Od nástupu premiéra Paroubka se normou chování vlády staly kampaně, kdy zloděj křičí, chyťte zloděje. Hlasivky i svaly, v přeneseném i praktickém smyslu, si vláda poprvé vyzkoušela loni v létě na fanoušcích techna v Mlýnci u Tachova. Premiér i ministr vnitra vysvětlovali útok policie na účastníky CzechTeku jako akci na ochranu soukromého vlastnictví. Těžkooděnci vyhnali obušky, vodními děly a kopanci do hlav tanečníky z kousku cizí louky, přitom v jiných nespočetných případech stát poškozuje vlastnická práva daleko hůř, než všichni technaři dohromady. Zakazuje vyjmutí pozemků z půdního fondu, čímž se stávají bezcennými; územními plány určuje, co se kde bude či nebude stavět, a tím znehodnocuje jejich cenu o tisíce procent, jak jsme se ostatně mohli přesvědčit z aféry kolem vydávání pozemků v rámci restitučních náhrad; přikazuje sečení pozemků, a tím na vlastníka uvaluje náklady; a ve finále půdu konfiskuje. Dnes pro silnice, dálnice, úpadkové železnice či kvůli vybudování letištní dráhy, a to i firmě, která ji také chce stavět. V budoucnosti pro cokoliv, co bude v již zmíněných územních plánech označeno za veřejně prospěšné. V zájmu skutečné ochrany soukromého vlastnictví by těžkooděnci měli v prvé řadě naklusat do Strakovy akademie a do parlamentu.
Ministerstvo financí zveřejnilo před prázdninami tzv. poziční dokument s návrhy na posílení postavení klientů bank. Soudný člověk předpokládal, že jde o pouhou populistickou bublinu, která rychle splaskne. Ministr Sobotka však pokračoval v zahájené hře, pomocí ultimát nadiktoval peněžním ústavům „dohodu“ o správném chování, přičemž jeho úřad dál připravuje úpravy zákonů k vynucení představ byrokratů. Zkusme ale porovnat jeho návrhy s tím, co dělá vládní mašinérie. Takže: „Banky by měly připravit systém, ve kterém klient pouze podepíše smlouvu o novém běžném účtu a zároveň udělí nové bance plnou moc ke zrušení starého účtu a převedení všech trvalých plateb a inkas…..Doporučujeme … zrušení veškerých výstupních poplatků……. …okamžité ukončení smluvního vztahu…“. Kdo začínal nebo končil s podnikáním, registroval automobil nebo žádal na úřadech o sebemenší zbytečnost, na vlastní kůži pocítil „státní servis“ spočívající v obíhání kanceláří a institucí a několikanásobné dokládání dokumentů, které byrokraté již mají k dispozici. Ptám se tedy, kde stát pracuje zadarmo a kdy vyřizuje věci okamžitě, že má tu drzost chtít něco takového po jiných?
Následuje úvaha „…navrhujeme v zájmu posílení konkurence zavést přenositelnost čísla bankovního účtu,….“, odpovídající představě Hurvínka o válce. Každá banka má unikátní počítačový systém, jehož pořízení a udržování v chodu stojí obrovské peníze a jakoukoliv unifikaci v konečném důsledku musí zaplatit zákazníci.
Další perla zní„……pro klienta je obtížné podle složitých ceníků propočítat konkrétní částku, kterou by měl v jednotlivých bankách platit“. Jak je tato věta směšná za situace, kdy pouze několik odborníků dokáže v Česku spočítat starobní důchod a k určení výše daní, aby si člověk najal armádu účetních, daňových poradců, auditorů a právníků. Lidé neznají svoji skutečnou mzdu, protože část plateb sociálního a zdravotního „pojištění“ je ukrývána, neví o výši zdanění alkoholu, cigaret a pohonných hmot, ani to, že bez hrabivých rukou politiků by litr benzínu stál kolem 12 korun. A to ještě ministerstvo financí v době zdražování ropy a tedy zvyšování příjmů státu, obviňovalo distributory z tvorby nepřiměřených zisků. Přitom „zisk“ státu z benzinu a nafty několikanásobně přesahuje souhrnné zisky šejků, těžařů, rejdařů, zpracovatelů a pumpařů.
Čtěme dále,„Součástí informace o změně ceníku by proto měla být informace o konkrétním dopadu pro každého klienta, založená na jeho průměrném chování v uplynulých šesti měsících“. Analyzuje snad vláda dopad změn zákonů na peněženku občanů a jejich volný čas? Chlubí se výši státního dluhu a státních záruk, přiznává kolik stojí spotřebitele narušování trhu cly, kvótami, dotacemi, berněmi a státními regulacemi? Vždyť přes všechnu snahu novinářů, občané dosud neznají ani počet úředníků živených z daní.
Vrcholným kouskem současné vládní garnitury při svalování vlastní viny na někoho jiného, je nucená správa nad Všeobecnou zdravotní pojišťovnou. Dr. Rath v čele lékařských nátlakových skupin, společně se socialistickými ministry zdravotnictví, nutili pojišťovnu k výdajům převyšujícím její příjmy. Vzniklé dluhy dnes viníci zcela bezostyšně připisují vedení VZP. Protože historkám Dr. Ratha mohou věřit pouze lidé chudí duchem, začalo odhalování zločinných rejdů opozičních agentů uvnitř pojišťovny a ministr, ve stylu Milouše Jakeše vytáhl na veřejnost i plat generální ředitelky Musílkové. Chraňme se politiků, kteří stále hledají nepřátele. Nevíme dne ani hodiny, kdy přijdeme na řadu.
(Publikováno v 51PRO č. 1/2006)
