Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Kulaté čtverce ve vodárenství

0

V poslední době se v naší zemi ustanovila praxe, že část ekonomiky jederegulována tehdy, když podnikání v dané oblasti upravuje zvláštnízákon. Nejinak je tomu i v oblasti vodárenství a kanalizací. Již v roce1993 se toto síťové odvětví honosilo přívlastkem první deregulované,avšak teprve nyní, kdy byl Poslaneckou sněmovnou přijat Zákon ovodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu, mohli úředníci sklidným svědomím vytáhnout razítko „vyřízeno“. Pojďme porovnat jejichprohlášení se skutečností.Již pouhá existence zákona upravujícího podnikání ve specifickémodvětví napovídá, že s deregulací se to nemyslí příliš vážně. Pokud bybyla deregulace provedena důsledně, pak nepochybně postačí existenceobecné právní úpravy a není třeba přijímat zvláštní normu. Naneštěstíse však u nás prosadil evropský trend sektorových regulací. Máme tedyzákon. V důvodové zprávě se můžeme dočíst, že je v něm deklarovánveřejný zájem na vodovodech a kanalizacích, z důvodů existencepřirozených monopolů se zakládají regulační mechanismy veřejné správy adále jsou zde stanoveny nejrůznější povinnosti vlastníků aprovozovatelů.

Zaměřme se postupně na některé body poněkud detailněji. Na první pohledse nezdá být příliš šťastná snaha cokoli deregulovat zaváděnímregulačních mechanismů. Samotný tento fakt by stačil k usvědčenípředkladatelů zákona z neochoty ke skutečné deregulaci. Zavřeme-li všakoči a přeneseme-li se přes zmíněný rozpor, zjistíme, že zcela zásadníroli zde hraje jiný pojem, a tím je veřejný zájem. Pokud projde v brzkédobě Zákon o vodovodech a kanalizacích úspěšně i Senátem, má šanci státse jubilejním čtyřstým českým právním předpisem, kde se vyskytuje totoslovní spojení. Oč méně se dozvíme o jeho obsahu a smyslu, o todůležitější hraje roli. Vnucuje se proto podezření, zda výraz veřejnýneplní pouze funkci kouřové clony halící totální absenci relevantníchdůvodů pro intervenci státu – kde docházejí argumenty, nastupujeosvědčená triáda: veřejný zájem, veřejná potřeba a veřejná služba.Mnohé snad napovídá, že se jeden z těchto termínů objevuje již v názvuzákona.

Hlavním důvodem, proč je dle předkladatelů nutné ve jménu veřejnéhozájmu regulovat, je již zmiňovaná existence tzv. přirozených monopolů.Přestože by se dnes pod tento koncept žádný jen trochu solidnějšíekonom nepodepsal, nachází své místo i ve zmiňovaném zákoně. Vychází zpředpokladu, že není společensky efektivní, aby vedle sebe existovaloparalelní potrubí, a proto na určitém území vždy bude poskytovat službypouze jeden nabízející. Ačkoli ani tuto situaci nemůžeme a priorivyloučit, nelze na ní shledat nic, co by nějak poškozovalo právaspotřebitelů. Nevyskytují-li se v odvětví státem stanovené překážkyvstupu, není nijak narušena volná soutěž.

Náš „deregulační zákon“ však podobné překážky obsahuje. Podnikání vtéto oblasti je živností vázanou, jejíž provozování povolujeMinisterstvo zemědělství. To dává souhlas na základě splnění zákonempředepsaných podmínek těm, kdo mají dohodu s vlastníkem infrastrukturyo jejím budoucím provozování. Povolení se vztahuje výhradně na vymezenéúzemí. Asi pokrok proti koncesím, ale stále zůstává otázka, k čemu jepovolení ministerstva třeba. Smysl opatření se nám blíže vyjeví,přečteme-li si odůvodnění paragrafu čtyři týkajícího se programůrozvoje vodovodů a kanalizací. Cíl plánů rozvoje podle něj spočívá v“analýze podmínek pro zajištění žádoucí úrovně vodohospodářskéinfrastruktury a stanovení koncepce optimálního rozvoje“. Je zřejmé, žekdyž stát optimálně naplánuje koncepci rozvoje, musí mít v rukou ináležité nástroje k jejímu dodržování. Celé infrastrukturní plánováníby bylo znehodnoceno, kdyby si mohl kdokoli a kdekoli začít provozovatnějaký vodovod nebo kanalizaci. Vysvětlit, co je na takto vzniklýchmonopolech přirozeného, potom ale vyžaduje notnou dávku dialektiky.

Druhým problémem konceptu přirozeného monopolu je samotné chápánírelevantního produktu. I kdybychom připustili, že jeden nabízející můžez nějakého důvodu představovat nežádoucí tržní strukturu, které jetřeba zabránit (což sice připustit můžeme, jen se současně nesmímepovažovat za ekonomy), přesto nenalezneme žádný smysluplný způsob, jakdefinovat onen konečný produkt, kterého se má takové opatření týkat.Nezbývá proto než zopakovat, že o tom, co je a co není relevantníprodukt, se rozhoduje výhradně na trhu. Úředník to opravdu nedokáže,dokonce ani úředník s definitivou. Kdyby touto schopností oplýval,soukromé firmy by se o něj praly. Ono ostatně není vůbec snadnéstanovit, zda je relevantním produktem internetový prohlížeč nebo celýsoftwarový balík, dodávka vody do bytu nebo pronájem bytu včetně všechmožných doplňkových služeb. Jisté ale je, že nejlepšího výsledku budedosaženo pouze a jen prostřednictvím podnikatelského objevování, nikolidirektivním plánováním.

Ačkoli nelze s jistotou předpovědět, co budou svobodní spotřebitelépreferovat, můžeme přesto oprávněně očekávat, že při absenci státníchintervencí by se na trhu ukázala vysoká svázanost zásobování pitnouvodou a odkanalizování a čištění vod odpadních s produktem, který lzesouhrnně nazvat bydlení. Není proto vůbec nevyhnutelné, aby konečnýmizákazníky byli „osamocení jednotlivci nebo domácnosti čelící tlakuohromných korporací“. Zrovna tak to mohou být i konkurující si soukroméčtvrti nebo komunity, poskytující statek bydlení zahrnující takovésoučásti jako jsou místní komunikace, parkovací místa, veřejná zeleň,dětská hřiště, pouliční osvětlení nebo kanalizace a zásobování pitnouvodou. V tom případě ztrácí domnělý problém nedostatečného počtu firemposkytujících dodávky vody, její odvod a čištění pro konečnéhospotřebitele zcela na významu. Jako nás celkem nezajímá kolik firem vČeské republice vyrábí vodovodní trubky, flokulační nádrže, síranhlinitý či jinou součást nutnou k tomu, abychom měli doma pitnou vodu,nemuselo by nás ani zajímat, kolik a jakých firem nám vodu dodává.Relevantní by pro nás byl statek, který pro jednoduchost nazývámebydlení.

Co takovému stavu brání? Ačkoli to pravděpodobně zní už otřepaně, vinuopět nese regulace. Místo skutečného trhu se znovu a znovu vymýšlejíjen jakési hry na trh. Stát regulací nájemného a územním plánovánímuvězní občany v jejich bytech a poté se pokouší řešit problém zajatýchzákazníků vodárenských společností zavedením systému, ve kterém mezisebou zmiňované firmy „soutěží“ o pronájem povětšinou obcemivlastněných sítí. Na první pohled trh, při bližším zkoumání však spíšesocialismus s tržní tváří. Ona drobná nuance, že totiž obce nejsousoukromými komunitami, a podnikání dle zvláštního zákona při státemgarantovaném místně monopolním postavení (zamezení vstupu do odvětví)také nemá se skutečným trhem nic společného, je příčinou všechskutečných problémů.

Jestliže si tedy uvědomíme, k čemu ve skutečnosti regulace vede, pakmusíme považovat řešení problémů způsobených jednou regulací zaváděnímdalších a dalších regulací za nepochopitelné, ne-li přímo za zvrácené.Vždyť snad ještě není přespříliš bláhové očekávat od politiků, ženebudou problémy vytvářet, nýbrž řešit. Zvláště když se od nich nečekážádná tvůrčí aktivita. Vrchovatě postačí, když zaměří svou činorodostna rušení opatření, která se nám během našeho „liberálního“ obdobínashromáždila. Hlavně jen nevymýšlet další kulaté čtverce!

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply