Svoboda jednotlivce, volný trh, malý stát a mír
Liberální institut
Liberální institut

Monopol, který státu kupodivu nevadí: centrální banka

0

Když se debatuje o vztahu státu a ekonomiky, dominuje vláda. Volíme si ji ve volbách a je veřejnosti neustále na očích. To centrální banka jako by byla zahalena tajemstvím. Lidé tuší, že je to instituce, která nechává razit mince a tisknout bankovky a nějak dohlíží na soukromé banky. Rovněž vědí, že její vrcholné představitele jmenuje jednou za několik let prezident. Tím to nejspíš končí. Ve skutečnosti centrální banka může být pro hospodářství mnohem důležitější než vláda. Zatímco vláda má na ekonomiku vliv spíše v dlouhém časovém horizontu, krátkodobý ekonomický výkon je doménou centrální banky. Přichází-li například recese, obracet se na vládu je zpravidla zbytečné. Ta nemá nástroje k ovlivnění ekonomiky v řádu měsíců. To centrální banka ano. Proč se tedy o ní – u nás o České národní bance – tak málo hovoří? Možná proto, že se některým ekonomům podařilo vytvořit kolem centrální banky auru odbornosti, kterou normální smrtelník nemůže nikdy pochopit. Avšak poslední dobou, zejména v USA, začala debata o centrálním bankovnictví nabírat na intenzitě a pomalu se zde stává všeobecným (i volebním) tématem. A centrální banka je podrobována kritice. Proč?

Centrální plánování v tržní ekonomice

Když dnes přichází mladý člověk na vysokou školu studovat ekonomii, učí se především o fungování tržní ekonomiky. A o ní se dozvídá, že neexistuje nikdo, kdo by měl právo nařizovat, kolik bude stát bochník chleba a kolik automobil. Stejně tak nikdo nenařizuje, kolik se čeho má vyrobit. Ceny a vyráběná množství se ustavují souhrou mezi poptávkou a nabídkou. Naopak v socialistické ekonomice jsou ceny stanovované shora nějakým úřadem (u nás to bývala Státní plánovací komise; ta řekla, kolik bude co stát a kolik se toho vyrobí). Zvláštní moment ovšem nastává ve chvíli, kdy se student učí o penězích. Najednou narazí: je konec trhu, konec svobody. Všechno kolem peněz určuje vládní úřad zvaný centrální banka (u nás tedy ČNB). Nic jako souhra svobodné poptávky a nabídky zde není. Řada lidí to přijme jako fakt, mnozí se však ptají, proč by tomu tak vůbec mělo být. Copak peníze nejsou „zbožím“ svého druhu? Když se nad tím zamyslíme, je centrální banka paralelou centrálního plánovacího úřadu. Dělá to, co dříve dělal tento úřad: stanovuje, kolik peněz u nás bude v oběhu (stejně jako Státní plánovací komise říkala, kolik se vyrobí oceli či mouky), a za jakou cenu se tyto peníze budou nabízet. Cenou peněz totiž není nic jiného než úroková míra a právě ta podléhá regulaci centrální bankou.

Tím však zvláštnost nekončí. Kam se podíváme, tam funguje konkurence. Dokonce máme i státní úřad (tzv. antimonopolní), který se snaží bránit vzniku jednoho jediného výrobce (monopolu) na daném trhu. Ale u peněz? Jediný, kdo smí rozhodovat o jejich tvorbě a tudíž může libovolně ovlivňovat úrokovou míru, je u nás centrální banka. Je to státem vytvořený a zákonem chráněný monopol. Takže zatímco jinde stát brojí proti monopolům a trestá kartelové dohody, v oblasti peněz sám provozuje monopol. Proč existuje tento evidentní rozpor, není oficiálně vysvětleno a samotná ČNB (stejně jako centrální banky jiných zemí) se o vysvětlení ani nesnaží. Můžeme se však podívat, proč a za jakých okolností centrální banky vznikly a pokusit se tento rozpor blíže pochopit.

