Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Kde je konec třetí cesty?

0

Je zajímavé pozorovat, co provádí s politiky mýtický rok 2000. Sotva seocitne v dosahu krátkozrakého oka politika, začnou se dít pozoruhodnévěci. Politici přicházejí s koncepty pro 21. století či dokonce sprogramy pro celé třetí tisíciletí. Získávají pocit dějinného poslánípřevést zemi přes tento milník a veškeré jejich politické koncepty jimpřipadají zcela nové a vskutku neotřelé. “Novost” má evokovatprogresivnost a má dát zapomenout na minulé chyby politickýchpředchůdců daného politického proudu. Dokáží-li politici navíc vyvolatpocit nově vznikající syntézy dříve protichůdných a nesmiřitelnýchpolitických a ekonomických doktrín, dokáží upoutat pozornost velkéčásti voličstva, přinejmenším do té doby, než se ukáže, že ona novostse projevila pouhým novým označením starých známých přístupů a neduhů.To je také případ nově populární koncepce tzv. třetí cesty.

Tento směr poprvé široce medializoval především Bill Clinton v čele tzv. nových demokratů ve své volební kampani v roce 1992, byl následován Tony Blairem v čele tzv. nových labouristů, který slavil úspěch v roce 1997, a posléze Gerhardem Schroederem, který slaví úspěch s programem tzv. novéhostředu. Úspěchem těchto tří významných světových politiků dostávámyšlenka třetí cesty dnes tolik populární globální charakter.Organizují se mamutí konference, vznikají rozsáhlé deklarace definujícíhlavní programové body politiky třetí cesty, vznikají institucezabývající se výhradně analýzou myšlenek třetí cesty a následně vznikátzv. nová progresívní filosofie vládnutí. V čem tedy spočívá tato tzv.nová filosofie a kde se vzala?

S rozkladem komunistického světa se ve své nahotě odhalilyabsurdnosti vládního administrativního plánování ekonomiky a výsledkymasívního státního vlastnictví, a to i těm, kteří nevěřili teoretickémuzdůvodnění nefunkčnosti socialismu. Proto již ani socialistické(labouristické, sociálně demokratické) strany, mající ve svýchprogramech zvětšení státního vlastnictví a hlásající přímo zvýšení danía výraznější přerozdělování, nemohly u voličů uspět. Do čela těchtopolitických stran se proto dostali lidé, kteří pro mnohé ortodoxněsmýšlející spolustraníky přišli skutečně s něčím novým.Nechtěli již být tolik napojeni na odbory, začali volat po sníženíněkterých daní a decentralizaci některých vládních aktivit. Aby sepozapomnělo na silně kolektivistické ideologie socialistických stranbez ztráty jejich tváře, přicházejí socialističtí politikové snásledujícím myšlenkovým manévrem. Jelikož vstupujeme do nové informační společnosti,je třeba zapomenout na již překonané ideologické dělení na ty, kteřívolají po silnější vládě, a na ty, kteří chtějí její roli výrazněomezit. Nová doba si vyžaduje nový přístup. Vezměme si z obou systémůto nejlepší tak, aby to více prospělo tzv. veřejnému blahu. Akcent nafungování trhů je nutné doplnit o důraz na solidaritu a tzv. všelidskéhodnoty. Je prý třeba zapomenout na údajně falešný rozdíl mezisoukromým a veřejným sektorem a budovat ekonomiku v podobě partnerstvíobou sektorů. Je prý třeba garantovat a podporovat rovnostpříležitostí, kde údajně nefunguje neviditelná ruka trhu a je nutnýzásah státu. Je prý třeba pomocí vlády podporovat diverzitu arozšiřovat tak množství dostupných příležitostí pro všechny. Je třeba,aby vláda investovala do vzdělání a technologií, což má být zárukouhospodářské prosperity. Je prý třeba přiznat si společnou odpovědnostza osud a společně přispívat na tzv. veřejné statky. Je prý potřebanajít novou rovnováhou mezi právy a povinnostmi lidí a vyvinoutsociální zákonodárství a daňový systém, který podporuje nezávislost nastátu.

Jak si snad každý musí při čtení těchto líbivých hesel uvědomit,nejde o žádný zásadně odlišný přístup k fungování vlády. Je to pouzeopuštění zjevně nesmyslných silně paternalistických a ve své podstatěprotispolečenských alternativ řešení problémů a maskování jejichmírnější verze za sladká slova o rovnosti, vzájemné sounáležitosti atzv. společné odpovědnosti. Je také evidentní, že se nejedná o nijakmyšlenkově ukotvený směr, neboť, jak přiznávají sami jeho protagonisté,“koncept třetí cesty může nabývat v různých zemích různých podob.” Jetomu tak proto, že občané různých zemí s různou historickou zkušenostíjsou schopni v různé míře prohlédnout tuto vábivou rétoriku některýchpolitiků. Českému ministru průmyslu Grégrovi např. nikdo neuvěří jehomodernost, zatímco Stanislav Gross by měl s podobnými myšlenkami šancimnohem větší.

Heslo rozvoj lidského talentu a dovedností v systému spravedlivých pravidel pro všechnyse v rovině praktické politiky přeměňuje ve státní diktát, který ničípodnikatele, neboť jim brání nakládat s jejich (!) majetkem. Tolikomílané heslo rovnosti příležitostí vede k volání po tzv. pozitivnídiskriminaci – kvóty na počty žen, homosexuálů, černochů, postiženýchatd. ve školách i na pracovištích, vytváření legislativy zakazujícípodnikatelům ptát se při přijímacích pohovorech nebo v inzerátech navěk či počet dětí a pomocí těchto informací se rozhodovat opřijetí vlastních zaměstnanců. Rovnost příležitostí ve sféře obchodudegeneruje ve vytváření úřadů, které mají údajně trh a hospodářskousoutěž chránit, brání však pouze růstu podniků nebo jejich fúzím abrání podnikatelům volně si stanovovat ceny svých výrobků. Ve sféřemezinárodního obchodu vede toto heslo k vytváření obskurních zdůvodněníomezování volného obchodu jakým je třeba tzv. sociální dumping, kterýdává vzniknout novým clům či tzv. netarifním opatřením, která majíobchod učinit tzv. spravedlivějším. Na trhu práce vede aplikace idejítřetí cesty k omezování pohybu pracovní síly, vytváření privilegovanýcha méněcenných lidí, což je jasně vidět na tzv. ochraně domácího trhupráce a vytváření kvót na příliv pracovních sil ze zahraničí.

Rozšiřování příležitostí ke vzdělávání se záhadně mění v úvahu otom, že vláda má zvýšit množství tzv. veřejných prostředků plynoucíchdo školství. Stejně tak se míjí logikou úvaha, že úspory majíblahodárný vliv na hospodářský růst, a proto má vláda přinutit lidizvýšit jejich úspory, např. povinným spořením do penzijních fondů.

Jelikož dichotomie mezi soukromým a veřejným sektorem je údajněfalešná, zastánci třetí cesty hovoří o potřebě implantovat trh dooblastí poskytování tzv. veřejných statků, čímž rozumí např.akceptování myšlenky kupónů na vzdělávání. Jedná se samozřejmě o“pokrok” v porovnání s myšlením levicových koryfejů, avšak toto řešenísilně připomíná únik teoretiků socialismu v debatě o možnostiracionální ekonomické kalkulace za socialismu, kteří, jelikož sinemohli přiznat, že volný trh je jediným racionálním způsobemposkytování zboží a služeb, přišli s jakousi “hrou na trh”, simulacítrhu pro potřeby plánovačů. Využívání kuponů pro nejrůznější účely jesamozřejmě věcí odstraňující některé nejkřiklavější neduhy striktněbyrokratického řízení, avšak je stále pouze jedním z méně špatnýchřešení. Je načase opustit pofidérní teorii, která označuje každoudruhou službu za veřejný statek, jehož poskytování má být umožněnokupónovou hrou na trh, a důsledným odstátněním systémů školství,zdravotnictví, dopravní infrastruktury a ostatních síťových odvětvíobnovit přirozený stav těchto věcí, jenž musí být založen na skutečnémsoukromém vlastnictvím a respektu k němu. Tento princip je vodítkem i křešení širších problémů např. ochrany životního prostředí.

Vytvořit daňový systém, který je tzv. tržně konformní je dalšíchimérou zastánců třetí cesty. Daňový systém může být zjednodušen,některé daně odstraněny zcela a jiné nové vytvořeny, nakonec se alestejně přijde na to, že systém narušuje fungování trhu a vznikajícídistorze nutí některé lidi měnit své chování, odcházet do daňovýchrájů, pracovat na černém trhu, atd., zákon je změněn a po čase sezjistí, že potřebuje další změnu, poté další, a tak stále dokola. Ikdyby se odstranila daňová konkurence mezi jednotlivými zeměmi, o cožse mimochodem mnozí politici snaží, a to nejen na úrovni EU, aleglobálně pod záštitou G7 či OECD, ani tehdy by nemohl existovatnedistorzní daňový systém a nedemotivující sociální zákonodárství, pokterém volají zastánci třetí cesty.

Teorie třetí cesty je nástupkyní teorie konvergence kapitalismu asocialismu, která se silně rozvíjela v 60. a 70. letech v Sovětskémsvazu – vyberme lepší z obou systémů a zapomeňme na staré ideologie, zníhlavní heslo. Dnes se studiem těchto myšlenek věnují nejintenzivnějizastánci třetí cesty v EU, kde existuje i speciální komise “TheCommission on Global Governance,” ve které zasedá i Jacques Delors,Jiří Dienstbier a mnozí další levicoví intelektuálové, kteří volají pojedné světové vládě jako dalším kroku po vytvoření jedné vládyevropské. Myšlenka třetí cesty není ničím objevným. Je to úniková cestapaternalistických politiků, kterým je trnem v oku svobodné rozhodovánísvobodných lidí, z důsledné aplikace myšlenek jejich myšlenkovýchsměrů. Je dobré zapomínat na omšelá klišé a myšlenkové stereotypy.Nelze ovšem smazat rozdíl mezi tím, když člověk může nakládat volně sesvým majetkem a když mu v tom brání státní úředník. Lze mít společnostsvobodnou či společnost nesvobodnou. Je-li zvolena třetí cesta, cestaregulací a cesta částečného respektu ke svobodě a majetku, plodí nutněpotřebu dalších regulací a to do doby, dokud je co regulovat. V tomokamžiku vzniká úplná nesvoboda. Jak přesvědčivě ukázal velký rakouskýekonom Ludwig von Mises, není třetí cesty – politiky třetí cesty vedouk socialismu.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply