Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

K čemu slouží „intelektuální vlastnictví“?

0

„Intelektuální vlastnictví“ je předmětem vášnivých sporů. Na jedné straně stojí ti, pro něž je intelektuální vlastnictví stejně legitimní formou vlastnictví jako vlastnictví hmotných statků a mělo by tedy požívat stejně silné právní ochrany. Někteří dokonce považují intelektuální vlastnictví (dále též „IP“) za plnohodnotnější a legitimnější formu vlastnictví. Tak např. klasický liberál Herbert Spencer (1820-1903) napsal:

„Ve skutečnosti může být tedy na výsledek mentální práce pohlíženo jako na plnohodnotnější vlastnictví, než na produkt manuální práce. Je tomu tak proto, že to, co konstituuje jeho hodnotu, je výlučně vytvořeno pracovníkem.“

Podobně Lysander Spooner (1808-1887), libertarián a jeden z nejaktivnějších příslušníků hnutí za zrušení otroctví (abolicionista), prohlásil: „Nic není ze své podstaty a přirozenosti lépe přístupnější výlučnému přivlastnění než myšlenka.“

Na druhé straně barikády najdeme zapřisáhlé odpůrce „intelektuálního vlastnictví“. Ti IP nepovažují za legitimní formu vlastnictví, nýbrž jej označují za státem udělené monopolní privilegium, které porušuje „přirozená“ vlastnická práva ostatních lidí. Dotyčné monopolní výsady navíc podle nich neslouží obecnému zájmu, nýbrž pouze soukromému zájmu monopolisty. Tento názor zastával např. představitel individualistického anarchismu Benjamin Tucker (1854-1939).

Cílem našeho článku ovšem není jednou provždy „rozlousknout“ tento spor, nýbrž spíše upozornit na základní rozdíl mezi vlastnictvím hmotných statků a „intelektuálním vlastnictvím“ a zamyslet se nad některými trendy v oblasti autorských práv z poslední doby (viz druhá část článku).

Vlastnictví hmotných statků vs. vlastnictví ideálních objektů

Vlastnictví hmotných statků je instituce, která se vyvinula v reakci na základní rys hmotných statků, jímž je jejich přirozená vzácnost. Povaha našeho světa je taková, že hmotných statků není dostatek k tomu, aby mohla být uspokojena veškerá myslitelná lidská přání a potřeby. Každý statek lze využít k mnoha rozličným účelům a pokud jej jeden člověk použije k účelu A, nemůže tentýž statek nikdo jiný zároveň použít k účelu B. Mezi různými alternativními užitími daného statku proto musíme volit. Jsou-li hmotné statky přirozeně vzácné, pak je důležité s nimi nakládat hospodárně, tj. používat co nejméně vstupů k výrobě co největšího výstupu.

Zároveň neustále hrozí nebezpečí, že vypukne konflikt dvou (a více) lidí o daný vzácný statek. Snadno se totiž může stát, že různí lidé pojmou ohledně jednoho a téhož vzácného statku plány, které nejsou vzájemně slučitelné. V principu pak existují dva způsoby, jak konflikt řešit. První možností je násilí („silnější vítězí“). „Společnost“, v níž se konflikty „řeší“ násilím, ovšem postrádá základní předpoklady pro to, aby dosáhla všeobecné prosperity a harmonie. Vládne v ní „válka všech proti všem“ a taková společnost zůstane velmi chudá. Lepší alternativou je dohodnout se na jasných pravidlech, podle nichž se bude určovat, komu náležejí výlučná práva k jednotlivým vzácným statkům. Tím vzniká instituce vlastnictví. Každý se pak může vyvarovat konfliktu s ostatními lidmi zkrátka tím, že bude důsledně respektovat hranice jejich vlastnictví.