Od zlata k centrální bance

Učebnice ekonomie příliš nevysvětlují, proč a za jakých okolností centrální banky vznikly. Říkají pouze to, že centrální banka je určitá nutnost. Důvodů je několik. Předně, tím, že má monopol na emisi národní měny, zajišťuje oběh univerzálního platidla, které je ve všech částech země stejné a povinně uznávané, čímž se usnadňuje obchod. Dále, svojí měnovou politikou může udržovat inflaci a úrokové míry na úrovni, jakou její ekonomové považují za optimální pro danou situaci. Dává tedy státu do rukou nástroj k provádění makroekonomické politiky. A konečně, její dohled na bankami a právo jim půjčovat má zamezovat bankovním krizím a pomáhat ekonomice, kdykoli je třeba. Proto má mít – alespoň podle tohoto názoru – centrální banka rozsáhlé pravomoci: monopol na vydávání peněz, ovlivňování úrokových měr a velkou moc nad soukromými bankami.

Historická zkušenost se vznikem centrálních bank je však o dost jiná než toto „učebnicové“ vysvětlení. Vezměme si jako příklad centrální banku největší ekonomiky světa, americký Federal Reserve System (Fed). Do jeho vzniku bylo v USA základem měny zlato a každá soukromá banka mohla vydávat své vlastní bankovky. Dnes se to zdá až neuvěřitelné a „chaotické“, ale tento systém fungoval. Zlato bylo základem měny, avšak reálně v ekonomice obíhat nemuselo. Místo nošení zlata do obchodu si člověk zašel do své banky, kam uložil zlato, a banka mu za to vydala svoji bankovku na důkaz, že u ní má zlato uložené. Proto už zlato nebylo fyzicky v oběhu třeba. Bankovka byla totéž co tzv. skladní list. Papírových bankovek obíhalo tedy přesně tolik, kolik bylo uloženo zlata. Tomuto systému se říká „plně krytá měna“.

Fatální moment nastal tehdy, když americké (i evropské) zákonodárství nedokázalo ohlídat podvod, kterého se bankéři dopouštěli. Ti zjistili, že mohou natisknout více bankovek, než kolik je u nich uloženo zlata, a poskytnout je například na úvěry nebo je sami utratit. Spoléhali přitom na to, že si nikdy nepřijdou všichni držitelé bankovek vyzvednout všechno zlato najednou a v jeden moment. Kdyby totiž přišli, ukázalo by se, že je bankovek více než zlata, a banka by nemohla dostát svým závazkům. Když se to občas skutečně stalo (dnes mluvíme o tzv. runu na banku), ocitl se finanční systém v krizi. I přes řadu soudních sporů a vypjaté politické debaty nakonec zákonodárný ani soudní systém tuto praxi, založenou na „volné“ interpretaci smlouvy s klientem, bankám nezakázal. Banky vydávaly nekryté bankovky (nepodložené zlatem) a pravidelně se dostávaly do platebních neschopností, které přerůstaly ve velké recese ekonomiky.

Na okraj uveďme, že ačkoli se zlato pro krytí měny už nepoužívá, platí tento princip i v roce 2008. Banka v zásadě slibuje, že na počkání vyplatí (v papírové hotovosti místo zlata) to, co u ní máte uloženo. Ale kdyby v jeden moment přišli všichni vkladatelé a požadovali podle práva vyplacení svých vkladů, banka by všechnu hotovost neměla a de facto by musela zkrachovat. Tyto vyhrocené situace se v ČR mimochodem před deseti lety několikrát udály, podobně jako v řadě jiných zemí.

Vznik centrální banky – vítězství bankovní lobby

Jak do tohoto zapadá centrální banka? Bankéři si v minulosti uvědomili jednu věc: mohou se pokusit přesvědčit politiky, aby udělali dva zásadní kroky, které banky navždy ochrání. Za prvé, zrušit směnitelnost za zlato a zákonem stanovit, že jedinou legální měnou je papírové oběživo vydávané státem. Za druhé, ustavit instituci, jež bude mít právo neomezeně tisknout státní oběživo a dodávat jej bankovnímu sektoru. Pokud se tohle podaří, uvažovali bankéři, banky budou před krizemi ochráněny. Kdykoli totiž přijde krize, „zázračná“ instituce s právem tisknout nekryté peníze přispěchá a natiskne peníze. Tuto roli měla plnit právě centrální banka.

Po desetiletích urputného boje a bankovního lobbingu se toto v USA podařilo prosadit – roku 1913 prošel Kongresem zákon, který vytvořil nejmocnější centrální banku světa, která denně plní novinové titulky – Fed. A o dvacet let později Rooseveltova vláda zrušila směnitelnost za zlato, čímž z amerického dolaru udělala nekrytou, papírovou měnu. Nikdo už nemohl požadovat výměnu papírové bankovky za zlato. Zrodil se tzv. nucený oběh. Vznik nejmocnější centrální banky světa tedy nenastal, jak se často říká, vůlí ekonomických teoretiků a politiků, kteří chtěli prospět ekonomice. Někteří z nich centrální banku skutečně chtěli. Nelze však opomenout zájmovou skupinu bankéřů, kteří dobře věděli, jak výhodná pro ně centrální banka může být.

