fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Tunelování americké ústavy a základní práva v ohrožení

0

Ústava Spojených států amerických byla zformulována tak, aby federální vláda byla omezena ve svých pravomocech a nezasahovala do svobod svých občanů. V čl. 1, odst. 8 je vyjmenováno právě osmnáct pravomocí Kongresu USA, v jejichž oblasti smí přijímat zákony. Někteří Otcové zakladatelé dále požadovali, aby se součástí Ústavy stala i listina základních práv – např. George Mason odmítl Ústavu z důvodu absence této listiny podepsat. Listina se nakonec do Ústavy dostala v podobě prvních deseti dodatků, které se tedy souhrnně nazývají Bill of Rights.

Zatímco smyslem vyjmenovaných pravomocí v článku 1 je omezit vládu v tom, co dělat smí, smyslem prvních deseti dodatků je zajistit pravý opak – vyjmenovat to, co vláda v žádném případě dělat nesmí, byť by to spadalo pod některou z pravomocí vyjmenovaných v čl. 1.

O tunelování pravomocí, ve kterém vynikal zejména Franklin Delano Roosevelt, pojednává např. článek Thomase Woodse Kdo zabil Ústavu.[1] Přestože FDR prosadil mnoho protiústavních věcí (např. důchodové pojištění), alespoň ty nejšílenější věci mu Nejvyšší soud zatrhl (např. centrální plánovací úřad). Pravým opakem FDR pak byl prezident Grover Cleveland, který vetoval zákon, jenž přisuzoval texaským farmářům dotace za škodu způsobenou suchem, a k tomu řekl: „V ústavě nevidím žádné ospravedlnění pro takovéto výdaje a nemyslím si, že pravomoci a povinnosti vlády by měly být rozšířeny na pomáhání trpícím jedincům, což se v žádném smyslu nevztahuje k veřejné službě nebo veřejnému užitku.“

V průběhu let se Nejvyšší soud USA opakovaně přiklonil k tak absurdně širokému výkladu vyčíslených pravomocí – hlavně pravomoci danit (tax clause), regulovat obchod (commerce clause) a přijímat nezbytné zákony (necessary and proper clause) – že jejich existence v ústavě vlastně přestala mít smysl.

Druhým pilířem zajištění svobod je Bill of Rights. Na současné útoky proti němu bych se chtěl podívat v tomto článku.

První dodatek se týká svobody vyznání, svobody projevu a svobody tisku. Svoboda vyznání leží v žaludku některým republikánům, a nejraději by zatkli každého muslima. Svoboda projevu nemá v průzkumech veřejného mínění ani zdaleka takovou popularitu, jakou by si zasloužila, ale Nejvyšší soud naštěstí tento dodatek brání spolehlivě, jak známe např. z Formanova filmu Lid vs. Larry Flynt (ve skutečnosti případ  Hustler Magazine v. Falwell).

Druhý dodatek se zabývá svobodou držet a nosit zbraně. Zde jsou republikáni velkými bojovníky za ústavu, zatímco demokrati by dodatek nejradši smazali ze zemského povrchu. Právo vlastnit zbraň je omezováno stále více a více, především v některých státech.

Třetí dodatek se zaobírá tím, že u vás doma nesmí bez vašeho souhlasu bydlet voják. Kauzy s tímto tématem se nepřekvapivě nevyskytují.

Čtvrtý dodatek by měl chránit před bezdůvodnou prohlídkou a zabavením majetku. Nejvyšší soud má delší dobu za to, že auto nezasluhuje stejné ochrany jako dům. Proto policie nepotřebuje soudní povolení k prohlídce auta a Jay-Z se ve svojí písni 99 Problems mýlí.[2] Nejvyšší soud rozhodl, že policie nesmí přijít se psem na práh vašeho domu a zjišťovat, zda se u vás doma nacházejí drogy, aby na základě jeho reakce mohla získat povolení k domovní prohlídce. Nicméně na základě reakce psa smí policie prohledat vaše auto. V únoru to v kauze Harris v. Florida Nejvyšší soud potvrdil. Časopis Reason ovšem informuje, že spoléhat se na psa je jako číst z kávové sedliny.[3]

Pátý dodatek se týká práva na spravedlivý proces, zakazuje dvojí trestní stíhání v téže věci, zakazuje nutit podezřelého vypovídat proti sobě samému a zakazuje znárodňování majetku bez spravedlivé kompenzace.