Tzv. „intelektuální vlastnictví“ má ovšem zcela odlišný charakter, neboť jeho předmětem jsou „ideální objekty“ (arci ztvárněné ve formě hmotných statků): literární dílo, hudební skladba, vynález atd. Ten, kdo pojal geniální nápad a jako první sestrojil pluh, používá při realizaci své myšlenky vzácné zdroje: svůj čas a práci, potraviny k získání energie, suroviny na výrobu pluhu. Hmotný výsledek jeho tvůrčí činnosti – totiž onen konkrétní pluh – je nepochybně vzácným statkem. Fakt, že ten, kdo jako první zkonstruoval pluh, se stává vlastníkem daného pluhu, nikdo nezpochybňuje (pakliže přitom použil zdroje, které vlastnil). Předmětem sporu je však otázka, zda vynálezce pluhu získává nejen výlučné právo k onomu konkrétnímu pluhu, který sestrojil, nýbrž zda se stává i legitimním vlastníkem „ideji pluhu“. Jinak řečeno: má vynálezce pluhu právo zabránit z titulu svého vlastnictví ostatním lidem, aby použili své vlastní zdroje (tj. svůj čas, práci, potraviny a další suroviny) k výrobě svého vlastního pluhu? Porovnejme následující dva případy:

Monika vynalezla a jako první sestrojila pluh. 1) Radek se k ní vloupe a pluh jí ukradne. 2) Radek vypozoruje, že Monika s pomocí pluhu účinněji a efektivněji obhospodařuje své pole. Opatří si proto příslušný materiál a vyrobí si vlastní pluh.

V prvém případě Radek zbavil Moniku příležitosti, aby mohla svůj pluh nadále používat. V druhém případě však Radek pouze použil své zdroje k tomu, aby si také opatřil vlastní pluh. Monika i nadále může nerušeně užívat svůj pluh k jakýmkoli účelům, jež uzná za vhodné.

Rozdíl mezi „hmotnými statky“ (pluh) a „ideálními objekty“ (idea pluhu) spočívá v tom, že „ideální objekty“ nejsou vzácné. Jakmile je myšlenka komunikována navenek vůči ostatním lidem, může jí v principu každý libovolně a bez omezení užívat, aniž by tím jakkoliv omezoval kohokoli jiného v možnosti užívat tutéž myšlenku. Aforisticky řečeno, dva lidé nemohou zároveň používat jeden a tentýž nůž ke krájení masa a k vyřezávání loďky z kůry; naproti tomu jednu a tutéž myšlenku může současně využívat v principu neomezený počet lidí pro různé účely. V ekonomickém žargonu hovoříme o tom, že spotřeba „ideálních objektů“ (myšlenek) je „nerivalitní“.

Hmotné statky jsou tedy „přirozeně vzácné“, tj. tyto statky by byly vzácné, i kdyby se nevyvinula instituce vlastnictví. I při neexistenci vlastnictví hmotných statků by docházelo ke konfliktům mezi alternativními užitími daného statku, která jsou vzájemně neslučitelná. Naproti tomu „ideální objekty“ přirozeně vzácné nejsou; je to teprve až samotné zřízení „intelektuálního vlastnictví“, které je činí „uměle vzácnými“.

Funkce vlastnictví a „intelektuálního vlastnictví“

Vlastnictví hmotných statků plní dvě základní společenské funkce:

  1. Jasně vymezuje, komu náleží výlučné právo využívat ten či onen vzácný statek, a tím umožňuje mírumilovně řešit mezilidské konflikty o vzácné statky.
  2. Vytváří náležité pobídky k produktivnímu úsilí, v jehož důsledku se rozmnožuje nejen bohatství samotného vlastníka, ale v posledku i ostatních členů společnosti.

