Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Konec temných proroků

0

Po čtyřiceti letech neustále rostoucí spotřeby všech nerostných surovin jich má lidstvo k dispozici více než kdykoliv předtím

Univerzitní studenti ji měli jako povinnou četbu. Citovali z ní státníci. Odkazovali se na ni aktivisté a ekonomové. Proslavila klub, mezi do jehož řad následně vstoupil Bill Gates i Michail Gorbačov, Al Gore i Henry Kissinger, Václav Havel i Javier Solana. Přesto jde o knihu, která je mylná v každém písmenku: Meze růstu.

Pesimisté mají co slavit. Na tento čtvrtek připadlo čtyřicáté výročí zveřejnění jedné z nejslavnějších a zároveň nejmylnějších knih historie. Byla přeložena do třiceti jazyků, prodalo se jí přes dvanáct milou výtisků a stala se nejslavnější environmentální knihou v dějinách. Nejslavnější publikace Římského klubu – Meze růstu – byla poprvé prezentována na třetím Sympoziu v St. Gallen. Jde o dílo čtyř výzkumníků – manželů Meadowsových, Jorgena Randerse a Williama W. Behrense III. Hlavní myšlenka knihy by se dala vyjádřit zjednodušeně takto: ve světě, kde rychle roste populace a existují omezené zásoby přírodních zdrojů, není možný nekonečný růst. Na základě provedených počítačových simulací autoři předpovídali, že ať se bude svět vyvíjet jakkoli, dojde nejpozději v průběhu 21. století k vyčerpání přírodních zdrojů, což povede k poklesu ekonomické úrovně a v konečném důsledku i počtu obyvatel. Amen. Celkový závěr není až tak překvapivý – i bez počítačového modelování. Pokud někdo namodeluje vývoj systému, který je ze své podstaty odsouzen ke kolapsu, pak je evidentní, že ke kolapsu opravdu dojde. A je celkem irelevantní kdy, protože to záleží jen na tom, jak jsou nastaveny výchozí parametry.

V Malthusových stopách

Celá kniha je temnou předpovědí v duchu slavného (a chybného) Malthusova Eseje o principech populace z roku 1789. Podívejme se třeba na následující citát: „Otázka týkající se existence našich současných levných zásob ropy nemůže nevyvolat hluboký zájem a úzkost kdykoliv a kdekoliv je zmíněna: neboť jen letmý pohled odhalí, že právě ropa je téměř výlučně nutným základem našeho materiálního blahobytu… Neexistuje žádná pravděpodobnost, že poté, co budou spotřebovány naše zásoby ropy, bude nalezena odpovídající náhrada. (…) Nemůžeme založit naše budoucí potřeby ropy na jejích dovozech z jiných zemí … Vzhledem k tomu, jak významně náš průmysl a doprava závisí na ropě a jak obrovská je její spotřeba vzhledem k ostatním národům, nelze předpokládat, že bychom byli schopni bez ropy udržet naši životní úroveň na zlomku hodnoty, které dosahujeme s ní… Z toho vyplývá, že není možné pokračovat v současné míře rozvoje dlouhodobě.“ Aby nedošlo k mýlce, tento citát sice vypadá, jako kdyby pocházel z knihy „Meze růstu“, ale je o více než o sto let starší. Pochází z knihy W. S. Jevonse The Coal Question (Uhelná otázka, 1865), jen jsem si dovolil nahradit slovo „uhlí“, slovem „ropa“. Studie v podstatě říká, že v důsledku vyčerpání uhlí ztratí Velká Británie své velmocenské postavení a ekonomickou úroveň. Jevons se nemýlil v tom, že Británie ztratí se velmocenské postavení, ale ze zcela jiných důvodů, než že by přestala těžit uhlí. V době, kdy Jevons psal svoji knihu, se ve Velké Británii vytěžilo ročně kolem 100 miliónů tun uhlí. Z toho se skoro 15 miliónů tun vyvezlo. Vrcholu těžby dosáhla Británie v době kolem první světové války, kdy vytěžila více než 250 miliónů tun uhlí ročně, z nichž více než čtvrtina mířila na export. O té doby nastal postupný pokles těžby až na současných méně než 20 miliónů tun. Velkou ironií je, že Jevons svoji knihu napsal přesně v době, kdy se v Ohiu a Pensylvánii rodil moderní průmysl zpracování ropy, která následně nahradila uhlí jako nejdůležitější energetický zdroj světa. Rok 1859 se obecně považuje za počátek moderního ropného průmyslu – v tomto roce „Colonel“ Edwin Drake navrtal první vrt v blízkosti městečka Titusville v Pennsylvanii. Prostě a jednoduše – vynikající ekonom Jevons (jeden z těch, kteří stáli u zrodu opravdu moderní mikroekonomie) se fatálně mýlil. Stejně tak se mýlil Malthus sedmdesát let před ním nebo jinak jasnozřivý George Orwell sedmdesát let po něm, když prohlásil: „Naše civilizace je postavena na uhlí“. Civilizace nebyla a není postavena na uhlí a nezávisí na tom, zda bude uhlí dostatek. Ovšem mýty a nesmysly přetrvaly – jen jsme zaměnili uhlí za ropu. Meze růstu jsou jen pokračováním stále stejné písničky.