Šestý dodatek hovoří o právu na rychlý a veřejný proces, o tom, že obviněný musí vědět, z čeho je viněn, nebo o právu na obhájce.

V případu Miranda v. Arizona rozhodl Nejvyšší soud, že policií zadržený člověk musí být informován o svých právech, aby nebyla dotčena jeho práva zaručená pátým a šestým dodatkem. Policejnímu varování: „Máte právo nevypovídat. Všechno, co řeknete, může být použito proti vám…“ se od té doby říká Miranda, čtení těchto práv potom mirandizace.

Čtvrtý, pátý a šestý dodatek jsou trnem v oku neokonzervativcům, kteří ve svém svatém boji proti terorismu nerozlišují mezi válečným a mírovým stavem – tvrdí totiž, že USA jsou ve válce proti terorismu a bojištěm je právě území Spojených států. Proto se domnívají, že někteří (možná všichni?) zadržení nemají svoje práva podle těchto dodatků. Dodávám, že nezáleží na tom, zda zadržený je Američan, nebo cizinec. Práva mají stejná.

V posledních dnech utrpěly výše zmíněné dodatky další ránu, když v případu Maryland v. King názorově velmi rozpolcený Nejvyšší soud posvětil odebírání vzorků DNA všem zatčeným v závažných trestních kauzách.

Sedmý dodatek mluví o právu na souzení porotou v občanskoprávním řízení a o zákazu přezkoumávat věc, o které již porota rozhodla.

Osmý dodatek zakazuje nepřiměřenou kauci a excesivní pokuty, ale také „neobvyklý a krutý trest“. Co si asi o funkčnosti tohoto dodatku myslí vězni na Guantánamu?

Velmi zajímavou částí americké ústavy jsou devátý a desátý dodatek. Devátý dodatek podotýká, že občanům náleží jak práva zde vyjmenována, tak práva další, která v ústavě vyjmenovaná nejsou, např. právo nosit klobouk.[4] Když Ann Coulterová, známá neokonzervativní intelektuálka, říká: „Nezajímá mě, jestli o tom [manželka teroristy Carnajeva] věděla. Měla by být ve vězení za to, že nosí hidžáb,“ evidentně se staví proti prvnímu a devátému dodatku. Televizní komentátor Jon Stewart tento výstup komentoval slovy: „Coulterová nechce zavést pouze policejní stát, ale stát módní policie.“

Desátý dodatek „Práva, která ústava výslovně nepřiznává Unii, ani je nevylučuje z pravomoci států, náležejí jednotlivým státům nebo lidu“ tak opakuje to, co je zřejmé už z části 1 vlastního textu Ústavy. Pokud Ústava explicitně nezmocňuje unijní orgány, aby v nějaké věci konaly, nemůže Unie v této věci konat, pokud tedy nepřijme nový dodatek – např. osmnáctý, kterým zakáže alkohol.

Už z úvodu článku víme, že tento dodatek se dnes netěší zrovna velké popularitě. Politici se tváří, jako kdyby neexistoval, a soudci si v naprosté většině případů najdou způsob, jak zákony nacpat pod některou z vyjmenovaných pravomocí. Soudce Roberts, který psal většinové stanovisko v případu National Federation of Independent Business v. Sebelius (případ Obamacare), dokázal povinné zdravotní pojištění vtěsnat do pravomoci zdaňovat, čímž překvapil obě strany sporu i veřejnost.

Toto tunelování ústavy je také důvodem, proč se nejnovější ústavní dodatek datuje až do roku 1971,[5] ale poslední dodatek, který skutečně změnil něco podstatného, byl ten dvacátý první z roku 1933, který rušil ten nechvalně proslulý osmnáctý, prohibiční. Dalších dodatků totiž není třeba, když byla ústavní omezení vytunelována.

Byrokrati a soudci tak převrátili ústavu úplně naruby. Představa Jamese Madisona a dalších Otců zakladatelů o omezené vládě, která slouží občanům pouze v nejnutnějších záležitostech, protože jinak se rozroste do nebezpečného Leviathana, se bohužel potvrdila.

A jak vidno, práva občanů jsou při právnickém tunelování pošlapávána stejně jako při hospodářském.

Sdílej

O Autorovi

mm

Martin Pánek je ředitelem Liberálního institutu a bývalým šéfredaktorem Laissez Faire. V minulosti pracoval jako poradce v Evropském parlamentu a je autorem knih Kompletní slepice a Částečná kráva.

Comments are closed.