fbpx
Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

V čem se Piketty pletl

0

Thomas Piketty napsal tlustou knihu – 577 stránek textu, 76 stránek poznámek, 155 grafů a tabulek – která nadchla levici po celém světě. Kniha, která poprvé vyšla ve francouzštině v roce 2013 a v angličtině minulý rok, byla velmi pozitivně přijata a vydobyla si vedoucí pozici na seznamů New York Times bestsellerů. Dlouho se nestalo, aby si technické pojednání o ekonomii získalo takové publikum. Ekonom může jedině zatleskat. A ekonomický historik by měl skákat nadšením.

Pikettyho hlavní téma je síla úroku ze zděděného bohatství, které způsobuje, jak tvrdí, rostoucí nerovnost příjmů získaných z tohoto majetku. V roce 2014 řekl Evanu Davisovi z BBC, že „peníze plodí peníze,“ stížnost, která se na adresu peněz v západním světě objevuje již od Aristotelových časů. Aristotelovými slovy, někteří lidé „trvají neústupně na tom, že peněžní zásobu musí buď zachovati, anebo bez mezí rozmnožovati… lichvářství [jest]plným právem nenáviděno, protože se tu zisku nabývá ze samých peněz, a nikoli z toho, pro co peníze byly zavedeny.

Pikettyho teorií je, že výnos z kapitálu obvykle převyšuje tempo růstu dané ekonomiky, a proto bude podíl zisku z kapitálu na národním důchodu postupně růst, jednoduše proto, že příjem z úroků poroste rychleji než příjmy celé společnosti. Pojďme tedy povolat stát, aby zavedl „progresivní globální daň z kapitálu“ – tedy aby zdanil bohaté. Je to, jak říká, naše jediná naděje. Čtení Pikettyho knihy je dobrou příležitostí porozumět obavám současné levice z kapitalismu, a otestovat jejich ekonomickou a filosofickou sílu. Pikettyho obavy z dalšího bohatnutí bohatých je ve skutečnosti jen nejnovější části dlouhé řady, která jde zpátky k Thomasu Malthusovi, Davidu Ricardovi a Karlu Marxovi. Počínaje zakládajícími génii klasické ekonomie, obchodem prověřený pokrok enormně obohatil velkou část lidstva – které je nyní v populaci sedminásobné oproti roku 1800 – a slibuje obohatit všechny obyvatele planety během následujících 50 let. A přesto levice rutinně zapomíná na tuto nejdůležitější sekulární událost od vynálezu zemědělství – velké obohacení posledních dvou století – a dále se strachuje a obává nových hrozeb v každé další půl-generaci.

Všechny tyto obavy, od Malthuse po Pikettyho, sdílejí základ v pesimismu, ať už z nedokonalosti kapitálového trhu nebo nedostatcích v chování jednotlivých zákazníků, nebo ze zákonů pohybu v kapitalistickém systému (v originále law of motion, jedná se o pravidlo určující rychlost změny dynamických veličin v makroekonomických modelech – pozn. překl.). I během období růstu prosperity od 19. století do současnosti, ekonomičtí pesimisté na levici dále trpí nočními můrami ze strašlivých osudů. Jistě, takový pesimismus prodává. Z důvodů, kterým nikdy neporozumím, lidé rádi slyší, že svět se řítí do záhuby, a rádi se tváří povýšeně a pohrdavě, když se jim nějaký pomýlený optimista pokusí narušit jejich představy. A přesto byl pesimismus konzistentně špatným rádcem v moderním ekonomickém světě.

Nabídka, poptávka a kreativní destrukce

Technické chyby v Pikettyho argumentech se prolínají celou jeho knihou. Když se jen trochu díváte, spatříte je. Základní problém leží v Pikettyho neporozumění fungování trhu. V souladu se svou levicovou pozicí má jen vágní a zmatenou představu toho, jak nabídka reaguje na vyšší ceny. Zarážející důkaz Pikettyho neinformovanosti nalezneme již na straně 6.

Začíná zdánlivým ústupkem svým neoklasickým oponentům: „Jistě, v principu existuje princip velmi jednoduchého ekonomického mechanismu, který by měl obnovit stav rovnováhy: mechanismus nabídky a poptávky. Pokud je nabídka nějakého statku nedostatečná, a jeho cena příliš vysoká, potom by se poptávka po takovém statku měla snížit, což by vedlo k poklesu jeho ceny“ (vlastní překlad). Slova, která zdůrazňuji kurzívou, viditelně zaměňují pohyb po poptávkové křivce s pohybem křivky, což je chyba studentů prvního semestru. Správná analýza zní tak, že pokud je cena „příliš vysoká“, není to celá poptávková křivka, která „obnoví rovnováhu,“ ale nakonec posunutí nabídkové křivky směrem ven. Nabídková křivka se posune směrem ven proto, že příslib nadměrných výnosů přivede do odvětví nové firmy.

Piketty nepřiznává, že každá vlna inovátorů, podnikatelů, i běžných kapitalistů nakonec o své zisky přijde díky takovým nově příchozím. Podívejte se na historii zbohatnutí obchodních domů. Příjmy obchodních domů v pozdním 19. století: Le Bon Marché, Marshall Field’s nebo Selfridge’s byly podnikatelské. Jejich model byl následně kopírován po celém bohatém světě. V pozdním 20. století byl tento model vyzván modelem slevových hypermarketů, a ty opět později internetovými obchody. Pozorujeme, že zisk inovátorů je dříve či později umenšen díky expandující křivce nabídky. Původní akumulace zisků se rozpustí. Ekonom William Nordhaus spočítal, že vynálezci a podnikatelé dnes utrží zisk ve výši pouhých 2 procent společenského přínosu svých vynálezů. Pokud jste Sam Walton, pak i 2 procenta vám osobně přinesou slušný balík peněz za zavedení čárových kódů k zásobování a doplňování polic v supermarketech. Ale 98 procent za cenu pouhých 2 procent je nicméně pořád velmi dobrý obchod pro nás ostatní. Přínos z makadamových cest nebo vulkanizované gumy, nebo moderních univerzit, betonu a letadel obohatil i ty nejchudší z nás.

Lidský kapitál a nerovnost

To nás přivádí k dalšímu technickému problému. Pikettyho definice bohatství nezahrnuje lidský kapitál vlastněný pracovníky, který se v bohatých zemích stal hlavním zdrojem příjmů, v kombinaci s obřím, od roku 1800 kumulovaným kapitálem vědomostí a společenských zvyků, vlastněným všemi, kdo k němu mají přístup. Kdysi dávno byl Pikettyho svět bez lidského kapitálu zhruba podobný našemu světu – světu Ricarda a Marxe s pracovníky vlastnícími pouze své paže a hřbety, a se zaměstnavateli a vlastníky půdy dohromady vlastnícími všechny výrobní prostředky. Ale od roku 1848 byl svět měněn tím, co mají pracovníci nikoliv v rukou, ale mezi ušima.

Jediný možný důvod k vynechání lidského kapitálu z množiny kapitálu v Pikettyho knize je silové dosažení závěru, ke kterému si Piketty přeje směřovat. Jeden z nadpisů v kapitole 7 prohlašuje, že „kapitál je vždy rozdělen více nerovně než práce“ (vlastní překlad). Není. Pokud zahrneme i lidský kapitál – od gramotnosti běžného dělníka, po odbornost zdravotní sestry, manažerovy schopnosti navigovat komplexní systémy, a ekonomovu schopnost chápat poptávkové křivky – pracovníci sami, při korektní analýze, drží většinu kapitálu – a Pikettyho narativ se rozpadá.

Nakonec, jak sám upřímně přiznává, ukazuje Pikettyho vlastní výzkum, že se příjmová nerovnost zvýšila více pouze ve Spojených státech, Spojeném království a v Kanadě, a to pouze nedávno. Jinými slovy, jeho obavy nebyly nikde potvrzené mezi lety 1910 a 1980; v delším období ani nikde v žádný okamžik před rokem 1800; ani nikde v kontinentální Evropě nebo Japonsku od druhé světové války; a pouze nedávno, trochu, ve Spojených státech, Spojeném království a Kanadě. To je skutečnou záhadou, pokud je pravda, že peníze obecně plodí peníze. Pravda je, že nerovnost se zvyšuje a snižuje ve velkých vlnách, o kterých máme důkazy již po několik století až do současnosti, což rovněž nenasvědčuje Pikettyho výkladu.

Piketty někdy označuje fungování světa, jak jej nastínil, jako „potenciálně výbušný proces“. Jinde přiznává, že náhodné okamžité změny v bohatství určité rodiny znamenají, že „je nepravděpodobné, že nerovnost bohatství poroste donekonečna… rozložení bohatství se spíše bude pohybovat směrem k určité rovnováze.“ Na základě seznamů nejbohatších osob planety dle Forbesu poznamenává Piketty že „několik stovek nových boháčů se objeví [v rozmezí od 1 do 10 miliard dolarů]v některém koutu světa téměř každý rok“. Co je tedy pravda, profesore Piketty? Apokalypsa, nebo stabilní počet boháčů přicházejících o majetek a získávajících majetek evoluční cestou?

Spisovatel Matt Ridley nabídl přesvědčivý důvod pro nedávný růst nerovnosti v Británii.

„To jste mě zaskočil,“ píše Ridley: „Chcete říct, že během posledních třech desetiletí, kdy vláda podporovala bubliny na nemovitostních trzích; poskytla daňové úlevy na důchodové spoření; mírně zdanila bohaté nedomácí [občany cizích států, jako Ruska a Saúdské Arábie, žijících v Británii]; nalévala peníze do zemědělských dotací; vážně omezila nabídku půdy k výstavbě, čímž zvýšila výhody ze získání stavebního povolení, se relativní bohatství bohatých držitelů kapitálu zvýšilo pouze mírně? To tedy zírám… [Teď ale vázně,] velká část jakéhokoliv zvýšení koncentrace bohatství od osmdesátých let byla způsobena nastavením vládní politiky, která systematicky směřovala příležitosti k výdělku od chudých k bohatím. Ve Spojených státech lze vést podobný argument, že tedy vláda, od které Piketty očekává řešení problému, je ve skutečnosti jejich příčinou.

Je nerovnost špatná?

Hlavní problém celé knihy je však etický. Piketty se nezamýšlí nad tím, proč by nerovnost sama o sobě měla být špatná. Jistě, může být iritující, když si super-bohatá žena pořídí hodinky za 40 000 dolarů. Její rozhodnutí může být morálně zpochybnitelné. Měla by svůj příjem převyšující pohodlnou životní úroveň s dvěma auty a nikoliv dvaceti; dvěma domy a nikoliv sedmi; jednou jachtou, nikoliv pěti – věnovat efektivním charitám. Andrew Carnegie vyslovil v roce 1889 princip, že „je hanba pro muže zemřít bohatý“. Carnegie rozdal celé své bohatství. (Respektive, rozdal jej po po své smrti, poté, co si užil hrad ve svém rodném Skotsku a podobné radosti.) Ale fakt, že mnoho bohatých lidí jedná hanebně automaticky neimplikuje, že by vlády měly zasáhnout a takové jednání zastavit. Lidé jednají nemorálně mnoha různými způsoby. Pokud by naši vládci přijali úkol hlídat nás v plně morálním jednání, vlády by musely vzít pod rodičovskou kontrolu všechny oblasti našeho života, a ocitli bychom se v noční můře pouze přibližně ve Východním Německu před rokem 1989 nebo nyní v Severní Koreji.

Povšimněte si, že v Pikettyho příběhu je zbytek z nás pouze relativně za chamtivými kapitalisty. Zaměření na relativní bohatství, příjmy, nebo spotřebu je závažný problém celé knihy. Pikettyho vize apokalypsy nechává prostor pro to, aby se zbytku z nás vedlo velmi dobře – tedy neapokalypticky – jako se nám vedlo od roku 1800. Pikettyho znepokojuje, že by bohatí mohli ještě zbohatnout, i když chudí by mohli zbohatnout s nimi. Jeho obavy jsou pouze o rozdílu mezi nimi, o vágním pocitu závisti povýšeném na teoretickou a etickou otázku.

Naší skutečnou starostí by mělo být zařídit, aby se chudí dostali na úroveň důstojných příjmů, na které mohou fungovat v demokratické společnosti a vést plné životy. Eticky nezáleží na tom, zda bohatí mají stejný počet diamantových náramků a Porsche jako majitelé hedge fondů. Opravdu ale záleží na tom, jestli mají stejné příležitosti volit, nebo se naučit číst, nebo zda mají střechu nad hlavou.

Adam Smith jednou popsal ideál skotského osvícenství jako situaci, kdy by stát „podle osvícené zásady rovnosti, svobody a spravedlnosti každému dovolil, aby si šel za svými zájmy svou vlastní cestou“. Bylo by samozřejmě dobré, kdyby svobodná a bohatá společnost následující smithovský liberalismus vedla k pikettyovské rovnosti. Ve skutečnosti k ní i povětšinou vedla, soudě podle jediného eticky relevantního standardu základních lidských práv a základních potřeb. Představení liberalismu v zemích jako Hongkong, Norsko a Francie například vedlo k závratnému zlepšení podmínek a skutečné rovnosti výsledků – chudí lidé s vlastními automobily a rozvodem teplé vody, tedy komfortem dříve nedostupným bohatým, a s politickými právy a důstojností, která byla dříve odpírána všem kromě nejbohatších.

Ekonomové Xavier Sala-i-Martin a Maxim Pinkovsky na základě detailní studie individuálního rozložení příjmů – na rozdíl od porovnání rozložení příjmů mezi jednotlivými národy – píší: „Světová chudoba klesá. Mezi lety 1970 a 2006, celosvětová míra chudoby klesla o téměř tři čtvrtiny. Procento světové populace žijící z méně než jednoho dolaru za den (v dolarech roku 2000 přizpůsobených paritě kupní síly) kleslo z 26,8 % v roce 1970 na 6,5 % v roce 2006.“

V roce 2013 ekonomové Donald Boudreaux a Mark Perry poznamenali, že „podle Úřadu ekonomických analýz [Bureau of Economic Analysis] útrata domácností na mnoho základních výdajů moderního života – domácí jídlo, automobily, ošacení, boty, vybavení domácnosti, nájem a energie – klesla z 53 procent disponibilního příjmu v roce 1950 na 44 procent v roce 1970 a 32 procent v dnešní době“.

Ekonom Steven Horwitz shrnul údaje o počtu pracovních hodin potřebných na koupi barevné televize či automobilu a poznamenává: „Tato data nezachycují […] změnu kvality […] Televize z roku 1970 měřila nanejvýš 25 palců, měla malé rozlišení, pravděpodobně žádné dálkové ovládání, slabý zvuk a v zásadě nic, co by se podobalo jeho nástupcům z roku 2013 […] Dostat z auta 100 000 mil v roce 1970 byla příležitost k oslavě. Nedostat z něj 100 000 mil dnes je důvod domnívat se, že jste si pořídili šunku.“ Dále pozoruje, že „při pohledu na různá data o spotřebě od údajů ze sčítání lidu o tom, co mají chudí lidé ve svých domovech, po data o tom, kolik hodin práce je třeba na pořízení různého spotřebního zboží, je jasně patrné, že chudí Američané žijí lépe než kdykoliv předtím. Je dokonce vidět, že dle těchto ukazatelů chudí Američané dnes žijí lépe než střední třída v sedmdesátých letech“.

Politický vědec a intelektuál Robert Reich argumentuje, že musíme být i přesto nerovností znepokojeni, spíše než soustředit všechnu naši energii na zlepšení podmínek nejchudších. „Rostoucí nerovnost stále ztěžuje sociální mobilitu směrem vzhůru,“ píše. Reich se však plete. Horwitz shrnuje výsledky studie zpracované Juilí Isaacsovou o individuální mobilitě lety 1969 a 2005: „82 % dětí dolních 20 % v roce 1969 mělo v roce 2000 [reálné] příjmy vyšší než jejich rodiče v roce 1969. Mediánový [reálný] příjem těchto dětí chudých z roku 1969 byl dvojnásobek příjmů jejich rodičů.“ Není pochyb o tom, že například děti a vnoučata uprchlíků z Prachové místy (Dust Bowl Refugees) v Kalifornii, na tom ekonomicky byli mnohem lépe než jejich rodiče a prarodiče. John Steinbeck v Hroznech hněvu zdokumentoval jejich nejhorší a nejtěžší chvíle. O pár let později mnoho Okies (migrantů z rurálních oblastí, jako např. Oklahoma – pozn. překl.) získalo práci ve válečném průmyslu, a mnoho jejich dětí později nastoupilo na vysoké školy. Z některých z nich se pak dokonce mohli stát vysokoškolští profesoři, kteří se domnívají, že chudí chudnou.