Ropný šok

Sláva Mezí růstu byla založena na náhodě: Rok po jejich vydání se svět propadl do tzv. první ropné krize. Ceny ropy se během několika měsíců v důsledku yom-kippurské války a následujícího ropného embarga arabských států zvýšily na čtrnáctinásobek původních hodnot. Důsledek vysokých cen na sebe nenechal dlouho čekat a nebyl příliš překvapivý. Spotřebitelé začali ropu využívat efektivněji, do módy přišly alternativní zdroje energie a zároveň se producenti vrhli do hledání nových ložisek. Celý proces přizpůsobení se novým podmínkám trval několik let, a tak se v prvních letech zdálo, že vývoj skutečně sleduje tzv. zvonovitou Hubbertovu křivku poklesu těžby ropy, kterou pro vzdálenější budoucnost předvídali v jednom scénáři autoři Mezí růstu. Poté, co se situace stabilizovala, však bylo jasné, že na predikce katastrofistů nedošlo. Po čtyřiceti letech od vydání knihy, kdy neustále roste spotřeba všech nerostných surovin, jich má lidstvo k dispozici více než kdykoliv předtím. Omyl autorů Mezí růstu lze dokumentovat jednou jejich tabulkou (pro hnidopichy – tabulka 4, kapitola druhá). Pokud by podle knihy pokračoval exponenciální růst spotřeby nerostných surovin, tak by došlo k vyčerpání všech zásob zlata v roce 1981, rtuti v roce 1985, cínu v roce 1987, zinku v roce 1990, ropy v roce 1992 a mědi, olova a zemního plynu v roce 1993. Je celkem nepodstatné, že zastánci knihy tvrdí, že zmíněná tabulka nebyla nikdy míněna jako predikce, neboť nikdo z autorů neočekával, že exponenciální růst spotřeby bude pokračovat. Podstatné je, že jakkoliv upravíte hodnotu růst spotřeby, pak při omezených zdrojích nakonec dojde k jejich vyčerpání – dříve nebo později. Nicméně v realitě k ničemu takovému nedochází. Vezměme si jako příklad neustále citovanou ropu. Již pětkrát svět dospěl do fáze, kdy vládlo obecné přesvědčení, že peak oil (či obecně „vyčerpání“ zásob ropy) je za dveřmi. Nejprve v osmdesátých letech 19. století, kdy hlavní světovou produkční oblastí byla Pennsylvánie a experti tvrdili, že žádná ropa nebude na západ od Mississippi k nalezení (a hned následně byla objevena ložiska v Texasu a Oklahomě), poté vždy po světových válkách pak v sedmdesátých letech 20. století, kdy proroci oil peaku tvrdili, že svět spadne z „ropné hory“ a nakonec v posledních letech, kdy byl peak oil předvídán již poněkolikáté a postupně posouván (jak nenastával) do roku 2005, 2007, 2011, nejpozději do 2020…

Statický svět

Celá teorie ropného vrcholu je postavena na statistické křivce rozvoje a úpadku jednotlivých ropných nalezišť, byť ani ta není zcela univerzální. Její autor Martin King Hubert – jeden z nejprominentnějších a nejkontroverznějších geologů své generace – pak předpokládal (modelově), že produkce USA pochází jakoby z jednoho ropného vrtu. Jeho následovníci pak podobný přístup zvolili pro jiné země či pro celý svět, nebo jednotlivé samostatné křivky agregovali. Samozřejmě když agregujete křivky ve tvaru zvonu, dostanete opět zvon – trochu jiný, ale zvon – tedy ropný vrchol. Problémem Hubertových predikcí ale představuje už jeho predikce pro USA. Na první pohled byla správná, ale ne tak docela – trefil dobu, kdy nastalo maximum. Ale co netrefil vůbec, bylo množství – Hubert hluboce podcenil množství ropy nalezené a vyprodukované v USA. V roce 2010 byla produkce ropy v USA 3,5 krát vyšší, než by měla činit podle Hubertovy predikce – místo předpokládaných 1,5 mil. barelu ročně bylo ve skutečnosti vytěženo 5,5 mil. barelu. Těžko se této odchylce dá říkat „drobná“. A stejně jako v případě Mezí růstu vděčí Hubert za svoji slávu, tzv. prvnímu ropnému šoku. Když v roce 1956 Hubert svoji teorii ropného vrcholu vytvořil a predikoval, že produkce ropy v USA dosáhne svého maxima někdy v letech 1965 až 1970 – si nikdo s jeho teorií hlavu nelámal. A shodou okolností a náhod (teď již to víme jistě) se skutečně stalo, že maxima ropné produkce v USA bylo dosaženo v roce 1970 a hned následoval tzv. první ropný šok – a zdálo se (stejně jako u Římského klubu), že svět nalezl svého proroka. Hlavním problémem Hubertova přístupu (a přístupů, na kterých stojí predikce mimo jiné Římského klubu) je ignorování technologických změn, ekonomických zákonů a možnosti příchodu nových zdrojů. Hubertův svět je velmi statický – svět bez růstu a změny. Stejně tak Hubert předpokládal, že je možné dobře odhadnout množství stávajících zdrojů – ovšem tato hodnota je neustále se pohybující cíl. Pro Huberta ceny nehrály žádnou roli (takto explicitně to opravdu tvrdil). Stejně tak ceny nehrají podstatnou roli pro výzkumníky okolo Římského klubu. Nabídka a poptávka byla z jejich pohledu ve světě omezeného množství ropy na Zemi zcela irelevantní. Hubert byl natolik přesvědčen o své teorii, že predikoval dále, že ropná éra budou pouze mžikem v historii lidstva. V roce 1978 prohlásil, že dítě narozené v roce 1965 se dožije toho, že všechny světové zásoby ropy budou vyčerpány a proto se bude muset lidstvo přeorientovat na jeho oblíbenou ekonomiku bez růstu. A to zcela v intencích myšlenek hnutí Technocracy, kterého byl ve 30. letech prominentním členem (dokonce ředitelem pro vzdělávání). Toto hnutí tvrdilo, že demokracie je omylem a že za velkou krizi mohou politici a ekonomové. Proto by vědci a inženýři měli převzít otěže vlády a zavést do ekonomického chaosu racionalitu. Představou Technocracy byla společnost bez růstu, eliminace cenové systému a jeho nahrazení přesnou správou technokraty…

Zdroje nejsou omezené

Naštěstí pro všechny na světě není omezené množství zdrojů. Přesněji řečeno vždy záleží na tom, co je za zdroj považováno a co je možné ekonomicky smysluplně využít. A to závisí na schopnosti lidí přicházet s novými myšlenkami. Opět se podívejme na ropu. Před dvěma sty lety by ropu za zdroj považoval málokdo – ve většině míst, kde se dostala samovolně na povrch, byla v lepším případě ignorována, v horším pálena. Od té doby se situace dramaticky změnila a od počátku její komerční těžby (tedy od šedesátých let 19. století) byl celkem vytěžen zhruba jeden bilion barelů. Dalších pět biliónů barelů je v rezervách. Z toho cca 1,4 biliónů je považováno za stávajících technologií a cen za vytěžitelné (to jsou ony často citované „prokázané rezervy“). Maximální denní produkce dnes dosahuje cca 92 miliónů barelů ropy a i za stávajících podmínek není problém zvýšit denní produkci postupně až na 110 miliónů barelů – pokud vlády a politici nebudou těžbě a jejímu rozvoji bránit (třeba znárodňováním zdrojů, přílišným zdaněním těžebních společností atd.). Ale i kdyby byly klasické zdroje ropy někdy vyčerpány, pak největším zdrojem ropy do budoucna jsou tzv. neklasické zdroje – tedy zejména ropné písky a ropa uvězněná v horninách. Ne náhodou jsou místem s největším rozvojem nekonvenčních zdrojů USA a Kanada – země, které (alespoň prozatím) přejí podnikání a investicím – rozhodně více, než jiné kouty světa. V roce 2003 vyprodukovaly zdroje v Bakkenském masivu v USA cca 10 tisíc barelů denně. Dnes je to již 400 tisíc barelů. Díky tomu je Severní Dakota čtvrtým největším producentem ropy mezi státy USA. Nekonvenční zdroje pravděpodobně přispějí k celkové produkci ropy v USA kolem roku 2020 zhruba dvěma milióny barelů – a to je konzervativní odhad, který by však před pěti lety byl považován za čirý nesmysl. Podobné úvahy jako o ropě zaznívají i o zemním plynu, který byl jako nechtěný produkt těžby ropy donedávna v masivním měřítku pálen (a na některých místech se tak děje prakticky dodnes). Jako u všech ostatních tzv. neobnovitelných zdrojů stalo se dobrým zvykem všech expertů předpovídat vyčerpání zásob zemního plynu – dříve nebo později. Např. v roce 1922 reportovala komise prezidenta Warrena Hardinga poté, co během jedenácti měsíců zpovídala přes 500 vědců (!), následující shrnutí jejich názorů: „Již nyní započala produkce zemního plynu klesat. Produkce nemůže být na současných úrovních dlouhodobě udržitelná“. Místo konce těžby je však zemní plyn, respektive jeho netradiční ekvivalenty, zdrojem energetické revoluce srovnatelné s nástupem ropy. Základními nekonvenčními zdroji zemního plynu jsou shale gas (břidlicový plyn), tight gas a coal bed methane gas (které zatím nemají ustálené české ekvivalent, jde o plyn z uhelných ložisek). Z nich zejména břidlicový plyn se stal fenoménem, neboť alespoň teoreticky je možné jej získávat z břidlic prakticky kdekoliv na světě a ze všech nekonvenčních zdrojů zemního plynu je ho k dispozici nejvíce. Odhadované zásoby jen v Marcelluském masivu činí cca 1,5 mld. m3. Ovšem tento odhad může být velmi konzervativní – v nových odhadech se hovoří již o cca 15 mld. m3! To by znamenalo ekvivalent spotřeby zemního plynu v celých USA na zhruba čtvrtstoletí. I kdyby se jednalo o nadsazený odhad a bylo možné získat jen část „uvězněného“ plynu, stále by se jednalo o největší naleziště plynu na světě vůbec. Existují samozřejmě i kritici zpochybňující optimistické odhady. Nicméně konzervativní odhady zásob břidlicového plynu v lokalitách jen v USA činí nejméně 60 mld. m3. Pokud je to pravda, pak Spojené státy „přes noc“ mají k dispozici největší zdroje využitelných fosilních paliv na světě – mnohem větší než Rusko, Saudská Arábie, Irán atd. Pokud započítáme kanadské ropné písky, pak se Kanada stává největším ropným „emirátem“.

Chudých je stále méně

Vývoj zásob a využití zdrojů v posledních čtyřiceti letech nepotvrzuje ani predikce Martina Huberta ani Římského klubu. Celkový ekonomický vývoj světa má ke katastrofickým předpovědím také dost daleko. Přes ekonomickou krizi posledních let je celkový vývoj v minulých dvou či třech dekádách nejpozitivnější v celé lidské historii. Pokud bychom si stanovili za měřítko chudoby třeba podíl lidí, kteří na světě žijí za dva americké dolary denně (ve stálých cenách), pak jestliže v roce 1980 žila takových lidí na světě většina (zhruba 60 procent), pak v současné době již jen o něco více než 40 procent. Stále je to hodně, ale situace je znatelně lepší a neustále se zlepšuje. Pokud bychom si tuto hranici nastavili na 1,25 USD, pak podíl lidí žijící v chudobě poklesl z více než 50 procent na méně než 25 procent. Dokonce i v Africe dnes žije méně než polovina lidí pod hranicí takto definované chudoby. Bází pro tento vzestup je zejména celková ekonomická liberalizace po celém světě v posledních třech desetiletích. Nejvíce lidí, kteří se vymanili z chudoby, je v Asii. To má za následek obrovský růst poptávky po energii. Dvě třetiny růstu celosvětové poptávky po energii připadá na Asii – zejména na Čínu a Indii. A zde je jedna z velkých ironií současného světa, neboť základem uspokojování této poptávky je staré dobré uhlí, jehož zdroje už vlastně podle proroků neměly ani existovat. Největším světovým producentem uhlí je Čína s těžbou kolem 3 miliard tun ročně, což je asi třikrát více, než je těžba v druhém největším producentovi tedy ve Spojených státech. A růst těžby i spotřeby bude pokračovat. Zkrátka a jednoduše, žijeme ve světě, který se nijak nepodobá katastrofickým predikcím kohokoliv z temných proroků. Svět je totiž mnohem lepší a s mnohem optimističtějším výhledem – za předpokladu, že tito proroci konce světa nedostanou příležitost náš svět před námi samými zachraňovat.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply