Právě ministerstvo zemědělství patřilo mezi resorty, které byly členy minulé vlády nejvíce zneužívány k prosazování jejich osobních zájmů.[1] Česká republika byla tímto jednáním poškozena hned ve dvou rovinách – občané museli ze svých daní financovat koncern Agrofert a krajina byla devastována státními politikami, jako byla například podpora biopaliv první generace. Jak se hodlá s tímto dědictvím vyrovnat nastupující vláda?
Z programového prohlášení bohužel jasně vyplývá, že při řešení většiny problémů pro ni budou hlavním nástrojem tak často skloňované dotace. Plánované zastropování dotací může sice vyléčit symptomy agrofertizace českého zemědělství a dá se z tohoto důvodu hodnotit jako pozitivní změna, neléčí však příčinu onemocnění. Příčinou jsou právě dotace samotné, které uměle udržují naživu firmy, které nejsou samy schopny dosahovat zisku, čímž brání volnému trhu v efektivním fungování. Každý zemědělec se pak logicky bude snažit získat co nejvíce dotací pro sebe, neboť je to jeho jediná možnost, jak se udržet v této pokřivené konkurenci. Za tímto účelem pak vznikají klientelistické vztahy mezi politiky a zájmovými skupinami,[2] které jsme mohli pozorovat posledních osm let. Nenechte se však zmýlit. Agrofert je pouze jednou z mnoha zájmových skupin, které se snaží obohatit na úkor daňových poplatníků a jediným způsobem, jak nadobro omezit jejich moc a vrátit na trh zdravou konkurenci, je úplné zrušení zemědělských dotací jako např. na Novém Zélandu.
Jedním z opatření, které však nepochybně mohou pomoci vrátit konkurenci a efektivitu na zemědělský trh, je debyrokratizace. A zde se, jak se zdá, hodlá vláda vydat správnou cestou. Mimo jiné je deklarováno, že „zemědělské podniky nebudou zatíženy zbytečnou či duplicitní administrativou“. Plánuje se také omezit samotná byrokratická zátěž, kde má nový přístup „znamenat odklon od represe směrem k poradenství“. V neposlední řadě pak vláda plánuje zmodernizovat systém evidence využití zemědělské půdy (LPIS) a propojit jej s ostatními systémy, tak aby mohli zemědělci řešit administrativu na jednom místě. Právě odstraňování byrokracie je na rozdíl od dotací tím správným řešením, jak podpořit malé a střední zemědělce a proto nám nezbývá nic jiného, než si přát, aby vláda zůstala svým slibům věrná.
Za skvělou zprávu se dá také označit konec podpory biopaliv první generace, symbolu devastace české krajiny ze strany minulé vlády. I v tomto případě platí, že stát se chová nejvíce ekologicky, pokud ruší svá předchozí nařízení a zákony a ne pokud vytváří nové.
Ve svých plánech se vláda dále hodlá zaměřit na podporu komplexních pozemkových úprav, za účelem zpomalení erozí a udržení vody v krajině. Ročně na tyto aktivity hodlá vyčlenit nejméně 3 miliardy Kč. Odvádění vody z krajiny chce také vláda zastavit skrze revidaci meliorací a jejich případným zrušením. Je však otázkou, jak moc vhodné je řešit tyto problematiky z pozice centrální vlády. O melioracích a dalších pozemkových úpravách by měli primárně rozhodovat ti, kterých se přímo dotýkají. Mnohem vhodnější by tedy bylo řešení na místní úrovni, které zhodnotí primárně přínosy a náklady pro zdejší obyvatele. Projekty pak mohou být v některých případech financovány prostřednictvím participativních rozpočtů. Aplikaci decentralizovaného přístupu můžeme pak pozorovat aspoň v likvidaci přemnožené zvěře či škůdců, kde vláda hodlá posílit pravomoci vlastníků půdy a hospodářů. Vláda si zde logicky slibuje ušetření veřejných peněz a efektivnější ochranu krajin. K tomu všemu se dá ještě konstatovat, že lokální zemědělci budou dost pravděpodobně schopni tyto řešení zajistit s menšími náklady.
Oblast, kde si Fialův kabinet nepochybně zaslouží kritiku, je potravinářství. V programovém prohlášení vláda píše: „Podpoříme zkracování odbytových řetězců. Budeme zemědělce motivovat k tomu, aby suroviny dokázali sami zpracovat a dodat na místní trh (obchody, farmářské trhy, prodej ze dvora).“ Není však jasné, komu konkrétně by toto jednání mělo pomoci. Pokud by pro výrobce bylo výhodnější prodávat a zpracovávat své zboží na vlastní pěst, tak by tak již sami činili a v některých případech tak skutečně činí. V jiných případech však využívají dělby práce, kterou poskytuje volný trh, a své zboží prodávají ke zpracování dále v odbytovém řetězci. Tak či onak, tato tržní struktura se musí zformovat sama a spontánně bez narušování skrze státní pobídky.
Nesmyslně se také jeví boj s „dvojí kvalitou“ potravin. Spotřebitel by měl mít výsostné právo zvolit si, co bude jíst a kolik za tento produkt hodlá zaplatit. Zastánci boje proti „dvojí kvalitě“ potravin budou jistě argumentovat, že spotřebitel v tomto případě volbu nemá, neboť kvalita domácích potravin nedosahuje zahraniční úrovně.[3] Toto tvrzení je však jednoznačně nepravdivé, kvalitní potraviny v České republice jsou běžně prodejné, to že se nejedná o ty mediálně nejznámější značky, na věci nic nemění. Pokud by vláda lpěla na stejných standardech jako v případě okolních zemí, docílila by u vybraných potravin maximálně zdražování a v důsledku by poškodila nízkopříjmové spotřebitele.
Jak již bylo řečeno, v oblasti zemědělství čeká vládu nepochybně řada nelehkých úkolů. I když se v některých případech jeví postoje vlády jako sympatické a slibují změnu správným směrem, jsou zde stále oblasti, které by si vyžadovaly důraznější přístup. Důraznější změnu by si jistě vyžadoval přístup k dotacím, ovšem i zde se dost pravděpodobně dočkáme zlepšení oproti vládě minulé. Ne že by však byla laťka nastavena vysoko.
[1] Další dopis kvůli Babišovu střetu zájmů: odcházející vláda po sobě nechává tři nesplněné pokyny z Bruselu, iROZHLAS, 2021
[2] Tullock, Gordon, The Welfare Costs of Tariffs, Monopolies and Theft, Western Economic Journal, 1967
[3] Unijní test: Horší kvalita potravin na Východě je lež, deník.cz, 2019