V hlavní roli: Velké obohacení

Nejzásadnější problém Pikettyho knihy nakonec je, že prošvihl hlavní číslo celého historického představení. Při koncentraci pouze na distribuci příjmů přehlédl nejpřekvapivější událost sekulární historie: velké obohacení průměrného jedince na planetě faktorem 10, a v bohatých zemích faktorem 30 nebo více. Mnoho lidí je nyní závratně bohatších, než byli jejich předci.

To zahrnuje i obrovské zlepšení pro ty nejchudší – vaše a mé předky. Díky dramatického růstu celého koláče, chudí dosáhli na 90 nebo 95 procent rovnosti v naplnění základních potřeb a důstojnosti, na rozdíl od 10 nebo 5 procent dosažitelných skrze redistribuci bez zvětšení společenského koláče.

Co zapříčinilo toto velké obohacení? Nelze jej vysvětlit akumulací kapitálu, jak samotný název kapitalismu napovídá. Naše bohatství nevzniklo pouhým vršením cihly na cihlu, bakalářského diplomu na bakalářský diplom, bankovního výpisu na bankovní výpis, ale vršením nápadu na nápad. Cihly, tituly a výpisy byly samozřejmě nutné. Kyslík je nutný pro hoření. Velký chicagský požár roku 1871 však nelze vysvětlit jen přítomností kyslíku v zemské atmosféře.

Původní i následní hybatelé moderního světa byli morální, nikoliv materiální. Šlo čím dál tím širší adopci dvou nových myšlenek: liberální ekonomické myšlenky svobody pro běžné občany a demokraticky sociálně myšlenky jejich důstojnosti. To vedlo k uvolnění prastarých stavidel lidské kreativity. Radikálně kreativní destrukce vršila nové nápady, železnice kreativně zničila chůzi pěšky a koněspřežné dráhy, elektřina zničila olejové lampy nebo ruční mytí prádla, a univerzity zničily literární nevědomost a nízkou produktivitu zemědělství. Velké obohacení nevyžaduje žádnou akumulaci kapitálu nebo vykořisťování pracovníků, ale něco, co nazývám buržoazním údělem (Bourgeois Deal). Myšlenka svobody a rovnosti byla v loterii historie výherním lístkem, a byla to buržoazie, která jej držela.

To, že i v delším období nadále zůstávají někteří lidé v chudobě, neznamená, že náš systém není pro chudé výhodný a nechává je pozadu, dokud se jejich podmínky nadále zlepšují, jak se skutečně děje, a dokud se procento zoufale chudých přibližuje k nule, jak se skutečně děje. Fakt, že lidé stále umírají v nemocnicích, neznamená, že moderní medicína má být nahrazena zaříkávači a šamany, dokud počty úmrtí klesají a dokud jsou počty úmrtí nižší, než by byly v péči šamanů. Thomas Piketty napsal odvážnou knihu. A neměl pravdu.


Článek původně vyšel v 2015 Cato Policy Report pod názvem How Piketty Misses the Point. Přeložil Jan Mošovský.

Sdílej

O Autorovi

mm

Deirdre McCloskeyová je profesorkou ekonomie, dějin, angličtiny, komunikací, filosofie a klasické filologie na University of Illinois at Chicago. V roce 2013 získala cenu Julian L. Simon Memorial Award, kterou uděluje Competitive Enterprise Institute za svoje dílo, které zkoumá, jaké faktory vedly k pokrokům v lidské prosperitě. V roce 2009 získala Výroční cenu Liberálního institutu. Je autorkou mnoha knih, mj. triptychu Bourgeois Virtues, Bourgeois Dignity a Bourgeois Equality.

Comments are closed.

All search results