Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Byznys se stará o svou kapsu, ne o klima

0

Na sto světových firem z oblasti letectví, těžařství, energetiky a finančnictví adresovalo před blížícím se summitem G8 v Japonsku tamnímu premiérovi výzvu, aby světoví státníci přijali závazné cíle snižování celosvětových emisí CO2. Emise mají do čtyřiceti let klesnout o polovinu. Ředitelé firem volají po podpoře nízkouhlíkatých technologií, chtějí „silné vedení ze strany vlád“, aby se mohli lépe vyrovnat s klimatickou změnou. Environmentalisté výzvu vítají – konečně ti kapitalisté pochopili, že se jim ochrana klimatu vyplatí. Jenže je to skutečně tak? Opravdu máme jásat? Ne tak docela.

Předně je třeba se ptát, zda jsou ony čisté technologie skutečně tak rentabilní, jak se tvrdí. Kdyby tomu taky bylo, znamenalo by to, že na ulici se válí miliardy dolarů v podobě zatím nevyužitých podnikatelských příležitostí. Navíc všichni, kteří na takové věci mají čich (podnikatelé), o tom vědí, ale nějakou záhadou okolo snadných výdělku prochází bez povšimnutí. Znamenají-li čisté technologie příslib vysokých zisků, na co velké firmy sepisují politické výzvy? Proč už tedy dávno nevyrábí takové výrobky, které budou cenově konkurovat těm stávajícím, neekologickým? Ten, kdo tak učiní první, by měl zbohatnout.

Odpověď je jednoduchá – tolik vzývané čisté technologie zatím nejsou ziskové. Normálně uvažující investor je obchází obloukem. Jejich výroba by znamenala vyhazování vzácných zdrojů oknem. Za běžných, tržních okolností, dodejme. Politici ale mohou tyto okolnosti pozměnit. Třeba tím, že firmám vypomohou dotacemi z veřejných peněz. Nebo tak, že používání čistých technologií jednoduše nadekretují. Obě možnosti představují transfer prostředků od neorganizované masy daňových poplatníků a spotřebitelů, kteří se obtížně brání, do kapes na politiku napojených skupin. Firmy tak elegantně přenesou náklady na někoho jiného a ještě se tváří, že zachraňují planetu.

Snaha velkých firem zapojit do svých záměrů vlády má ještě jeden rozměr. Představme si pekaře, který zítra začne péct rohlíky s novou technologií, která je ale tak nákladná, že rohlík bude stát padesát korun. Náš dobrodruh do týdne zkrachuje, konkurence ho převálcuje. Zkusí tedy přesvědčit všechny ostatní pekaře, aby také začali péct v nové peci a prodávali rohlíky také za nekřesťanské peníze. Takový kartel pekařům přinese velké zisky. Dokud ovšem jeden z nich dohodu neporuší a nezačne potají opět péct ve staré peci a prodávat rohlíky za nižší cenu. Jinými slovy, taková tržní struktura je nestabilní. A tak zbývá poslední možnost – přesvědčit vládu, aby dodržování takové dohody vynucovala a podporovala. Vydá se zákon, který stanoví, že všichni musí používat novou pec a že nakupovat rohlíky jinde než u pekařů s novou pecí není možné.

Přesně o tohle se teď pokouší velké firmy v oblasti zelených technologií. Jejich počínání je pochopitelné, takhle funguje politika. Kdo se nezačne přiživovat hned, přijde zkrátka, jeho kus koláče spořádají jiní. Je-li něco pochopitelné a zcela běžné ještě ale neznamená, že je to v pořádku. Když nic jiného, alespoň neskákejme politikům na špek, až nám brzy začnou říkat: Podívejte se, i velké firmy pochopily, že je třeba bojovat se změnou klimatu. Když to chápou ony, vy už byste měli taky.

Původní nezkrácená verze.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply