Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Mertlík se vydává na tenký led

0

Zvyšování daní je nepsanou zásadou sociálně-demokratických kabinetů.Levicově smýšlející ekonomové, kteří formují programy stran tvořícíchtakové vlády, jsou pro větší roli státu v ekonomice, vyšší redistribucia výrazný podíl státních úředníků na rozhodovacích mechanismech vhospodářství. Mají pocit, že trh sám v mnoha oblastech nefunguje, a jetedy nutno nahradit jej státní regulací. Jejich „ušlechtilé“ záměryjsou pro trh devastující, velmi nákladné a neefektivní. Levicovýmkabinetům se pro jejich naplnění proto obvykle nedostává peněz vestátním rozpočtu. Zvýšení daní je pouhým logických důsledkem všechtěchto faktů.

Poslední prohlášení ministerstva financí o potřebě zvýšit daně kzabezpečení stabilizace veřejných rozpočtů v střednědobém horizontuvšak přesto mnoho lidí překvapila. Nejen, že zvyšování daní je naokoblokováno tolerančním patentem, ale ani samotné domovské partajiministra takové návrhy příliš popularitu nespraví. Proč se tedy Mertlíkvydává na tak tenký led? Začněme popořadě. Ministerstvo financízpracovalo materiál nazvaný Střednědobý fiskální výhled na období let2001 až 2003. Závěry byly pak předvídatelné. Soustava veřejnýchrozpočtů je ve stále se prohlubujícím deficitu. Již letos můžemeočekávat schodek kolem 7,7 % HDP (po vyloučení příjmů z privatizace).Připomeňme si, že pro splnění konvergenčních kritérií z Maastrichtu jetřeba udržet saldo veřejných rozpočtů do úrovně maximálně 3 % HDP.

Kde se tedy vzala tak hluboká nerovnováha ve vývoji vždy „vyrovnaných“veřejných financí? Jsou to již konsekvence megalomanských projektůhospodářských ministrů dnešní vlády? Ano i ne. Relevantní odpověď přihledání viníků současného neutěšeného stavu musí vycházet ze zkušenostiještě starší. Jde o období vlády proklamovaných liberálů pod vedenímVáclava Klause a jeho strážce pokladu Kočárníka. Ti s tvářemi hráčůpokeru obelhávali po mnoho let veřejnost a kasali se vyrovnanýmrozpočtem. Skutečná realita byla však poněkud jiná.

Osvícení „liberálové“ vládnoucí od roku 1992 se po celou dobu drželistriktní doktríny deficitních veřejných financí. Daňová kvóta utěšeněklesala strmým tempem desetin procenta ročně a míra přerozdělování sejen zdánlivě paradoxně zvyšovala tempem daleko vyšším. Vláda bylaštědrá v poskytování záruk a garancí. Pro skrývání dalších vyhazovanýchpeněz si vymyslela eufemisticky znějící tak zvané transformačníinstituce. Tyto parafiskální fondy jako například Konsolidační banka,Česká inkasní, Česká finanční a konec konců také FNM dokázaly pohodlněskrýt potenciální dluh v řádu stovek miliard. Jen tak na okraj, vládaměla tehdy k dispozici mimořádné příjmy, totiž příjmy z privatizace, atak ještě více vyniká její schopnost utrácet.

Po takovém období přicházejí do Strakovy akademie nadšení socialisté aještě více nadšení státní plánovači se svými vizemi spasení českéhohospodářství. Zatímco průmyslová politika se pod jejich vedenímsoustředí na záchranu potápějících se molochů neschopných samostatnéexistence, v zemědělství vláda vyhazuje peníze již zcela bez obalu.Lobbisté si již nemusí podávat na ministerstvech dveře, neboť tam majípřímo své kanceláře. Nejambicióznější projekt – Revitalizační agentura- mění své původní záměry a prokazuje nemožnost jakýchkoliv pozitivníchdůsledků své činnosti. Jednotliví ministři se předhánějí v nesmyslnýchpožadavcích na čerpání prostředků ze státní kasy.

Zde se kruh uzavírá a znovu se tak dostáváme ke státnímu rozpočtu.Ministerstvo financí si uvědomilo, že prohlubování takového vývoje nenídále možné. MF má fakticky na výběr dvě krajní možnosti: omezit veřejnévýdaje nebo zvýšit daně. Na první variantu si netroufla zatím žádnávláda, neboť reforma celé struktury mandatorních výdajů je značněbolestivá. Nikdo ještě nenašel odvahu reformovat penzijní systém,rozbujelý státně-byrokratický aparát a příliš hustou sociální síť.Zvyšování daní je přece jen pohodlnější.

Stačí použít stále se vracející argument: EU požaduje úpravu strukturydaňového systému, a to ve směru postupného sladění (čti zvýšení)nepřímých daní v ČR. Jako poslušná kandidátská země se tomu přecenebudeme bránit (hloupostem se česká vláda přímo ze zásady nebrání) akonec konců daňovou kvótu máme příliš nízkou. Ano máme, stát si bereprostřednictvím spletité soustavy daní přímých a nepřímých pouze něcomálo z peněz, které si průměrně každý z nás vydělá – téměř polovinu.Cesta zvyšování daňové zátěže je ale matoucí a kontraproduktivní.Moderní ekonomická teorie odmítá zastaralé koncepty státníhopřerozdělování a omezování ekonomické svobody paternalistickouregulací. Empirická zkušenost ji v tomto ohledu dává plně za pravdu. Ivyspělé západoevropské země jsou nuceny snižovat své nadměrné daně.Posledním příkladem je Německo. Pro ekonomiku v transformaci (kterásnad ještě neskončila) je o to víc přepychem brát občanům jejichekonomickou svobodu. Bere jim totiž možnost zbohatnout.

Rozvoji podnikání, a to ať již malému a střednímu či obrovskýminvesticím ze zahraničí, pomůže především nízká daňová zátěž. Omezenízbytečných projektů obzvláště hospodářských ministerstev bude mítúčinek podobný. Provedení poctivé reformy struktury mandatorních výdajůje nezbytné, neboť každé další zpoždění problémy pouze kumuluje aukazuje impotenci vládnoucích garnitur.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply