o vydělávání peněz,“ stěžují si lidé. O co jiného by se asi měly zajímat? O skotské lidové tance? Picassovo modré období? Firmy se mají zajímat o vydělávání peněz. Problémy přicházejí, když firmy peníze ztrácejí. „Nejhorší zločin proti pracujícím lidem,“ říkával americký odborový předák Samuel Gompers, „je, když firma není zisková.“
No, dobře, říkáte si, ale neměly by se firmy taky chovat morálně? Nemají povinnost dělat pro společnost víc, než vyplývá ze zákona? Odpověď závisí na vašem chápání toho, co to firma je. Firmy jsou právnické osoby, ale nejsou a nemohou být mravními bytostmi. Jednotlivec může navštěvovat vězně nebo pracovat v polévkové jídelně pro bezdomovce nebo dávat peníze chudým. Jednotlivec může tyto věci samozřejmě dělat i jako ředitel firmy. Ale jeho firma je něco jiného. Nejlepším způsobem, jak může přispět obecnému blahu, není snažit se napodobovat etická rozhodnutí jednotlivce, ale platit svoje zaměstnance, naplňovat potřeby svých zákazníků a platit daně.
Půjdu ještě dál. Nejetičtějším chováním ředitele firmy je, když čestně maximalizuje její zisk, a potom ze svého podílu na tom zisku dává pozorně a chytře na charitu. Pokud namísto toho sleduje různé způsoby „sociální odpovědnosti firem“ (corporate social responsibility), čímž snižuje zisk, v důsledku zaplatí jeho příspěvky na charitu někdo jiný: klienti, dodavatelé nebo zaměstnanci. Tím se jeho chování stane mnohem méně morálním a mnohem sobečtějším.
Lidé špatně rozumějí účelu firmy. Ta nemá přerozdělovat bohatství, podporovat vzdělanost v Africe nebo bojovat s rasovou diskriminací. Není tu ani od toho, aby platila zaměstnancům arbitrárně určenou mzdu, ani aby získávala svoje materiály z takových zdrojů, které požadují lobbistické organizace. Tyto věci jsou určeny tržními podmínkami. Firma bude platit svým zaměstnancům, co si může dovolit (a jak se šíří kapitalismus a firmy soutěží o zaměstnance, tato suma bude růst). Lidé, kteří pronášejí tuto kritiku, jsou často otevřeně nepřátelští k volnému podnikání a k soukromému podnikání. Fajn, to je jejich věc. Ale zatím nikdo nepřišel s lepším modelem.
