Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Juan, dolar, mezinárodní obchod a hospodářský cyklus

0

V posledních měsících kulminuje obchodní válka mezi USA a Čínou, kdy zejména představitelé USA tlačí na Čínu, aby uvolnila pevný kurz juanu, „zreálnila“ tak jeho hodnotu, zkrátka umožnila revalvaci juanu, čímž by se stal dolar levnějším v mezinárodním obchodním styku a podpořil americké exporty.

Americký ekonom Pat Buchanan dokonce prohlásil, že: „Vztah USA a Číny prostě nemůže být nazván obchodem. Je to naopak okrádání Ameriky Čínou a jejími korporátními partnery v USA.“ Pomineme-li holistické „blábolení“ typu ‚Čína okrádá Ameriku‘, musíme konstatovat, že i zbytek prohlášení je komický. Jakýkoli směnný vztah mezi čínským a americkým subjektem je čistě dobrovolnou záležitostí a musí být charakterizován jako obchod. Fakt, že by američtí obchodníci chtěli kupovat levněji a prodávat dráže je pochopitelně irelevantní. Samotný obchod s čínskými partnery je demonstrací oboustranné výhodnosti směny. Ovšem američtí exportéři do Číny by se rádi těšili výhod, které požívají jejich kolegové vyvážející do EU. Ale ouha, americká inflační politika vzhledem k fixnímu kurzu čínského yuanu nesnižuje hodnotu dolaru vůči juanu, respektive nevede k revalvaci juanu. A tak, zatímco američtí exportéři jásají z expanzivní měnové politky, “právo na výhodu” nízkého měnového kursu jiným upírají. Jak zajímavá logika, jak nevyvratitelný argument! Jsme tak nuceni přiznat, že těmto exportérům vůbec nejde o to, aby se americká inflační politika odrážela reálně v měnovém kurzu. Prostě vědí, že depreciace amerického dolaru jim pomáhá v konkurenci na zahraničních trzích. Úmyslem amerických exportérů tak není jakási představa “spravedlivého” obchodního vztahu s Čínou, ale snaha pomocí politiky ‚ožebrač souseda svého‘ dosáhnout svých partikulárních zájmů.

Situace ohledně měnového uspořádání navíc není vůbec jednoduchá. V 90.letech byl v Číně nastaven fixní kurs juanu vůči dolaru (8,27 RMB/US dolar) a ten se v podstatě do dneška nezměnil. Výsledkem je to, že se americký dolar v průběhu let znehodnotil více než čínský juan a mělo tak dojít k revalvaci juanu. Tím, že je držen fixní kurs, dochází k hromadění dolarů u čínské centrální banky, v poslední době v hodně několika miliard dolarů měsíčně. Za tyto prostředky pak čínská centrální banka nakupuje americké vládní dluhopisy. Financuje tak americký vládní dluh, z kterého je mimojiné financována válka v Iráku, proti které Čína tak brojí.

Čína má obrovský přebytek platební bilance, který svědčí o tom, že je juan podhodnocený. Tato platební bilance tlačí nadále na inflaci juanu (což neznamená, že je obchodni či finanční přebytek příčinou peněžní inflace), což by v brzké době vyústilo v cenovou katastrofu. Čínská centrální banka si tento fakt uvědomuje a je více než pravděpodobné, že dojde k nárůstu úrokových sazeb. To ale bude jen dále tlačit na zhodnocení juanu a čínská centrální banka nakonec juan uvolní, ať chce nebo ne, protože jí prostě dojdou prostředky. Alternativním “řešením“ by bylo neustálé skupování dolarů, což by znamenalo v konečném důsledku hyperinflaci.

Přes Atlantik na východ od USA je podobný problém. Tam Evropská Unie naříká na americkou centrální banku, která údajně poškozuje ekonomický růst eurozóny. Aby ale “europané” své americké přátele neurazili příliš, zdůrazňovali i vliv vysokých cen ropy (na co se budou vymlouvat nyní, na to si rád počkám). Nejvtipnější ovšem je, že EU brojí proti prudkým výkyvům měnové kurzu, přičemž si patrně její představitelé nevšimli, že dolar vůči euru soustavně oslabuje od počátku roku 2002. Nejde o žádný prudký výkyv. Americký ekonomický ministr Snow zareagoval tak, že by EU měla provést reformy a sama si tak pomoci zvýšit svůj hospodářský růst. Asi tak nějak měl odpovědět i čínský ministr obchodu, protože Američané se ve vztahu k Číňanům chovají úplně stejně jako Evropská Unie k USA.

Máme tu tedy hned dvě stížnosti a obě mají stejnou povahu, příliš nízký měnový kurs jedné měny vůči jiné měně. Zatímco měnový kurs v prvním případě je fixní, v druhém případě je flexibilní. Jak jsme se měli možnost dozvědět od světoznámého ekonoma Miltona Friedmana, flexibilní měnové kurzy měly jednou provždy vyřešit mezinárodní měnové otázky. Jak je potom možné, že jak případ fixního měnového kurzu, tak případ flexibilního měnového kurzu vytváří podobný problém? Jaktože flexibilní kurz dolaru a eura “nevyřešil” vztah USA a EU? Friedmanovský idylický svět flexibilních kurzů nikdy nebude idylický. Ba právě naopak. Máme se ještě na co těšit, protože situace se bude i nadále zhoršovat.

Tento ”idylický” svět mezinárodního měnového uspořádání pouze přispívá k vyvolávání hospodářského cyklu. Inflační politiky juanu a dolaru způsobily natolik chybné investice, že nutně dojde v brzké době k recesi v obou těchto zemích. V EU pozorujeme recesi, respektive postupné uvadání hospodářské výkonnosti, již řádku let. Příčinou hospodářského cyklu jsou permanentní omyly zakotvené v existenci státních intervencionistických politik. Dokud se těchto politik nezbavíme, nezbavíme se ani nekonečného plýtvání v důsledku hospodářského cyklu.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank. Naším cílem je propagace myšlenek svobody jednotlivce, volného trhu, minimální vlády a míru.

Leave A Reply