Privilegium pro vyvolené

Fed přinesl do americké tržní ekonomiky jeden cizorodý prvek: mohl natisknout tolik peněz, kolik chtěl. Tento model se rychle rozšířil a dnes má tuto pravomoc každá centrální banka světa. Fed měl rovněž v popisu své práce – jako to má i naše ČNB – „péči o finanční stabilitu“. Pod tímto pojmem se však neskrývá nic jiného než právo poskytnout bankám to, na co žádná jiná firma v ekonomice nemá právo: čerstvě natištěné peníze jako „záchranu finanční stability“.

Představte si na chvíli, že jste majitelem firmy a dostáváte se do ztrát. Na jejich vyřešení žádný kouzelný proutek neseženete. Pro banku však kouzelný proutek existuje: dostane-li se do potíží, centrální banka natiskne peníze a za velmi výhodných podmínek je poskytne dané bance (nebo celému systému). Pokud se domníváte, že je to nespravedlivé privilegium, pak vám lze těžko oponovat. Bankovnictví zastřešené centrální bankou takto ale skutečně funguje. V těchto dnech, během krize finančního sektoru v USA, se toto děje ve velkém měřítku. Americký Fed podává bankám pomocnou ruku, kterou žádnému jinému podnikateli nikdo nepodá.

A kdo privilegium zaplatí?

Intuice nám říká, že tohle nemůže být „zadarmo“. Není přece možné, aby se prosperita jakékoli firmy včetně banky „kouzlila“ tiskem peněz kdykoli, kdy se k tomu centrální bankéř rozhodne. A také že ne. Náklady neseme my všichni v podobě inflace.Tisk peněz má obecně dva dopady. Tím prvním je fakt, že pokud centrální banka tiskne nové peníze a přes bankovní systém je uvádí do oběhu, dochází k postupnému nárůstu všech cen v ekonomice. To je nejznámější význam slova inflace. Druhým důsledkem je nerovnoměrný dopad inflace. Když centrální banka vytiskne nové peníze, v nejvýhodnějším postavení se ocitá ten, kdo je dostane jako první: ten je totiž použije ještě při stávajících cenách. Jenže jak se nové peníze šíří ekonomikou, zvyšují se postupně všechny ceny. Čím dále jste v tomto řetězci, tím hůře pro vás, protože nejdříve čelíte vyšším cenám, a až poté dostanete do ruky nově natištěné peníze. Celkově vás inflace ochudí. A právě tím se platí za tisk peněz pro vybranou skupinu. Náklad onoho „mávnutí kouzelným proutkem“ se nenápadně a nerovnoměrně rozprostře mezi všechny členy společnosti. Je to skrytá daň, o níž se nikde nemluví a kterou neodvádíme na žádném formuláři pro finanční úřad. Přesto ji platíme dnes a denně.

Centrální banka není neutrální: jednomu dává, druhému bere

V zákonech o centrálních bankách většiny zemí se vždy nachází formule, že centrální banka pečuje o cenovou stabilitu (tj. nízkou inflaci), o podporu hospodářského růstu a o stabilitu finančního systému. Ta slova znějí neutrálně a jakoby ve prospěch celé společnosti. Jenže věc se má jinak. William Poole, jedna z nejznámějších postav amerického Fedu, letos v létě, poté, co z Fedu po mnohaleté službě odešel, prohlásil: „V historické perspektivě je inflace nástroj ke zmírnění tlaku, který pociťují dlužníci. Politika centrální banky USA je chápána tak, že vytváří inflaci, aby odlehlčila od tohoto tlaku. Její měnová politika byla, je a bude ‚uvolněná‘ do té doby, dokud se ekonomická situace a situace finančních společností nezlepší. Toto vše bude mít za následek tendenci k inflaci, která však způsobí řadu dalších problémů v následujících třech až čtyřech letech.“ Jinými slovy, zapomeňte na „péči o finanční stabilitu“. Když je zle, Fed natiskne peníze a předá je bankám, které se nacházejí v potížích. Kdo vznikající inflaci zaplatí? Všichni ostatní – ti, ke kterým se nově natištěné peníze dostanou až se zpožděním. Tedy my všichni.

