Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Až se recese státu zeptá: Jak jsi hospodařil?

0

Státní rozpočet je klíčovým zdrojem a nástrojem státní moci. Umožňuje státu fungovat, provozovat úřady, platit zaměstnance, vyplácet sociální dávky, dotace či financovat infrastrukturu. Tím stát ovlivňuje ekonomiku k obrazu svému a udržuje řadu lidí na sobě finančně závislou. Romantickou představou ekonomů – obhájců silné role státu v ekonomice – však bylo zejména to, že státní rozpočet bude působit stabilizačně na hospodářský cyklus. Volně přeloženo, v bohatých letech by měl stát šetřit a vytvářet přebytky. V chudších naopak podpořit poptávku a ekonomickou aktivitu, byť za cenu deficitů.

Výsledek? Státní rozpočet dlouhodobě působí více či méně opačně. Máme peníze, utrácíme, nemáme peníze … jen někdy a jen trochu šetříme. Státní rozpočet České republiky byl letos na konci listopadu v deficitu 21 miliard. A to vše v období, kdy se česká ekonomika pohybuje na vrcholu hospodářského cyklu, při mimořádně nízké nezaměstnanosti, která výdajům státního rozpočtu velmi ulevuje a naopak bohatě zásobuje stranu příjmovou. Přesně situace, kdy má stát vytvářet přebytky a konečně (s)platit státem vytvořené dluhy. Opak je pravdou. Stát tak období hojnosti promrhává.

Logickou námitkou proto je, jak bude vypadat státní rozpočet, až se hospodářský cyklus obrátí, tempo růstu zamíří směrem dolů a nezaměstnanost směrem nahoru? Signálů obratu je již celá řada. Tempo hospodářského růstu stagnuje, nezaměstnanost nemá kam klesat, sílí inflační tlaky, dynamicky rostou mzdové náklady, pomalu klesá tempo průmyslová produkce, průzkumy nálad spotřebitelů a výrobců ukazují rostoucí pesimismus.

A do toho všeho vstupuje stát s rostoucími výdaji a silným růstem mezd ve veřejné sféře. Dále tlačí spotřebitelskou poptávku a působí na růst spotřebitelských cen. Zvyšuje tlak na trhu práce, na další růst mezd a tím na nákladově tlačenou inflaci. Inflační tlaky jsou samozřejmě jedním z dalších důsledků současné státní politiky. Silný ekonomický růst, do jisté míry uměle vyhnaný přílivem evropských peněz či devizovými intervencemi centrální banky, je tak dále poháněn expanzivní fiskální politikou.

Co v momentě, kdy bude pro státní kasu hůř? Zvýšení důchodů, státní sociální podpory, dotací či slev, se politikům zavádí samozřejmě jednoduše. S lidumilným výrazem rozdávají dary a vítězí v honbě za politickými body. Naopak politikovi snižujícímu výdaje začínají hrobníci na politickém hřbitově pomalu mávat na pozdrav. Výrazná většina výdajů státního rozpočtu mají navíc mandatorní povahu, nelze je ze dne na den omezit. A nepružnost výdajů směrem dolů, citlivost příjmové a výdajové strany na stav ekonomiky, v kombinaci se současným stavem rozpočtu, tak představují tikající bombu.

Nicméně nic překvapivého to není, stát je jednoduše mizerný hospodář. Současný stav navíc ukazuje, že zavedením represivních opatření typu EET či kontrolních hlášení nedošlo k žádné nápravě státního rozpočtu. Stát jednoduše jen může promrhat více peněz, generovat deficity na vyšší úrovni příjmů a výdajů. Prostě čím víc máme, tím víc utratíme … a tím víc dál chceme. Motivace k efektivnímu hospodaření ve státní sféře v podstatě neexistuje.

O současném chování státní rozpočtu tak lze bezpečně říci, že není ekonomicky obhajitelný. I pokud bychom odmysleli často opakovaný vliv evropských peněz, pořád by státní rozpočet končil v deficitu a pořád zůstává tikající bombou. I pokud bychom odmysleli růst výdajů na investice, které měli být již dávno realizované, pořád je daleko za stavem, ve kterém by měl teoreticky být. Vytvářet přebytky, splácet dluh, jenž nominálně stále roste, nezatěžovat budoucí generace, nespoléhat na umoření dluhu nominálním růstem, tedy i inflací. Totiž rozpočet, který uměle prodlužuje expanzi, bude velmi pravděpodobně zhoršovat recesi.

 

Sdílej

O Autorovi

mm

Albín Bráf je pseudonymní autor. Živí se ekonomií a vystudoval ekonomii na Národohospodářské fakultě VŠE.

Comments are closed.