Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Anarchiééé aneb co frčí v L&E?

0

Anarchii můžeme chápat jako chaos, absenci řádu, jako něco, co je nežádoucí. Doslovný překlad ze starořečtiny ukazuje na jinou možnost – anarchie je absence vlády. V posledních čtyřiceti letech věnovalo mnoho ekonomů úsilí tomu, aby ukázali, že anarchie ještě neznamená chaos, že i za neexistence formálních institucí může docházet ke vzniku a vynucování pravidel, kooperaci a rozvoji velmi komplexních vztahů. Jinými slovy, Hobbese je třeba brát s rezervou.  Peter Boettke dokonce hovoří o celém směru na pomezí práva a ekonomie – o positivním analytickém anarchismu.

Burza v Amsterdamu

Měsíc červenec mi v této oblasti připravil dvě milá překvapení. První na mě čekalo v Jindřichově Hradci, kde jsem čtyři dny strávil ve společnosti Edwarda Stringhama, jednoho z autorů píšících právě o genezi a vynucování pravidel bez státu. Několikrát se řeč stočila i na Stringhamův článek o jedné z nejstarších burz v Evropě, který vyšel v The Quarterly Review of Economics and Finance.

Je přijímanou pravdou, že některé trhy mohou do značné míry fungovat i bez externího dodavatele pravidel a vynucení (státu); chování podle norem je zajištěno reputací a pomocí opakovaných interakcí. Tam, kde aktéři očekávají budoucí spolupráci, nemají motivaci pro krátkodobý přínos z porušení norem zlikvidovat potenciál dalších směn. Jinými slovy, na některých trzích vznikají sebe-vynucující pravidla. Méně už se ale autoři shodnou na tom, nakolik uvedené mechanismy fungují na trzích, kde dochází ke komplikovaným finančním transakcím, které se neuskutečňují v jeden okamžik, ale plnění je v čase odloženo. Tullock a Olson jsou skeptičtí. Stringham je optimista a ve svém článku ukazuje, že i finanční trhy mohou prosperovat nejen bez podpory státního vynucení, ale dokonce i jemu navzdory.

Stringham zkoumá amsterdamskou burzu v 17. století. V Amsterdamu se již předtím čile obchodovalo s komoditami. Po roce 1602 se zde začaly obchodovat akcie holandské Východoindické společnosti, které investorům během sto dvaceti let vynesly na dividendách v průměru 22,5 % ročně. Burza byla trnem v oku místní autoritám, panovalo přesvědčení, že za cenovými výkyvy stojí nekalé praktiky spekulantů (ano, je to pořád stejné), a tak v průběhu celého století můžeme spočítat sedmero oficiálních zákazů short-sales a forwardů. Pokud jde o opce, jejich právní status byl nejasný, mezi tehdejšími experty nepanoval jednotný názor na to, zda se regulace vztahují i na tento instrument.

Jisté je, že zákazy nebyly fakticky vynucovány, vládci měli jinačí starosti, než si chodit posvítit na spekulanty. Pokud měly trhy s short sales, forwardy i opcemi fungovat, musely se obejít bez pomoci třetí strany. Podle standardní teorie by takový trh neměl vůbec vzniknout, Stringham nicméně analýzou primárních pramenů dochází k opačnému závěru. Se všemi uvedenými instrumenty se běžně obchodovalo. Když se někdo dovolal neplatnosti kontraktu z důvodu protiprávnosti, dělo se tak tehdy, když se mu splnění závazku jaksi nehodilo. Kdyby se tak ale chovali všichni, nikdo by se trhu neúčastnil, takže obdobné jednání bylo spíše výjimkou.

K vynucení kontraktů existujících mimo právo je třeba náboženských, sociálních nebo ekonomických sankcí. Homogenity potřebné k účinnosti prvních dvou se nedostávalo, takže zbývalo spolehnout se na ekonomické donucení. I když dva obchodníci vstupovali do vzájemného styku poprvé a neměli v úmyslu spolupracovat v budoucnu, podvádět se nevyplácelo, protože obchodníci spolu sdíleli informace o spolehlivosti, gauneři byli bojkotováni. Každý se snažil ostatním signálovat dobrou pověst, kterou postupně získával od začátku, od nejmenších transakcí. Podle Stringhama toliko disciplinující úloha reputace stačila k tomu, aby burza mohla fungovat bez formálních, externě vynucovaných pravidel.

Maghribští obchodníci, díl druhý

Před dvaceti lety publikoval Avner Greif článek, v němž interpretací primárních pramenů dospěl k závěru, že komunita židovských obchodníků v oblasti Středozemí 11. století úspěšně operovala vně tehdejších oficiálních právních systémů.

Efektivním způsobem uskutečňování dálkových obchodů bylo najímání „agentů“ v obchodních centrech, kteří pro obchodníka sháněli kontakty, vybírali platby, dodávali zboží na konkrétní trhy. Jejich vzájemný vztah charakterizovala značná asymetrie informací. „Agent“ v Káhiře si mohl vymýšlet, že zrovna bylo špatné počasí, a tak zboží prodal za méně, než se čekalo, což obchodník na Sicílii těžko mohl zkontrolovat. Podle Greifa nebyly formální normativní systémy, ať muslimský či židovský, schopny se s danými typy vztahů vyrovnat, a tak vznikla „soukromá“ institucionální alternativa.

Prvotní roli Greif připisuje rovněž reputačnímu mechanismu, agent měl ex ante dokázat, že jeho nejziskovější jednání ex post bude poctivé. Agentovou motivací nepodvádět je prémie, kterou mu poskytne obchodník. Její optimální výše odpovídá nejnižším nákladům obchodníka, za nichž dlouhodobý přínos pro agenta z nepodvádění převyšuje krátkodobý přínos z nepoctivého jednání. K zajištění fungování reputačního mechanismu utvořili obchodníci jakousi koalici. Zavázali se, že budou zaměstnávat pouze určité agenty, budou platit optimální prémii a už nikdy nezaměstnají toho, kdo jako agent jednou podváděl, což navíc, ceteris paribus, optimální prémii snižuje. Dále ji snižovala skutečnost, že agenti byli sami zároveň obchodníky. Pokud agent podváděl, informace se rozšířila mezi všemi členy koalice, a tak podvodník ztrácel i své vlastní obchody. Celý koaliční kontrakt tak zvyšoval kapitálový výnos jednotlivých členů. Greif tvrdí, že tento systém fungoval zcela mimo právo, obešel se bez donucení vládců, a svá tvrzení dokládá na dobové korespondenci členů koalice.

Letos v březnu Edwards a Ogilvie publikovali kritiku zmíněného článku, v níž dokazují, že prakticky každé Greifovo závažnější tvrzení týkající se reputace a koalice maghribských obchodníků je empiricky nepodložené. Jejich vlastní interpretace primární a sekundární literatury podle nich dokládá, že obchodníci ve velkém měřítku dobrovolně využívali existujících právních systémů, dovolávali se jich při problémech s agenty. Rovněž naznačují, že žádná koalice přenášející informace napříč středozemím nemohla efektivně fungovat. Kritika je to na první pohled zdrcující a autoři nešetří tvrdými slovy na adresu empirické práce provedené Greifem.

Avner Greif po čtyřech měsících vrací úder, zveřejněn byl 1. července, jde tedy o ono druhé příjemné překvapení. Podle něj Edwards&Ogilvie provedli mizernou práci, nechápou nuance jednotlivých slov v primárních textech (protože na rozdíl od něj neumí hebrejsky), překrucují tvrzení jiných autorů a vytrhávají z kontextu, což dokládá na jednotlivých citacích a krok za krokem vyvrací tvrzení kritiků. Oproti nim má navíc k dispozici dosud nejrozsáhlejší kvantitativní analýzu všech dostupných textů, která podle něj ještě posiluje přesvědčivost jeho původních závěrů o extralegalitě obchodu v Maghribu.

Alespoň do příštího textu kritiků se tak zdá být tento historický příklad kooperace v podmínkách anarchie zachráněn a Greifa lze dál v dobré víře citovat.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply