Německo, Francie, Itálie: Tyto tři největší evropské ekonomiky tvoří zhruba polovinu unijní populace i polovinu jejího hospodářského výkonu. Pokud jsou právě ony v problémech, je v problémech celá Evropa. Obzvláště pak malé otevřené ekonomiky spoléhající na přeshraniční toky zboží, služeb i kapitálu. Situace je o to komplikovanější, neboť každá ze zemí je ochořena trochu jinak. Zatímco Německo sýpe ekonomicky, Francie je nemocná rozpočtově a Itálie pak trpí víceméně obojím.
Začněme Německem. Jedná se o jedinou větší světovou ekonomiku, která v roce 2023 nerostla, prakticky jako jediné je jí odhadována černá nula za minulý rok a na letošek je jí prognózován nejslabší růst ze všech. Takto špatná čísla německého hospodářství jsou svým způsobem až k nevíře. Byla by ale chyba tvrdit, že příčinou nerůstu je energetická krize v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině. Nejvýkonnější evropské ekonomice začal padat řetěz zhruba okolo roku 2018, což dokládá například přidaná hodnota v průmyslu, která právě tam někde dosáhla svého vrcholu a od té doby soustavně klesá, v lepším případě stagnuje. Německo je ale velmi prudentní fiskálně, jelikož rozpočtová odpovědnost je ve společnosti dlouhodobě zakořeněna. Dle některých ekonomů nyní až zbytečně příliš. Ano, může se zdát, že Německo momentálně provádí procyklickou fiskální politiku, tedy že redukuje deficit veřejných financí ve chvíli, kdy hospodářství neroste. Troufám si ale tvrdit, že potíže Německa jsou spíše strukturální (nikoliv cyklické) povahy a ani fiskální stimul by takto postiženou ekonomiku nemusel nakopnout. Ať tak či onak, ekonomická stagnace je velkým problémem, a to i pro zemi jejího nejvýznamnějšího dodavatele, kterým je Česko.
Francie je naopak rozpočtově nemocným mužem Evropy. Od roku 2020 dosahují francouzské schodky veřejných financí každoročně zhruba 6 % HDP. Fiskální šlamastika však vyznívá ještě hůře, vezmeme-li v potaz, že i primární deficity v posledních letech přesahují 3 % HDP. Ratingová agentura Moody’s v prosinci snížila rating Francii z důvodu „obav z vývoje vládního dluhu a deficitu“ a růst sazeb na francouzských bondech by nemusel být v budoucnu až tak nereálnou záležitostí. Už nyní si například Portugalsko půjčuje za nižší úrok než Francie. V roce 2024 byl francouzský schodek zřejmě nejhorší v EU a Komise již s Francií zahájila EDP (Excessive Deficit Procedure – proceduru při nadměrném schodku). V zemi galského kohouta se navíc objevil po dekádě nejvyšší deficit na běžném účtu platební bilance (okolo 1 % HDP v posledních dvou letech) a výraznější tzv. dvojí deficit nabývá hmotných rozměrů.
Itálie (pro mnoho lidí překvapivě) na tom nebyla v uplynulém desetiletí fiskálně tak špatně. Naopak, každoročně tvořila primární přebytky veřejných financí a relativně vysoký deficit byl dán jen enormními úrokovými náklady z důvodu naakumulování obřího dluhu v 80. letech. Italským malérem minulé dekády byl však dramatický propad ekonomického výkonu. Ještě na konci roku 2019 zůstávalo italské HDP 5 % pod svou reálnou úrovní z konce roku 2008, což je až neuvěřitelně špatné číslo. Pak přišla pandemie a s ním i fiskální rána, neboť Itálie zavedla „prorůstové opatření“ v podobě tzv. „superbonusu“. Tento slavný dotační program nabízel majitelům domů proplácení až 110 % nákladů na energeticky úsporné renovace a během 4 let byly utraceny zhruba dva české státní rozpočty. Primární saldo veřejných financí se okamžitě dostalo z hezkých přebytků do výrazných schodků a celkové saldo tak s obřími úroky ročně atakuje -9 % HDP. Navíc se ani nepovedlo pořádně nakopnout ekonomiku, neboť růst a spotřeba domácností zůstává okolo úrovně roku 2019. Pouze investice taženy sektorem stavebnictví (důsledek superbonusu) jsou 30 % nad pre-pandemickou úrovní. Ale co z toho, když se většina nepropíše do přidané hodnoty ekonomiky?
Patálie nejvýznamnějších zemí Unie nelze ignorovat. Naopak pro evropskou, ale i pro českou ekonomiku jde o zcela zásadní věc. Zejména proto, že slasti i strasti jednotlivých zemí mají na jednotném evropském trhu výrazné spill-over efekty. České napojení na unijní ekonomiku skrze zahraniční obchod je navíc velmi silné a hospodářskou politiku v naší kotlině nikdy neděláme ve vakuu. Ekonomický a fiskální vývoj tří evropských gigantů se vyplatí sledovat.