Když si natiskne peníze podomní padělatel, čekají ho ze zákona roky vězení. Když je natiskne centrální banka a předá je bance v potížích, říká se tomu odborně „péče o finanční stabilitu“. I takto zní kritika centrálních bank, jelikož efekt tisku peněz je bez ohledu na emitenta stejný – pouze zákon to jednomu dovoluje a druhému nikoli.

Výzva bankám k hazardu

Zkusme se postavit do role banky, která ví, že bude-li v problémech, centrální banka jí pomůže. Jak se taková banka bude chovat? Ekonomové mluví o tzv. morálním hazardu. Používají přirovnání k situaci, kdy jde člověk do kasina a ví, že pokud vyhraje, zisk bude jeho, a pokud prohraje, ztrátu zaplatí někdo jiný. Jak se bude chovat? Přirozeně co nejrizikověji. Banky v systému s centrální bankou jsou na tom obdobně. Výsledek je nabíledni: špatně fungující bankovní systém. Banky se chovají riskantně, protože počítají s pomocí od centrální banky. I to je příčinou krize finančního systému, jakou nyní zažívá Amerika. A americký Fed dělá opět tu samou chybu: místo toho, aby se špatné hypotéky a výsledky rizikového chování odstranily pomocí přirozeného tržního bankrotu, tisknou se peníze, aby problémové banky krizi „překonaly“. Řešení se tím jen odsouvá do budoucna.

Z ekonomie také víme, že tisk nových peněz centrální bankou pokřivuje tržní úrokovou míru. Důsledkem je to, že podnikatel, pro kterého je úroková míra nesmírně důležitá, se rozhoduje na základě pokřiveného signálu. Zde se vracíme k podobnosti mezi centrální bankou a plánovacím úřadem v socialistické ekonomice. Tím, že centrální banka deformuje úrokovou míru vyjadřující cenu peněz, provádí stejnou cenovou regulaci jako plánovací úřad.

Konec jednoho tabu

Všechny tyto poznatky ekonomické teorie znamenaly v posledních desetiletích změnu pohledu na centrální banku. Zatímco dříve byla téměř nezpochybnitelnou institucí, kterou i akademičtí ekonomové považovali za prospěšnou a zcela nezbytnou, dnešní pohled je neskonale kritičtější. Začalo se otevřeně hovořit o tom, že centrální banky nesou přímou a hlavní odpovědnost za vznik recesí v ekonomice, zejména kvůli vlivu na chování bank a kvůli zásahům do svobodné tvorby úrokových měr. Ostatně i za tento poznatek obržel ekonom F. A. Hayek roku 1974 Nobelovu cenu. Když slavil devadesáté narozeniny jiný legendární ekonom, Milton Friedman (1912-2006), laureát Nobelovy ceny a významný kritik centrálních bank, pronesl u slavnostní tabule dnešní šéf americké centrální banky Ben Bernanke k Friedmanovi větu, kterou čekal asi málokdo: „Pokud jde o Velkou depresi, máte pravdu, udělali jsme to my. Omlouváme se.“ Velká deprese třicátých let, největší hospodářská katastrofa vyspělého světa v novodobé historii, nebyla důsledkem „selhání tržní ekonomiky“, jak se populárně píše, nýbrž důsledkem politiky Fedu, tj. státní a netržní instituce. Nyní i ústy jejího šéfa samotného. Potíž tkví v tom, že Bernanke nezměnil to, co je špatně. Přísunem nových peněz do bankovního systému dělá dnes přesně to, čeho se má vyvarovat.

Zrušení státního monopolu na emisi peněz a postavení měny na krytý základ by přineslo zejména dva efekty. Za prvé, obnovení funkčnosti úrokové míry a tím i řádově lepší výkonnost a růst ekonomiky. A za druhé, vyléčení bankovního sektoru z pokřiveného, riskantního chování a konec přenášení jeho ztrát na celou společnost.

Jakkoli je takováto změna dnes politicky neprůchodná, je podstatné podrobit centrální banku kritické analýze a ptát se, do jaké míry má tato instituce – či přinejmenším některé její pravomoci – místo ve svobodné tržní ekonomice. Tato debata ve veřejném životě chyběla. V USA nyní ožívá, v Evropě se na to téma zatím debatuje daleko méně. Ale je čas začít.

Původní nekrácená verze článku.

Sdílej

O Autorovi

mm

Liberální institut je nejstarší český liberální think-tank.

Leave A Reply