Všechny vlády – o vládách moderních „státu blahobytu“ to platí dvojnásob – se soustavně snaží co možná nejvíce „skrýt“ skutečné náklady své činnosti před zraky občanů.
Jedním z mnoha příkladů může být česká právní úprava placení „pojistného“ na zdravotní a „sociální“ „pojištění“. Jak známo, dle zákona zaměstnavatel strhává 1/3 „pojistného“ na zdravotní „pojištění“ ze zaměstnancovy hrubé mzdy, zatímco zbylé 2/3 je firma za svého pracovníka povinna platit sama, přičemž tyto částky se neobjevují ani na „výplatní pásce“ zaměstnance. Víceméně podobná právní úprava se vztahuje i na odvody „pojistného“ na „sociální pojištění“.
Tato právní konstrukce je obzvlášť úsměvná, neboť bez ohledu na dovedné vládní zastírací manévry je nevyhnutelným důsledkem podobných opatření to, že zaměstnanci si domů odnesou o to nižší mzdu – anebo – do té míry, do jaké firmám bude uměle zabráněno přenést tyto náklady na zaměstnance (např. v podobě minimální mzdy a minimálních mzdových tarifů) – bude důsledkem vyšší nedobrovolná nezaměstnanost., než by tomu bylo jinak.
I kdyby se zákonodárce nakrásně třeba stavěl na hlavu, tyto náklady v konečném důsledku vždy dopadají především na bedra zaměstnanců, nikoli podnikatelů.
Proč je tomu tak vynikajícím způsobem vysvětluje kupř. Ludwig von Mises:
„In weighing the pros and cons of the hiring of workers the employer does not ask himself what the worker gets as take-home wages. The only relevant question for him is: What is the total price I have to expend for securing the services of this worker? In speaking of the determination of wage rates catallactics always refers to the total price which the employer must spend for a definite quantity of work of a definite type, i.e., to gross wage rates. If laws or business customs force the employer to make other expenditures besides the wages he pays to the employee, the take-home wages are reduced accordingly. Such accessory expenditures do not affect the gross rate of wages. Their incidence falls upon the wage-earner. Their total amount reduces the height of take-home wages, i.e., of net wage rates. (…)
Consequently the incidence of all so-called social burdens and gains ultimately falls upon the worker’s net wage rates. It is irrelevant whether or not the employer is entitled to deduct the contributions [p. 602] to all kinds of social security from the wages he pays in cash to the employee. At any rate these contributions burden the employee, not the employer.“
Vlády k podobným laciným trikům sahají nejspíše proto, že zatímco kupř. explicitní zvýšení daní se u občanů setkává typicky s velmi nepříznivou odezvou a jde tedy o politicky neatraktivní krok, náklady zdánlivého zatížení firem podobnými „sociálními výdobytky“ „ve prospěch“ zaměstnanců jsou do značné míry skryté, nadto tento krok politikům vždy umožňuje pustit se do rétorických hrátek na téma „třídního boje“ (viz též David R. Henderson – Employer Mandates: A Threat to Employees).
Je proto ve výsostném zájmu každého občana této země, aby si plně uvědomil, že vláda si v žádném případě nemůže hrát na Ježíška „beztrestně“. Aneb jak říkávají ekonomové, „nic není zadarmo“…
