Poučený čtenář nepochybně ví, že „libertarianismus“ je označení (v češtině poněkud kostrbaté a nelibozvučné), jež se v angloamerickém světě vžilo coby nový název pro politickou filosofii (klasického) liberalismu, jejíž středobodem je soukromé vlastnictví a svobodný trh. Názvu „liberalismus“ se totiž úspěšně zmocnili zastánci sociálně demokratických směrů, kteří prosazovali silný stát a masivní přerozdělování, tedy pravý opak toho, co hájili představitelé klasického liberalismu. Příznivci klasického liberalismu byli proto nuceni najít si nové, alternativní pojmenování, jímž by se v očích veřejnosti odlišili od výše zmíněného (pseudo)liberalismu.
S trochou nadsázky lze říci, že historie se opakuje. Poslední dobou se obzvláště v akademických kruzích stále více diskutuje o „novém“ směru politické filosofie, o tzv. levicovém či egalitárním libertarianismu. Uvozovky u přívlastku „nový“ jsou dle mého názoru plně na místě, neboť v konečném důsledku je tento druh libertarianismu obtížně rozlišitelný od standardních socialistických rovnostářských teorií.
Hovoříme- li o „levicovém libertarianismu“, nemáme ovšem na mysli onen druh radikálního libertarianismu, jenž obhajují např. Roderick T. Long či Sheldon Richman a jehož stěžejním principem zůstává důsledná ochrana soukromého vlastnictví. Na zřeteli naopak máme tu podobu „levicového libertarianismu“, kterou zastává např. Michael Otsuka v knize Libertarianism Without Inequality, resp. jenž je popsán v antologii textů Left Libertarianism and Its Critics: The Contemporary Debate (editoři: Peter Vallentyne a Hillel Steiner).
Pro levicový libertarianismus je příznačné, že se snaží spojit právo každého člověka na vlastnictví sebe sama s permanentním přerozdělováním majetku. Jak uvádí Peter Vallentyne (.doc), levicový libertarianismus na rozdíl od „pravicového libertarianismu“ vychází z toho, že přírodní zdroje jsou jakýmsi „společným majetkem“ lidského rodu, resp. každý člověk má právo na rovný přístup k přírodním zdrojům. Z toho vyplývá, že soukromé přivlastnění přírodních zdrojů je legitimní jen tehdy, pokud k němu ostatní „spoluvlastníci“ dali souhlas anebo pokud jim bylo vyplaceno odpovídající vyrovnání.
Levicoví libertariáni si ovšem zpravidla uvědomují, že podmiňovat použití přírodních zdrojů souhlasem všech ostatních lidí je značně nepraktické. Ostatně, jak argumentoval již např. John Locke (Druhé pojednání o vládě, Nakladatelství Svoboda, Praha 1992, str. 45):
„A řekne někdo, že neměl právo na tyto žaludy nebo na tato jablka, jež si takto přivlastnil, protože neměl souhlas všeho lidstva, aby je učinil svými? (…) Byl – li by takovýto souhlas nutný, člověk by byl zemřel hladem přes hojnost, již mu bůh dal.“
Jakékoli lidské jednání totiž vždy vyžaduje použití aspoň nějakých vzácných externích zdrojů (přinejmenším půdy, na které dotyčný člověk stojí). Politická filosofie, podle níž nikdo není oprávněn cokoli učinit (sníst jablko, stát na daném místě, dýchat atd.), aniž by k tomu měl povolení od ostatních lidí, se tedy jeví jako dosti nesmyslná. Z toho důvodu většina levicových libertariánů zastává teorii, že každý člověk má sice právo jednostranně (tj. bez souhlasu ostatních) si přivlastnit dosud nikým nevlastněné přírodní zdroje, avšak je povinen vyplatit ostatním adekvátní kompenzaci.
A právě zde se velmi zřetelně projevují rovnostářské instinkty levicových libertariánů. Tak např. již zmíněný Michael Otsuka tvrdí (viz též recenzi jeho knihy z pera Davida Gordona či Toma Palmera) , že veškeré dosud nevlastněné přírodní zdroje mají být rozděleny tak, aby každý člověk měl „stejnou příležitost k blahobytu„. Následkem toho lidé, kteří jsou tak či onak handicapovaní (např. netalentovaní či zdravotně postižení) mají právo si přivlastnit více přírodních zdrojů, resp. jsou oprávněni obdržet vyšší kompenzaci, než lidé bez takovéhoto znevýhodnění (např. talentovaní a zdraví). Otsuka je natolik připoután k ideálu rovnosti, že jeho teorie spravedlnosti nepřipouští dědění majetku a výrazně by omezil i právo rodičů obdarovat děti – to vše samozřejmě v zájmu zachování „rovné příležítostí k blahobytu“ (resp. „stejné startovní pozice“).
Ať se na mě nikdo nezlobí, ale takto pojatý „libertarianismus“ nemá po mém soudu téměř nic společného s klasickým liberalismem. Je sice chvályhodné, že Otsuka akceptuje „anti – paternalistické“ a „anti – moralistické“ implikace práva na sebevlastnictví, takže (dospělí) lidé mají podle něj právo kouřit marihuanu a mohou se věnovat se svolením druhého partnera jakýmkoli sexuálním praktikám, které uznají za vhodné (někteří levicoví libertariáni jsou dokonce natolik velkorysí, že hájí tzv. „dobrovolné otroctví“). Dlužno však v této souvislosti připomenout slavný (byť pravděpodobně příliš silný) výrok Ludwiga von Misese (Liberalismus, str. 28):
„Program liberalismu ve shrnutí do jednoho slova by tedy měl znít: vlastnictví, což znamená: soukromé vlastnictví výrobních prostředků (neboť pro spotřební statky je soukromé vlastnictví samozřejmostí a není popíráno ani socialisty a komunisty). Všechny ostatní požadavky liberalismu vyplývají z tohoto základního požadavku.“
Zkrátka, věc se mi jeví tak, že si Otsuka a spol. přisvojili označení „libertariáni“ především coby „marketingový“ trik.