Naproti tomu „intelektuální vlastnictví“ první funkci rozhodně neplní, neboť pro „ideální objekty“ je příznačná nerivalita ve spotřebě. Posléze zmíněná funkce však přichází v úvahu i u „intelektuálního vlastnictví“. Na IP můžeme pohlížet tak, že činí „myšlenky určitého typu“ (vynálezy, autorská díla atd.) uměle vzácnými za tím účelem, aby vidina takto vzniklé monopolní renty motivovala lidi k tomu, aby investovali své vzácné zdroje do produkce „společensky užitečných“ nových myšlenek. Klíčem je tu obava, že tam, kde existuje výrazný rozdíl mezi náklady na tvorbu daného „ideálního objektu“ a náklady na jeho nápodobu, tvůrce často nebude schopen pokrýt počáteční náklady, které bylo třeba vynaložit, aby vůbec vznikla první jednotka nového statku (nový román, film, lék atd.). Tudíž by se mu mnohdy ani nevyplatilo se do tvorby pouštět. Celkový blahobyt společnosti pak bude nižší, než kdyby společnost našla vhodný mechanismus, jak zajistit tvůrcům dostatečný příjem, který by je stimuloval k tvůrčí činnosti, jež přináší odpovídající prospěch i ostatním členům společnosti. Pokusem o zavedení těchto dodatečných pobídek je právě „intelektuální vlastnictví“. Autorům či vynálezcům se dočasně propůjčuje výhradní právo k výnosům díla či vynálezu. Tím jim zákon dává příležitost, aby prostřednictvím dočasné monopolní renty získali zpět počáteční náklady na tvorbu a přiměřený zisk. Z tohoto úhlu pohledu je účel intelektuálního vlastnictví ryze utilitární. Má-li IP vůbec existovat, pak by bylo vhodné, aby jeho právní úprava byla strukturována tak, aby našla „optimální kompromis“ mezi 1. potřebou vytvořit adekvátní ex ante pobídky k tvorbě „užitečných“ myšlenek a naopak 2. zájmem na tom, aby se tyto užitečné myšlenky, jakmile jednou byly vytvořeny, mohly co nejvolněji šířit a uplatňovat v praxi.

Je současná délka autorských práv „optimální“?

Otázka, zda přijmeme „přirozenoprávní“, anebo utilitární pohled na autorská práva, má závažné praktické důsledky. Tak např. zastáváme-li „přirozenoprávní“ náhled na „copyright“, pak se logicky jeví jako jediné spravedlivé řešení, aby majetková autorská práva k dílu byla „věčná“, tj. bez časového omezení. Znamenalo by to např., že by Shakespearovi či Mozartovi dědicové dodnes měli právo finančně těžit z autorských počinů těchto uměleckých velikánů.

Z utilitárního hlediska naproti tomu mohou být ospravedlněna jen striktně dočasná autorská práva. Vidina monopolní renty, kterou zajistí výhradní právo ke komerčně úspěšnému dílu, samozřejmě může stimulovat autorskou tvorbu nad úroveň, jaká by odpovídala čistě tržním odměnám. Od jistého bodu však bude další prodlužování délky copyrightu přinášet již jen zcela nepatrné dodatečné pobídky k tvorbě.

Vývoj na poli IP ve 20. století se přitom nesl v duchu neustálého rozšiřování, posilování i prodlužování autorskoprávní ochrany. Poučný je vývoj ve Spojených státech amerických. Na úsvitu republiky (v roce 1790) propůjčovala registrace díla autorovi výhradní práva k dílu na dobu 14 let, s možností prodloužit tuto ochranu na dalších 14 let (maximální délka ochrany tudíž činila 28 let). Během následujících 200 let však byla délka „copyrightu“ opakovaně prodloužena. Mezi lety 1831 až 1909 zvýšil zákonodárce maximální délku autorských práv z 28 na 56 let (28 let s možností prodloužení na dalších 28 let). V roce 1976 byla autorskoprávní ochrana v USA výrazně reformována, přičemž byla i dramaticky zvýšena délka „copyrightu“: ochrana nově trvala po dobu autorova života a navíc ještě dalších 50 let po jeho smrti. V případě autorských děl vytvořených pro někoho jiného („najatá díla“, „work for hire“) trvala autorská práva fixních 75 let od oprávněného zveřejnění díla

V roce 1998 Kongres schválil další prodloužení copyrightu o 20 let, tj. autorskoprávní ochrana nyní trvá v případě individuálních autorů po dobu jejich života plus 70 let po jejich smrti, u „najatých děl“ (ve vlastnictví korporací) 95 let od publikace díla. Autorská práva byla prodloužena nejen u děl, která v budoucnu teprve vzniknou, ale tato reforma se vztahovala rovněž i na již existující díla. Za přijetí tohoto zákona zuřivě a rozsáhle lobbovala zejm. Walt Disney Company. Jejich nejslavnější kreslený hrdina Mickey Mouse by se totiž jinak stal „volným statkem“ v roce 2004, přičemž nedlouho poté by následovaly četné další oblíbené postavičky (Pluto, Goofy atd.), na něž má tato společnost monopol. I z toho důvodu se pro tento zákon vžil trefný lidový název „zákon na ochranu Mickey Mouse“ („The Mickey Mouse Protection Act“). Za povšimnutí přitom stojí, že mnohé z veleúspěšných filmů Walt Disney Company samy hojně čerpají z příběhů a postav, které se staly součástí „veřejné domény“: namátkou Aladin, Malá mořská víla, Sněhurka, Šípková Růženka, Pinocchio, Hiawatha, Mulan atd.

Vycházíme-li z toho, že smysl autorskoprávních privilegií je ryze utilitární, tj. jejich účelem je přiměřená stimulace autorské tvorby, pak je tento zákon z r. 1998 naprostým skandálem. Za prvé, prodloužení „copyrightu“ u děl, která již byla vytvořena, z povahy věci žádný stimul pro intelektuální tvorbu nevytváří. Jde tu čistě o „dobývání renty“ společnostmi typu Disney, které místo toho, aby se snažily tvořit nová a nová díla, do značné míry těží z monopolních zisků, které jim plynou z děl vytvořených v relativně dávné minulosti. Hlavní snahou je zachovat stávající „business model“ i nadále, a proto je v jejich zájmu prosazovat neustálé „retroaktivní“ prodlužování autorských práv.

Co se týče prodloužení „copyrightu“ ve vztahu k budoucím dílům, pak zde sice vskutku jde o jistý dodatečný podnět k autorské tvorbě, nicméně stěžejní otázkou je: jak silný mezní podnět k další tvůrčí činnosti tato změna zákona dává? Bude důsledkem tohoto prodloužení „copyrightu“ hmatatelný nárůst autorské tvorby? Něco takového je krajně nepravděpodobné. Musíme si totiž uvědomit, že již předtím byla autorskoprávní ochrana natolik dlouhá (život autora plus 50 let po jeho smrti, resp. u korporátních děl 75 let od zveřejnění), že nově přidaných 20 let ochrany ve skutečnosti přináší jen naprosto minimální dodatečný podnět k tvůrčí činnosti.

Proč je tomu tak? Pro autora (či korporaci, která si najala jeho služby) není totiž rozhodující nominální výše dodatečných budoucích příjmů, nýbrž jejich současná hodnota. V našem případě jde o příjmy, které autor (resp. jeho dědicové) obdrží až ve vzdálené budoucnosti. Univerzálním faktem lidského jednání přitom je, že lidé – za jinak stejných okolností – preferují současné statky (např. 100 Kč dnes) před budoucímu statky (např. 100 Kč za 10 let). Pomineme-li případ, kdy jde o obdarování druhého, člověk nikdy nepřistoupí na výměnu dnešních 100 Kč za týchž 100 Kč, které by nabyl až za 10 let. Čím je výnos vzdálenější v čase od doby jednání, tím nižší hodnotu mu lidé přisuzují, tj. diskontují jej.

Představme si, že se spisovatel v současnosti rozhoduje, zda obětuje svůj čas, úsilí a další zdroje a napíše román. Jakou roli v jeho rozhodování hrají nejisté výnosy, které popř. získají jeho dědicové 50-70 let po jeho smrti (předpokládejme přitom optimisticky, že spisovateli leží na srdci blahobyt dědiců stejnou měrou, jako jeho vlastní blahobyt)? Odpověď zní: tyto dodatečné výnosy mají v očích spisovatele velmi nepatrnou ekonomickou hodnotu, neboť jsou značně časově vzdálené od doby jeho rozhodování. Dejme tomu, že autor napíše knihu a žije posléze ještě dalších 30 let. Před prodloužením copyrightu (1998) by spisovateli, resp. jeho dědicům plynuly autorské poplatky po dobu 80 let. Vycházíme-li ze 7% úrokové sazby, pak současná hodnota každého dolaru utrženého v 80. roce ochrany činí pouhých 0,0045 dolaru (díky složenému úročení). Prodloužení „copyrightu“ z r. 1998 znamená, že autorovi (jeho dědicům) budou plynout příjmy po dobu 100 let. Současná hodnota každého dolaru výnosů ze 100. roku je ještě podstatně nižší: 0,0012 dolaru. Předpokládejme, že dílo po celou dobu ochrany přináší konstantní tok příjmů, a použijme opět 7% úrokovou sazbu. V takovém případě se současná hodnota souhrnných příjmů z 81. – 100. roku rovná 0,33% současné hodnoty veškerých příjmů z 1. až 80. roku „copyrightu“. Jinak řečeno, autorovy očekávané příjmy se fakticky zvýší jen o 0,33% v porovnání s příjmy, jakých by dosáhl bez dodatečných dvaceti let autorskoprávní ochrany (81. až 100. rok). [Tyto kalkulace jsou převzaty z materiálu The Copyright Term Extension Act of 1998: An Economic Analysis (květen 2002), str. 5-7. Jde o amicus curiae brief ve sporu Eldred v. Ashcroft (2003), sepsaný skupinou 17 známých ekonomů (mezi nimi je i 5 držitelů „Nobelovy“ ceny za ekonomii: George A. Akerlof, Kenneth J. Arrow, James M. Buchanan, Ronald H. Coase a Milton Friedman; mezi autory dále patří např. Steven Shavell a Hal R. Varian). Autoři považují 7% úrokovou sazbu za realistickou vzhledem k vysoké nejistotě těchto budoucích výnosů; v příloze B pak uvádějí kalkulace současné hodnoty dodatečných budoucích výnosů s použitím dalších plausibilních úrokových sazeb: 5% a 10%.]

Jak vidíme, dodatečné pobídky k autorské tvorbě jsou prakticky zanedbatelné. Potom ovšem takové prodloužení autorských práv není ničím jiným, než de facto (v nejlepším případě) čistým transferem, tj. obohacením majitele těchto práv na úkor ostatních občanů. Celkový blahobyt se nijak nezvýší, což je v rozporu s utilitárním účelem autorských práv.

Za zamyšlení stojí i následující skutečnost. Během 20. století se délka autorskoprávní ochrany (v USA) přibližně zdvojnásobila. Od takového výrazného posílení autorské ochrany bychom očekávali, že výrazně podpoří produkci dodatečných literárních a jiných děl. Když se ale podíváme např. na statistiku registrovaných literárních děl v USA a porovnáme ji s vývojem počtu obyvatel USA, zjistíme, že literární tvorba per capita se prakticky vůbec nezvýšila [srov. Levine a Boldrin: Against Intellectual Monopoly, str. 111-112]. I kdyby tedy bylo vskutku pravdou, že je třeba podpořit tvorbu autorských děl dodatečnými pobídkami, k tomuto účelu by nejspíše postačovala dramaticky kratší doba autorskoprávní ochrany, než jakou stanoví dnešní zákony v USA a zemích EU. Zdá se, že američtí „Otcové zakladatelé“ se v roce 1790 přiblížili „optimální“ délce ochrany (14 let + 14 let) úspěšněji, než jejich dnešní potomci.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply