Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Jak utopit české vodárenství

0

Stejně jako je před létem potřeba pořídit plavky a opalovací krémy, tak je před komunálními volbami potřeba ochranná vrstva proti tornádu levicově-populistických raket. Kolegové umějí vždy vybrat témata která baví (obdobně jako energy drink Smarty od Dominika Haška) a nabízejí samozřejmě také rozhřešení, po jehož implementaci bude následovat už jen nekonečný pocit blaženosti.

Jedním z takových témat jsou poplatky za vodné a stočné. Za drahou vodu údajně odpovídají soukromí distributoři vody, především pak ti zahraniční, kteří si na úkor obyčejných občanů mastí kapsy, protože voda je nezbytnou lidskou potřebou nás všech. Tyto myšlenkové pochody vyústily v názor, že distribuci vody by měl v nejlepším případě zajištovat pouze státní aparát, resp. města a obce, protože pro ně je hlavním cílem spokojenost obyvatel, nikoliv honba za ziskem.

Jak funguje české vodárenství?

V podstatě jednoduše. Město (vlastník vodovodní infrastruktury) má možnost zajistit distribuci vody svým obyvatelům buď na vlastní pěst, ať už skrze vzniklou městskou společnost či přímo skrze obecní úřad, anebo infrastrukturní majetek pronajmout soukromému provozovateli na předem určenou dobu (zpravidla to bývají dlouhodobé kontrakty na 20─30 let). Soukromý provozovatel přejímá také veškerá rizika, zajišťuje havárie, běžnou údržbu, distribuci, kontakt se zákazníky apod. Obec následně inkasované nájemné v ideálním případě investuje do obnovy infrastruktury.

Cena vodného a stočného pak podléhá přísné regulaci ministerstva financí. Její maximální výše je určena individuálně každé provozní společnosti na základě vykázaných nákladových položek a aktuální míře přiměřené návratnosti kapitálu, jehož výpočet je taktéž v kompetenci MFČR. Nutno podotknout, že regulaci podléhá nejen cena vodného a stočného, ale také výše nájemného, kterého se mohou obce dožadovat. Vodárenství se tedy všudypřítomnou regulací příliš neodlišuje od ostatních síťových odvětví jako jsou telekomunikace, nebo energetika.

Nejčastějším modelem provozu je tzv. oddílný model, kdy vlastnictví infrastruktury zůstává v rukou obce a provoz je delegován na soukromou společnost. Druhou nejběžnější variantou je tzv. smíšený model, kdy je infrastrukturní majetek vlastněn a také provozován pouze jedním subjektem. Na tomto subjektu má pak majetkový podíl jak soukromý, tak veřejný sektor. V praxi to vypadá tak, že distribuci vody zajišťuje akciová společnost na jejímž vlastnictví se podílí jak obec, tak soukromá společnost.

Kdo tedy odpovídá za drahou vodu?

V mnohých zákoutích mediálního éteru se můžeme doslechnout, že za neúměrně se zvyšující cenu vody odpovídají soukromé společnosti. Cena vody roste. Samozřejmě, rostou také mzdy zaměstnanců v odvětví, roste náročnost na kvalitu vody. Zákonitě tedy musí růst také cena vody, ovšem stále pod dohledem MFČR, v rámci jehož pravidel hrají všichni naprosto stejnou hru. Cena vody tedy roste nejen u soukromých provozovatelů, ale stejným tempem také u veřejných provozovatelů. Zisk v odvětví se konstantně pohybuje od 1 do 7,5 %, což rozhodně neznačí žádnou přemíru ─ a už vůbec ne zlodějinu.

Provozní společnosti ale nejsou jediné, kdo na vodě vydělává. Na vodné a stočné stát uplatňuje první sníženou sazbu DPH ve výši 15 % (stejně jako např. na služby fitcenter a posiloven, tedy další bezpochyby nezbytně nutné lidské potřeby), což nás z hlediska zdanění vody řadí mezi největší plátce v EU. Např. ve Spojném království se na vodné a stočné uplatňuje nulová sazba DPH, ve Francii 5,5 % a v Německu 7 %. Stát tedy na vodném a stočném vydělává zhruba dvakrát tolik než samotní provozovatelé. Možná by stálo za to uvážit, zda bude účinnější se k nižším cenám proregulovat, nebo ji nejprve zbavit nadbytečného daňového břemene.

Téma vody nabývá na aktuálnosti právě v této chvíli, kdy končí platnost velké části uzavřených koncesních smluv z 90. let, a města tak znovu stojí před rozhodnutím, jak s distribucí vody naložit. Na pódiu veřejných debat velmi často vystupují úvahy o tom, že by města měla přebrat veškerou zodpovědnost za distribuci, a soukromý sektor tak z odvětví zcela vytlačit. Názor zřejmě podporuje samotná EU. Město či obec totiž smí uplatnit nárok na dotační podporu vodovodní infrastruktury pouze v případě, že svým obyvatelům zajišťuje správu infrastruktury a distribuci vody bez přičinění soukromého sektoru. Výborná úvaha, vykašleme se na konkurenci a necháme si raději nasypat krupici z EU, ono to pak nějak dopadne.

Zájmové skupiny příslušné podobným bystrým postřehům podporují svou argumentaci následujícími bludy, pod jejichž pokličku nahlédneme.

Blud č. 1: Odstranění provozního modelu by umožnilo celý zisk investovat do infrastruktury

Kdyby se obce rozhodly provozovat svůj infrastrukturní majetek samy, musely by také obstarat provozní majetek nezbytný k běžnému chodu, opravě havárií, dále zajistit podporu pro své klienty a řadu dalších věcí. Zřejmě pak také najít zaměstnance, kteří budou pracovat ideálně za úsměv a obědové menu. Zisk je vždy potřeba rozdělit na obě strany procesu. Nejen infrastrukturu, ale také provozní majetek je potřeba obnovovat a modernizovat.

Městská společnost operující v daném regionu je svým způsobem monopolistou v neomezeném časovém horizontu. Nehrozí jí příchod konkurenta, ani vypršení nájemní smlouvy. Absence veškerých konkurenčních sil pak utlumí jakoukoliv inovativní aktivitu a městské společnosti se tak budou moci v klidu pohupovat ve svých houpacích sítích a kdoví, jak to se ziskem vůbec dopadne.

Blud č. 2: Provozní model znamená zestátnění nákladů a privatizaci zisku

Obě smluvní strany, tedy vlastník i provozovatel, nesou svou část nákladů a svou část zisku. Také vlastník (obec) inkasuje nájemné od provozovatele, které následně putuje do obnovy, nebo případného rozšíření infrastruktury. Investiční projekty jsou však zároveň realizovány velmi často ve spolupráci vlastníka a provozovatele. Zisky provozovatelů jsou přitom silně regulovány nejen regulatorními nástroji, které určují cenu vodného a stočného, ale zároveň také výše zmíněnou vysokou mírou zdanění. O zdanění zisků a dividend nemluvě.

Blud č. 3: Zisky z naší vody odtékají do zahraničí

Argument odtoku zisku do zahraničí se hodí snad na každé odvětví a levicové spektrum jej střílí po všech od bankovnictví až po tenistku Petru Kvitovou. Zahraniční firmy nejenže vodu nevlastní, ale jejich zisk nemůže být v žádném případě neoprávněný. Právě zisk je nutnou kompenzací za riziko, které provozovatel nese. Bez zisku by jakákoliv ekonomická činnost postrádala racionální základ. Je také nutno připomenou, že zahraniční společnosti byly nuceny při vstupu na český trh vynaložit nemalé investiční prostředky. V mnohých případech zaplatily nájemné na řadu let dopředu, aby byla městská samospráva schopna financovat nejnutnější opravy infrastruktury a za to jim byla samozřejmě přislíbena určitá návratnost kapitálu. Je vůbec třeba ocenit, že v prostředí vysoké regulace a zdanění se vůbec nějaký zisk daří tvořit.

Můžeme nyní jen s napětím očekávat, jakým směrem se české vodárenství vydá a zda převáží zdraví rozum nebo vidina rychlých peněz z EU která nemusí být nutně tou nejlepší variantou a cestou k vyšší efektivitě. Vždy jde přeci jen o správné nastavení podmínek mezi soukromým a veřejným partnerem a následnou kontrolu jejich plnění.

Sdílej

O Autorovi

mm

Michael Fanta je studentem Podnikohospodářské fakulty VŠE, analytikem CETA a spolupracovníkem Liberálního institutu.

Comments are closed.